Je mnoho důvodů domnívat se, že se podařilo vybudovat bezrůstovou společnost. Její reálná podoba se však od původního ideálu ekologů a humanistů liší stejně radikálně, jako se socialismus sovětského typu lišil od představ utopických socialistů, píše Petr Hampl v eseji o mechanismech, podle kterých funguje naše společenské, politické a hospodářské uspořádání.

Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení

Vstupujeme do roku dvoustého výročí od zahájení příprav na vídeňský kongres, kde skupina politiků (panovníků a vysokých úředníků) určila poměry, jaké budou v Evropě panovat další desítky let. Nabízí se paralela (a média už po ní sahají) se současnými jednáními odstartovanými dluhovou krizí států eurozóny. V obou případech rozhodovaly úzké skupiny, v obou případech hrál významnou roli úřednický aparát v pozadí.

Je tu ale podstatný rozdíl. Vídeňský kongres přinesl minimálně dvěma generacím Evropanů prosperitu a do té doby nevídaný vzestup životní úrovně. Nejvíc získaly nižší vrstvy. Nikdy v dějinách se jejich postavení nezlepšilo tak prudce a pronikavě jako mezi lety 1815 a 1848, ať už to měříme nadějí dožití, dětskou úmrtností, přístupem k lékařské péči a vzdělání, nebo sociální mobilitou. Výsledkem současného „bruselsko-berlínského kongresu“ bude uvržení dosud prosperujícího kontinentu do dlouhodobé stagnace nebo bídy. Největší tíhu ponesou nejchudší. Očekávat lze několikanásobný nárůst počtu bezdomovců, dramatický propad příjmů domácností řemeslníků, prodlužování doby nezaměstnanosti tak, že miliony lidí ztratí schopnost pracovat a nejspíš i schopnost udržet vlastní rodiny funkční...

Angela Merkelová přitom podle všeho není méně inteligentní, než byl kníže Metternich. Má k dispozici lepší poradce, výkonnější aparáty, matematické počítačové modely a manažerské rozhodovací techniky. Proč jsou tedy výsledky dnešních politiků tak katastrofální?

Existuje v zásadě pět vysvětlení příčin současné krize současného politického rozhodování. Všechny vycházejí z přesvědčení, že se nejedná o selhání jedné konkrétní skupiny politiků, ale celého společensko-politicko-ekonomického modelu.

Dnešní politici mají k dispozici lepší poradce, výkonnější aparáty, matematické počítačové modely a manažerské rozhodovací techniky. Proč jsou tedy jejich výsledky  katastrofální? 

Populární teorie: Krize národního státu nebo krize kapitalismu

Vysvětlení první: Současná krize je nutným důsledkem toho, že v Evropě dosud existují národní státy s určitou mírou demokratického vládnutí.

• Řešení: Vytvoření centrálního evropského státu a likvidace těch institucí, které lidem umožňují zasahovat do řízení státu.

V českých poměrech je tento proud spojen vesměs s lidmi placenými finanční skupinou KBC (Sedláček, Švejnar) nebo blízkými politické levici. Toto vysvětlení lze velmi snadno vyvrátit poukazem na dřívější desítky let stability a prosperity evropských států. Bylo to období, které skončilo až Maastrichtskou smlouvou.

Vysvětlení druhé: Jedná se o krizi kapitalismu jako takového.

• Řešení: Příklon či návrat k nějaké formě státního plánování, znárodnění největších podniků a zesílení dohledu nad menšími atd.

Reprezentativní ukázky tohoto myšlenkového proudu u nás představují třeba práce profesorů Kellera nebo Bělohradského. I jejich teorie, byť velmi důvtipně formulované, lze snadno vyvrátit množstvím empirického materiálu. Hodně ho dal dohromady například další profesor sociologie Peter L. Berger ve své knize Kapitalistická revoluce (rozhodně stojí za přečtení)!

Další populární mýtus: Vyčerpání sociálního státu

Vysvětlení třetí: Skutečnou příčinou společenské krize je dlouhodobé masivní přerozdělování od bohatých k chudým. Klesá efektivita a chudí nejsou motivováni pracovat dost usilovně.

S tímto názorem vystupuje často například šéfredaktor Eura Pavel Páral. Je to názor, který byl po mnoho let velmi rozšířený. Obávám se však, že je v rozporu s fakty.

• Pokud jsme vůbec kdy měli široké vrstvy s mizernou pracovní morálkou, přemrštěnými mzdovými požadavky, neustále připravené stěžovat si na zaměstnavatele nebo ho okrást, poslední roky to změnily. Lidé z dolní části společenského žebříčku si váží pracovních příležitostí, jsou připraveni bojovat o jejich udržení a pracovat v podstatě za minimální plat. Lidé, kteří jsou bez práce, protože je to výhodné, téměř vymizeli. A nezdá se, že by to mělo vliv na situaci evropského hospodářství.

• Tvrdit, že lidé v horní části společenského žebříčku jsou demotivováni vysokými daněmi, je minimálně nepřesné. Někteří nepracují primárně pro peníze a ti další jsou chyceni v situaci, kdy si prostě nemohou dovolit snížení životní úrovně (alespoň to tak subjektivně vnímají) a na pokles příjmů reagují dalším zvýšením pracovního úsilí.

• Jak si ukážeme později, státem organizované přerozdělování probíhá od chudších vrstev k bohatším, nikoli naopak.

Částečná vysvětlení: Chamtivost finančníků a smrt podnikatelského étosu

Vysvětlení čtvrté: Dominantní příčinou problému je nenasytnost úzké vrstvy manažerů bank, jejich poradců a právníků, kteří vykořisťují většinu společnosti. Tak je možné rozumět například článkům Tomáše Prouzy. Asi nelze nesouhlasit, že transformace odvětví finančních spekulací tak, že zisk zůstává spekulantům, rizika nesou daňoví poplatníci a největší spekulanti (Soros, Buffett a další) využívají svého majetku k ovládnutí médií a politických stran, je skandální, nebezpečná a vyžaduje řešení. Nicméně tím není vysvětlena celá šíře problému. Můžeme třeba připomenout, že jedním z klíčových rozdílů mezi současnou krizí a krizemi předchozími, je role sektoru malých a středních firem. Za posledních 200 let to byly vždy tyto malé podniky, kdo po krizi přinesl ekonomickou regeneraci, vytvořil nová pracovní místa a umožnil znovu lidem normálně žít. Velké podniky jsou pomalejší, navíc v posledních letech vytvářejí jen velmi málo pracovních míst mimo Indii a Čínu. Kam zmizela činorodost malých podniků jako faktor růstu? Proč vzniká tak málo nových firem? Proč téměř vymizeli živnostníci se zaměstnanci? To jsou otázky, které nelze vysvětlit činností finančních spekulantů.

Za posledních 200 let to byly vždy tyto malé podniky, kdo po krizi přinesl ekonomickou regeneraci, vytvořil nová pracovní místa a umožnil znovu lidem normálně žít.

Vysvětlení páté: Všeobecný úpadek morálky a zejména pracovní morálky. Rozklad tradiční rodiny a změna vzorců výchovy. Nepřítomnost podnikatelů jako určitého typu osobností. Všeobecná orientace na spotřebu a požitek. Pohrdání tvrdou prací. Dokážete si třeba představit, že by někdo kolem roku 1900 označil workholismus za chorobu? To je téma, kterému se řada sociologů věnuje už desítky let (do češtiny byly přeloženy třeba Kulturní protiklady kapitalismu od Daniela Bella nebo kultovní dílo Josepha Schumpetera Kapitalismus, socialismus a demokracie) a občas na něj narazíme i třeba u Václava Klause a jeho žáků.

I tento pohled může některé záležitosti objasnit, ale jako univerzální vysvětlení nestačí. Jednak proto, že pracovní morálka nižších tříd byla vždycky víc záležitostí nutnosti než mravního přesvědčení. Pak proto, že podnikatele „ze staré školy“ pořád ještě nacházíme (napadají mne třeba jména Březina, Jančura nebo Kaucký). A především proto, že návyky a mravní přesvědčení jsou častěji důsledkem mocenských změn než jejich příčinou.

Vynechal jsem ještě hypotézy o všeobecném rozkradení a židovském spiknutí. Nechci urážet inteligenci čtenářů tím, že bych něčím podobným ztrácel jejich čas.

Čemu Metternich rozuměl: Když sedláci nezasejou, budou hladovět všichni

V dalším textu se pokusím obhájit sadu hypotéz o tom, že skutečné příčiny společensko-ekonomické krize, která přerostla až v krizi vládnutí, jsou úplně jinde.

Rozdíl mezi knížetem Metternichem a kancléřkou Merkelovou, respektive elitami, které tito státníci zastupují, jsou mimo jiné v následujícím:

Hypotéza první. Političtí vůdci na začátku 19. století rozuměli tomu, že základní ekonomické statky produkují sedláci a řemeslníci (respektive první továrny). Rozuměli také tomu, že pokud zavedou opatření, která omezí rozvoj této části společnosti, nutným důsledkem bude nedostatek zdrojů pro všechny. Rozuměli tomu, že zvýšení daní, které by umožnilo vysokému úřednictvu udržet standard a zároveň zdecimovalo základní výrobce, by ze střednědobého a dlouhodobého hlediska nebylo řešením. Když sedláci nezasejou, budou hladovět i knížata.

Dnešní političtí vůdci jsou proti nim v dramatické nevýhodě. Nikdo totiž vlastně neví, kde vznikají skutečné hodnoty. Je to výroba? Je to věda a výzkum? Je to prodej a marketing? Jsou to konzultace? Jsou to právní služby? Jsou to finanční spekulace, které vedou k optimální alokaci kapitálu? Jsou to státní regulace? Vytváří hodnoty neziskový sektor? Finanční výsledky nic neukazují, protože jsou manipulovány státními zásahy. Společnost je navíc doslova zaplavena ideologiemi, které tvrdí, že právě ta či ona činnost je životně důležitá, a musí být tudíž preferována. Za této situace je velice snadné přijmout regulační opatření, které zastaví životně důležitou produkci zdrojů, a vůbec si toho nevšimnout.

Nikdo totiž vlastně neví, kde vznikají skutečné hodnoty. Je to výroba? Je to věda a výzkum? Je to prodej a marketing? Jsou to konzultace? 

Zakrývat přerozdělování je drahé

Hypotéza druhá. Vládnoucí třída začátku 19. století si mohla zcela legitimně přisvojit část výsledků práce ostatních tříd. Dnešní přerozdělování může být legitimizováno pouze jako akce přinášející všeobecný prospěch (nebo odvracející všeobecnou pohromu). Proto musí probíhat maskovací akce, během nichž je zlikvidováno několikanásobně víc zdrojů, než kolik je přerozděleno. Pochopitelným zájmem třídy, která si tímto způsobem zdroje přisvojuje, je vytvořit zmatek ohledně toho, kde vlastně vznikají hodnoty – a o tom byla řeč u hypotézy číslo jedna.

Proč bohatí podporují stagnaci

Hypotéza třetí. Vládnoucí třída začátku 19. století mohla podporovat rozvoj zemědělství a průmyslu, aniž tím byla sama ohrožena. I kdyby se sedlákovi sebevíc dařilo, mohly by jeho děti jen velmi obtížně konkurovat dětem knížete blízkého císaři. Dnešní vládnoucí třída je ve schizofrenní situaci – na jedné straně potřebuje, aby se vrstvám obyčejných pracujících a podnikajících dařilo (potřebuje zdroje, které takto vznikají), na druhé straně však každý úspěch těch dole znamená příchod nového konkurenta, který se bude ucházet o pozici ve vyšší třídě. Spolu s celkovou nepřehledností situace, jak jsme ji popsali v předcházejících bodech, a iluzí neomezené hojnosti, související s rozvojem kapitalismu a vědotechniky 20.s toletí, to vede k tomu, že vládnoucí třída dává přednost opatřením, která omezují vytváření zdrojů.

K tomu, aby hypotézy byla úplné, musíme ještě určit hranici mezi nižšími třídami, které produkují zdroje, a vyšší třídou, která si je přisvojuje. To je popisné rozdělení, které nemá naznačit, že vyšší třída není užitečná. Bez génia knížete Metternicha a bez byrokratických aparátů 19. století by Evropané nedostali šanci klidně žít, pracovat, podnikat a vychovávat své děti.

Kdo tedy vlastně vládne?

Když vyjdeme z Bergerovy definice nové třídy a do určité míry ji doplníme, zjistíme následující:

Na jedné straně dělicí čáry je státem financovaná sféra a korporace. Na druhé straně jsou běžné soukromé podniky. Korporacemi rozumíme organizace, které původně byly běžnými soukromými podniky, ale postupně získaly podobu, která je bližší státní správě než podnikatelskému subjektu, a jejich úspěch je významně závislý na kooperaci se státní správou. Jsou to banky, energetické podniky, některé technologické a výrobní firmy.

Za příslušníky vyšší třídy můžeme považovat:

• zaměstnance úřadů nebo organizací financovaných z veřejných zdrojů a korporací a jejich rodinné příslušníky (nemáme na mysli všechny zaměstnance těchto organizací, ale ty se speciální kvalifikací – třídní postavení uklízečky na ministerstvu nebo v korporaci Microsoft se nijak neliší od uklízečky v malé dílničce);
• ty, kdo mají ambici a významnou šanci se jimi stát, a jejich rodinné příslušníky;
• ty, kdo mají významnou možnost ovlivnit způsob, jakým stát přiděluje zdroje a relativně malou šanci prodat své schopnosti na volném trhu. Tedy skupinu, která byla dříve označována jako intelektuálové (novináři, herci, sociologové, konzultanti životního stylu, filmoví režiséři, vysokoškolští učitelé a mnoho dalších).

K popisu nižší třídy můžeme využít Bergerovu definici (americký sociolog ovšem hovoří o „staré třídě“). Jsou to ti, kdo vyrábějí nebo prodávají něco konkrétního.

Obě třídy jsou vnitřně členěny co do příjmu, moci i prestiže (od učitelky na základní škole po evropského komisaře), nicméně obecně platí, že příslušníci té první mají v průměru vyšší příjmy a že v ní nenajdeme chudé lidi.

Třídní model, který jsme zde popsali, je hrubě zjednodušující. Existuje řada specifických skupin, které je obtížné zařadit, a hranice mezi třídami jsou značně neostré. Nicméně pro celkové pochopení situace by toto vymezení mělo být dostatečné.

Příchod bezrůstové společnosti

Důsledkem toho, co jsme dosud popsali, je příchod bezrůstové společnosti, o které někteří sní už desítky let. (Zpráva Římského klubu byla publikována v roce 1972. Čtenářům Finmagu můžeme doporučit pozdější knihu Dennise Meadowse Překročení mezí.) Tedy přesněji, sní o ní někteří radikálněji zaměření příslušníci vládnoucí třídy. Skutečná bezrůstová společnost se však jejich ideálu podobá stejně málo, jako se reálný socialismus sovětského typu podobal snům utopických socialistů. Dramatický propad životní úrovně nejchudších vrstev, sociální bouře, růst napětí a úpadek ve všech oblastech, omezování občanských svobod a ztráta obranyschopnosti proti agresi zvenčí.

Skutečná bezrůstová společnost se ideálu Římského klubu podobá stejně málo, jako se reálný socialismus sovětského typu podobal snům utopických socialistů.

II. Princové a chuďasové

Všeobecně akceptovaný mýtus o tom, že v moderních západních společnostech mají téměř všichni srovnatelné šance uspět, je v rozporu se skutečným stavem. Pro naprostou většinu z nás platí, že naše životní šance jsou v zásadě určeny tím, do jaké společenské vrstvy jsme se narodili. Právě tato kombinace třídní struktury a rétoriky rovnosti šancí působí zmatení a umožnila vyšším třídám přeměnit „sociální stát“ v gigantický nástroj na vysávání těch, kdo by na tom byli hůř i za přirozených podmínek. Projekty typu společné evropské měny jsou jen vystupňováním tohoto trendu.

V předchozí části textu jsme se pokusili formulovat hypotézu, podle níž podařilo – nezamýšleně – vybudovat bezrůstovou společnost, jejíž reálná podoba se od představ ekologů a humanistů liší podobně, jako se komunismus sovětského typu lišil od vizí utopických socialistů. Formulovali jsme také tři teze, které vysvětlují, jak a proč bezrůstová společnost vznikla a proč politické rozhodování získalo podobu, jaká musí nutně vést k zastavení hospodářského rozvoje.

• Ztratilo se porozumění tomu, kde jsou vytvářeny hodnoty. Proto se může velmi snadno stát, že politické rozhodnutí zlikviduje – aniž by si toho kdo všiml – klíčové zdroje nebo kapacity, na kterých je celá společnost závislá.

• Protože vládnoucí třída ztratila možnost otevřeně si přisvojovat část výsledků práce nižších tříd, je nucena provádět zakrývací akce, během nichž je likvidováno mnohem více zdrojů, než kolik se přerozdělí.

• Vládnoucí třída nemůže své postavení ubránit jinak než prováděním akcí, které způsobují ekonomickou stagnaci.

Konstatovali jsme také, že základní třídní rozdělení již nevede mezi podnikateli a zaměstnanci, ale mezi zaměstnanci státní správy a korporací na straně jedné a drobnými výrobci na straně druhé.

Princ a chuďas 2012

Připomene-li někdo v naší době třídní rozdělení a třídní konflikt, riskuje, že bude považován za omylem přeživší fosilii z doby raného marxismu. Nicméně jedná se o téma, bez kterého není možné podstatu dnešních problémů pochopit. Především je zapotřebí vyvrátitrozšířený omyl, že v demokratických společnostech přicházejí všichni lidé na svět se stejnými šancemi a že to ostatní jsou jen poruchy (diskriminace, nečestná protekce apod.). Ostatně, už samotný koncept diskriminace vychází z předpokladu (nepravdivého), že všem lidem mohou být poskytnuty stejné šance.

Možná, že ve chvíli, kdy čtete tento text, pronikají někde na jachtě v Karibiku spermie vysokého evropského úředníka do těla manažerky globální technologické firmy. A možná, že ve stejné době pronikají v částečně vybydleném venkovském domku v českém pohraničí spermie místního traktoristy do těla kadeřnice ze stejné vesnice. Za několik hodin budou výsledky těchto splynutí sestávat jen z několika buněk, ale bude téměř nezvratně rozhodnuto, kdo bude princem a kdo chuďasem. Za devět měsíců se na různých místech narodí dva chlapci s rozdílným genetickým obdarováním. Princ by měl v dospělosti IQ asi o 30 bodů vyšší, pokud by se oběma dětem dostalo stejného zacházení, což rozhodně není náš případ. Princ bude vyrůstat v podnětnějším prostředí, rodiče se mu budou víc věnovat, naučí se dřív mluvit, brzy začne chodit do kroužků, kde se bude učit věcem, na které chuďas možná nenarazí ani v dospělosti… Až vyrostou, každý si najde nevěstu ze své společenské vrstvy a každý z nich povede zcela jiný život. Princ bude nejen bohatší, ale také chytřejší, zdravější, fyzicky silnější a bude žít déle. Případná záměna prince za chuďase by byla odhalena po několika minutách.

Princ bude nejen bohatší než chuďas, ale také chytřejší, zdravější, fyzicky silnější a bude žít déle. 

Základní problém: Mýtus o rovnosti šancí

Bylo by pošetilé se nad něčím takovým rozčilovat. Všechny známé společnosti měly třídní povahu. Hloupé jsou spíš pokusy rozdíly ignorovat.

Chuďas, kterého jsme zmínili, nebude mít šanci a nejspíš ani ambice soupeřit s princem. Ale je možné, že na společenském žebříčku vystoupá o jednu či dvě příčky výš než jeho rodiče. A je možné, že po několika generacích se oba rody sblíží. Součástí života v třídní struktuře je také to, že se nižší třídy snaží vytvářet kanály, které umožní jejich dětem dostat se o něco výš. A že vyšší třídy se snaží tyto kanály ucpávat (je-li knížat příliš mnoho, ztratí knížecí titul cenu).

Naši situaci zvláště komplikuje mýtus o rovnosti šancí (tedy o beztřídní společnosti), kterému jsme nuceni věřit a který je v tak palčivém rozporu s každodenní realitou. Není divu, že mnoho lidí je schopno tak snadno uvěřit vyprávěním o spiknutí světového židovstva, tunelářů nebo kohokoliv jiného. Jak jinak si vysvětlit, že svět vypadá jinak, než by měl vypadat?

Elita ve slonovinové věži

Třídní struktura západních společností ovšem není záležitostí, která by přišla až se společnou evropskou měnou, nebo dokonce s Merkelovou a Sarkozym. Je tedy na místě otázka, proč bezrůstová společnost nastupuje právě nyní. Možnou odpověď dává článek, který publikoval americký sociolog Charles Murray v roce 2008. Článek publikoval krátce po zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem a zamýšlí v něm nad tím, proč se demokratická strana v USA radikalizovala natolik, že se prezidentským kandidátem a posléze prezidentem stal muž, jehož postoje by byly o generaci dříve pokládány za extrémní i v rámci neomarxistické levice. Murray dává stranou peníze George Sorose, které fakticky převálcovaly demokratické primárky (bez Sorosových prostředků by dnes byla prezidentem Clintonová) a hledá hlubší vysvětlení. V něm odkazuje právě na třídní strukturu, respektive na snížení propustnosti hranic mezi třídami.

Ještě v 80. letech byla mezi politiky, advokáty, poradci, bankéři, novináři a dalšími příslušníky elit řada těch, kdo sami pocházeli z nízkopříjmových rodin. Byli „napojeni“ na nižší třídu, měli s ní kontakt, cítili s ní určitý soucit a dokázali si představit, že v ní mohla být budoucnost jejich dětí. V roce 2008 je takových lidí výrazně méně. Ubývá kontaktů mezi třídami, chybí základní lidská účast. Kníže prostě nedokáže uvěřit, že by sedlák mohl prožívat bolest stejně intenzivně jako on. Stačí připomenout předkrizové výroky Baracka Obamy o tom, že americká životní úroveň by měla klesnout. To nebyly výroky člověka, který zažil, jak jeho přítel přišel o práci a rozpadla se mu rodina.

...výroky Baracka Obamy o tom, že americká životní úroveň by měla klesnout. To nebyly výroky člověka, který zažil, jak jeho přítel přišel o práci a rozpadla se mu rodina.

Přerozdělování od chudých k bohatým: skryté, ale masivní

Příslušníci vyšší třídy spojené se státní správou a korporacemi by měli nadprůměrný podíl na moci a na zdrojích i za zcela férových podmínek. O férových podmínkách se ale hovořit nedá. Podívejme se na některé mechanismy, kterými současné státy přesouvají prostředky od nižších tříd k vyšším.

Největším přerozdělovacím mechanismem je důchodový systém, na který ve většině vyspělých zemí připadá řádově deset procent národního produktu. Různí lidé investují do výchovy dětí různě významné prostředky. Takto vychované děti pak platí daně a část těchto daní se použije na důchody. Při rozdělení se ovšem nebere žádný ohled na to, kolik kdo vložil do výchovy dětí. A protože chudší lidé mívají víc dětí než bohatí, funguje důchodový systém jako gigantický penězovod od chudých k bohatým. V České republice jej ještě posílilo nedávné rozhodnutí nejvyššího soudu. Rozhodovalo třináct státních zaměstnanců s výrazně nadprůměrnými příjmy a rozsudek tomu odpovídal. Kdyby místo nich rozhodovalo třináct soukromých zemědělců, kteří vychovali celkem padesát dětí, rozhodnutí by bylo opačné. Důchodový systém je zároveň skvělým příkladem toho, jak může přerozdělování zůstat většině obyvatel zcela skryto.

Celospolečenský prospěch? Jak pro koho

Pojďme dál. Státní vysoké školy. Oficiální zdůvodnění, proč mají daňoví poplatníci investovat do vysokého školství, říká, že je to prospěšné pro děti z chudých rodin. Byla by to pravda, kdyby jich na státních vysokých školách studoval významnější počet. Jenže jak může chuďas konkurovat u přijímacích zkoušek princovi? Syn řemeslníka tedy neuspěje, nastoupí do zaměstnání a získává pochybné privilegium financovat ze svých daní studia svého budoucího šéfa. Pokud nakonec vysokoškolského vzdělání přece jen dosáhne, bude to při zaměstnání a na soukromé vysoké škole.

Protože chudší lidé mívají víc dětí než bohatí, funguje důchodový systém jako gigantický penězovod od chudých k bohatým.

Pak tu máme celé sady ekologických programů, trvale udržitelného života, globálního oteplování a všeho, co s tím souvisí. Základní vzorec je opět stejný. Zakázky pro poradenské firmy, v úřadech a neziskovkách nová pracovní místa vytvářená pro příslušníky vyšších tříd. Pro dělnickou třídu celý ten humbuk znamená pouze rušení pracovních míst a zdražování každodenních životních potřeb. A že jde ve skutečnosti o záchranu planety? O současné vlně evropských opatření za záchranu klimatu netvrdí ani její největší příznivci, že může matce Zemi nějak prospět. Zbyl už jen cynismus a státem organizované přerozdělování.

Mimochodem, celý ten zdravý životní styl je trochu vypečený. Některé věci jsou označovány za nezdravé a jsou na ně uvalovány speciální daně a omezení. Třeba cigarety a špekáčky. Jiné jsou označovány za zdravé a prospěšné a dostává se jim státních dotací. Třeba jachty a golf. Je opravdu jen náhoda, že toto rozdělení tak přesně kopíruje zvyky různých společenských tříd? A jestli je škodlivost některých věcí tak zřejmá, proč musí vlády vydávat stovky milionů korun na osvětové kampaně, aby o tom přesvědčily své obyvatele?

Můžeme pokročit k programům „vyrovnání šancí“ a státem financovaného slučování mateřství a kariéry. Jak nedávno přesvědčivě ukázal pan profesor Možný, jsou tyto programy psány na míru ženám s vysokými příjmy (tedy těm ženám, jejichž manželé mají stejné nebo ještě vyšší příjmy). Lidem ze středních a nižších tříd přinášejí jen další nevýhody (ženám i mužům).

Programy tzv. vyrovnání šancí jsou psány na míru ženám s vysokými příjmy (tedy těm ženám, jejichž manželé mají stejné nebo ještě vyšší příjmy). 

Skutečnou diskriminací se nikdo nezabývá

Seznam by mohl dlouho pokračovat. Je typické, že neexistují studie, které by dopady podobných opatření vyčíslovaly. Máme řadu prací, které zjišťují rozdíly podle pohlaví nebo etnické příslušnosti. Ale nikdo nezkoumá dopady různých programů na dělníky, řemeslníky, prodavačky, řidiče kamionů. Proč také, když studie realizují a financují výhradně lidé z vyšších tříd?

Toto masivní přerozdělování od chudších k bohatším bývá zmírňováno různými přídavky na děti a dalšími sociálními platbami. I když je účinnost takových opatření problematická (mnozí věří, že nižší třídy potřebují spíše dobrá pracovní místa, vzdělání otevřené pro pracovité lidi s nižším IQ a reálnou možnost zakládat firmy), do určité míry kompenzují výše zmíněné penězovody.

Takže jak vlády reagovaly na krizi? Penězovody k bohatým jsou nedotčeny, ale ruší se kompenzační programy. Česká vláda v tom vyniká obzvláštní arogancí. Daňová reforma je prováděna tak, že jsou selektivně zdražovány položky typu základních potravin a ministerstvo financí naopak provádí kejkle na hranici zákona, aby osvobodilo od zdanění ty, kteří si mohou kupovat státní dluhopisy. A nejde jen o spotřebu. Člověk nemusí provádět složitou analýzu, aby si všiml, že zvýšení DPH bude mít jiný dopad na vesnického hospodského než na poradenskou firmu, která radí ministerstvu školství, jak organizovat státní maturity. Někde možná není arogance moci tak okatá, ale podobný trend najdete v celé Evropě. I Obamův „stimulační balíček“ byl cíleně konstruován tak, aby se peníze nedostaly k chudým lidem (oficiální zdůvodnění tehdy hovořilo o rovnosti šancí. Dělnická místa totiž obsazují převážně muži, zatím na místa v úřadech nastupuje více žen).

Facka Sobotkovi a sedláci u Chlumce

Tím se dostáváme k vysvětlení, proč pravicové strany všude na světě získávají čím dál více „populistický“ nádech. Tradiční politika nízkých daní, malého státu a respektování autonomie přirozených společenství totiž působí ve prospěch pracujících tříd. Dělník nebo řemeslník nemusí mít vysokou školu, aby viděl, že na programech trvale udržitelného života, evropské standardizace, prosazování žen do managementů či multikulturalismu nevydělá on, jeho manželka ani jejich děti. Odcizení je vzájemné. Tradiční socialistické strany byly nahrazeny moderní levicí, která zcela rezignovala na starý soucit s chudými a jejíž oporou jsou relativně blahobytné vrstvy napojené na státní rozpočet.

Tradiční socialistické strany byly nahrazeny moderní levicí, která zcela rezignovala na starý soucit s chudými.

Občas jsme svědky výtrysků zoufalství spočívajícího v tom, že se chudý člověk opije, vrazí pár facek příslušníkovi politické třídy (naposledy se stalo Bohuslavu Sobotkovi) a má kvůli tomu několik let opletačky. S fašizujícím terorem to nemá nic společného, spíš to připomíná bezradné sedláky u Chlumce.

V anglosaských zemích, kde je zformována jasnější třídní struktura, už dělnická třída a řemeslnické vrstvy většinou volí pravici. Na kontinentu je situace složitější. Pravicové strany často neumějí s pracujícími třídami komunikovat, do uprázdněného prostoru vstupují „populistické“ (rozuměj autenticky chudinské) strany a pravice se posouvá až pod jejich tlakem. Rétorika i poměry hrubnou, což nemusí znamenat nic jiného než přizpůsobování se kultuře pracujícího lidu.

Mimochodem, všimli jste až neuvěřitelně hysterické reakce vzdělaných tříd na pokusy o zakládání skutečných dělnických stran? Jako by politické organizování nižších tříd, se svou vulgaritou, nekultivovaností a nešikovností, vyvolávalo mezi vzdělanými lidmi s vyšším příjmem mnohem větší obavy než radikální islám. To je dalším potvrzením toho, že ve skutečnosti jde o nepojmenovaný třídní konflikt.

III. Zdi mezi třídami

Nemožnost přijmout opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu, není otázkou selhání určité skupiny politiků, ale přímo vyplývá ze sociální struktury společnosti. Vládnoucí elita sestávající ze státních zaměstnanců, intelektuálů, manažerů korporací a aktivistů neziskovek nedokáže ubránit své postavení bez těch opatření, která brání pracujícím třídám podnikat, vyrábět, obchodovat a vytvářet pracovní místa.

Minule jsme se pokusili ukázat, že společnost, ve které žijeme, je navzdory všeobecnému přesvědčení hluboce třídní. Lidé se rodí s rozdílnými šancemi a třídní rozdíly předurčují, jak dopadneme v nejrůznějších situacích. Některým lidem se podaří vyšplhat ve třídní struktuře o jednu či dvě příčky (nebo – častěji – to umožnit svým dětem), ale výrazné vzestupy či pády jsou vzácné. Synové traktoristů se nestávají evropskými komisaři ani konzultanty Deloitte. Ukázali jsme také, že všechny moderní státy provádějí masivní přerozdělování prostředků od chudších k bohatším. Rozdíly jsou proto větší, než jaké by mohly vzniknout na trzích.

Mimochodem, všimli jste až neuvěřitelně hysterické reakce vzdělaných tříd na pokusy o zakládání skutečných dělnických stran?

Vysněný svět bez pracujících

Jak jsme uvedli, zájmem nižších tříd je otevírat kanály, které umožní jejich dětem pohyb nahoru. Nejběžnějším takovým kanálem bylo v posledním století zakládání firem. I drobný řemeslník se může s trochou štěstí dostat do situace, kdy začne sám zaměstnávat lidi a může svým dětem dopřát vzdělání srovnatelné se vzděláním dostupným dětem z vyšších tříd. Logickým zájmem vyšších tříd je naopak tyto mobilitní kanály uzavírat.

Z hlediska vyšších tříd by ideální svět vypadal tak, že veškeré hodnoty budou vytvářeny státní správou, státními podniky a korporacemi (a ekosférou advokátních kanceláří, uměleckých studií, neziskových organizací a dalších subjektů navázaných na státní rozpočet). Nižší třídy se svou omezeností, nedostatkem pochopení pro vznešené ideály a se svými živnostmi a malými podniky budou odsunuty kamsi na okraj.

Jenže to už by se nejednalo o třídní společnost. Ve skutečných třídních společnostech (včetně té naší) se třídy navzájem doplňují a navzájem potřebují. Navíc schopnost dnešních vládnoucích elit vytvářet nějaké reálné výrobky je stejně slabá, jako byla schopnost knížete Metternicha pěstovat obilí, péct chleba nebo šít oděvy. Úřady se o něco podobného většinou ani nepokoušejí. Jak je to s produktivitou státních podniků, to nám dobře ukazují České dráhy či České aerolinie. Některé státní podniky (například ČEZ) sice vykazují zisky, ale jen díky státem vytvořenému monopolu na životně důležitý produkt. Banky mohou být čilé, dělat užitečnou práci, ale z principu jen vytvářejí podmínky pro práci ostatních. Samy nic neprodukují. Situace ostatních korporací je složitější. Působí dojmem extrémně byrokratických a extrémně marnotratných organizací, produktivita je zjevně velmi nízká, přesto vykazují vysoké zisky. Je ovšem velkou otázkou, kolik korporací by bylo schopno pokračovat, kdyby zmizely státní zakázky a státní regulace.

Kolik korporací by bylo schopno pokračovat, kdyby zmizely státní zakázky a státní regulace?

Cena za prosperitu: zbohatlíci bez úrovně

Ve skutečnosti je tomu tak, že aby mohla vládnoucí elita fungovat, potřebuje, aby obstojně fungoval také výrobní sektor. A potřebuje, aby fungoval ve stejných zemích, kde ty elity působí. Představa společnosti, kterou budou tvořit evropští úředníci a intelektuálové s čínskými dělníky, ale do níž nebudou patřit evropští zemědělci, řemeslníci, dělníci a podnikatelé, je z mnoha důvodů zcela nerealistická.

Tím se dostáváme k onomu nešťastnému dilematu vládnoucí elity. Podporovat růst a rozvoj sektoru skutečných výrobců znamená podporovat růst soupeřů v zápase o moc a o státem přerozdělované peníze. Jestli budou zakládány nové podniky a vznikat nová pracovní místa – pak se objeví také noví úspěšní lidé, kteří budou stejně ambiciózní jako manažeři korporací nebo státní správy. Budou chtít své děti posílat do stejných škol, budou pro ně chtít stejné šance, možná dokonce začne přibývat třídně smíšených manželství. A díky mýtu o rovnosti příležitostí nebude možné jejich nároky odmítat. Pozice těch nahoře bude ohrožena.

Ostatně, i v běžném slovníku máme výraz pro toho, kdo se dostal nahoru, a přitom tam nepatří. Zbohatlík. Je to člověk, který neovládá jazyk a kulturní kódy vládnoucí elity. Mohli jsme to vidět začátkem 90. let, kdy se sociální skupiny na chvíli promíchaly a kdy lakýrník nebo obchodník toaletním papírem mohl založit firmu, a když měl úspěch, postavit vilu za stejné peníze jako filmový režisér. Ale bez vkusu a vytříbenosti filmového režiséra. Chceme takový svět? Filmoví režiséři ho zcela jistě nechtějí.

Zbohatlík. Je to člověk, který neovládá jazyk a kulturní kódy vládnoucí elity.

Horší než spiknutí nebo cynismus

Vyšší třídy mohou jít druhou cestou. Zabránit těm dole, aby bohatli a byli stále úspěšnější. Pak vyšší třídy ubrání svoji pozici, ale zároveň zastaví ekonomický růst. Všimli jste si, jak v posledních 20 letech vzdělané třídy v podstatě bezmyšlenkovitě podporují jakékoliv regulace? Jakoukoliv pitomost si vymyslíte, pokud bude znamenat obtíže a další náklady pro produktivní sektor, získáte okamžitě podporu většiny herců, novinářů, vysokoškolských učitelů, státních zaměstnanců, bankéřů a šéfů poradenských firem. Naše doba v tom není nová. Třeba Spojené státy americké zažily jednu z vln zavádění sociálních a ekologických regulací v 19. století jako reakci na zakládání čínských prádelen. Z hlediska sociální struktury hrála tato opatření stejnou roli.

Současná podoba evropského sjednocování tento pokus o likvidaci výrobních tříd dramaticky urychlila. Zatímco na úrovni jednotlivých národů bylo zapotřebí o regulacích smlouvat, na evropské úrovni nemají nižší třídy žádný podíl na rozhodování. Dokonce i možnost diskutovat o různých opatřeních je omezena na různé skupiny státních zaměstnanců a státem placených organizací, případně bank a nadnárodních korporací.

To neznamená, že by se jednalo o promyšlené spiknutí, jak zabránit růstu. Ve skutečnosti je situace mnohem horší. Spiknutí může být odhaleno a zmařeno, ale přirozenou tendenci lidí z určité společenské vrstvy zastávat určité názory není možné odstranit. Bylo by také hloupé tvrdit, že příslušníci vládnoucí elity vědomě a cynicky udržuje produktivní třídy v bídě. Jde spíše o to, že bylo vytvořeno názorové ovzduší, které klade rovnítko mezi regulacemi, zaměřenými proti nižším třídám, a spravedlností, zájmy lidstva, záchranou planety, ochranou slabších a dalšími vznešenými ideály. Byly také vytvořeny mechanismy, které dokážou poměrně efektivně potlačit názorový disent a vštípit politicky korektní postoje už dětem v mateřské školce. Pohádka o tučňákovi Happy Feet je nástrojem třídního boje ve stejné míře jako jím kdysi byly pohádky o Trautenberkovi.

Od třídního zájmu k ideovému fanatismu

Tato kulturní atmosféra ale brání v realistickém pohledu i těm, kdo ji vytvořili. Tím se dostáváme k dalšímu kořeni současného průšvihu. Když kníže Metternich viděl, že je na sedláky příliš přísný a že takhle by nebylo možné uživit národ, mohl jim povolit. Ale jakmile vznikne pocit, že nejde o finanční zájem, nýbrž o spravedlnost a záchranu planety, není kompromis možný. A hroutí se nejprve hospodářství, potom společnost jako celek.

Zatímco na úrovni jednotlivých národů bylo zapotřebí o regulacích smlouvat, na evropské úrovni nemají nižší třídy žádný podíl na rozhodování. 

Ale nejen to. Naše doba se od minulých liší také tím, že ti, kdo drží skutečnou moc, si nepřipadají jako držitelé moci a necítí naprosto žádnou odpovědnost za společnost, které panují. Mohou k ní dokonce zaujímat nepřátelský postoj (což se také často děje).

Pokud je tato teze správná, měly by mít vládnoucí elita také zájem na uzavírání dalších mobilitních kanálů. Podívejme se, zda tomu tak opravdu je.

Případ vzdělání: Potvrzení hypotézy

Pokud pomineme zakládání firem, je další cestou, jak se může člověk z nižší třídy (nebo jeho děti) dostat nahoru, vzdělání. Nejvyšší vzdělání je přitom lidem z méně dobrých rodin nedostupné, mizerné všeobecné vzdělání zase nepředstavuje mobilitní kanál. Hledáme tedy něco mezi.

V České republice umožnil již zmíněný zmatek na začátku 90. let otevření tří typů takového vzdělávání – domácí škola, víceletá gymnázia a soukromé vysoké školy. Když se podíváme na diskuzi posledních dvou let, jednoznačně převládající názor říká, že všechny tři instituce z různých důvodů ohrožují obecnou vzdělanost a měly by být rušeny nebo omezovány. Je zajímavé, že nikdo nevolá například po objektivním měření, které by srovnalo znalosti studentů státních a soukromých vysokých škol. Stejně zajímavé je, jak malou pozornost budí neustálé snižování úrovně státního základního školství (pokud se nejedná o platy učitelů nebo sexuální výchovu). Náhoda? Spíš potvrzení naší hypotézy. Mimochodem, když se ve Velké Británii dostali v roce 1979 k moci konzervativci, jedním z prvních počinů Margarety Thatcherové bylo oživení tehdy skomírajícího projektu Open University. Tedy projektu založeného na myšlence, že vysokoškolské vzdělání má být reálně dostupné každému (!) občana Velké Británie. I zde je vysvětlení jednoduché – konzervativci byli především stranou drobných obchodníků a řemeslníků.

Vznešené pokrytectví

Tím se dostáváme k druhé tezi. Protože vládnoucí elity si nemohou přisvojit výrobky produkované nižšími třídami tak otevřeně jako v jiných dobách, je zapotřebí provádět zakrývací akce, které likvidují mnohem víc zdrojů, než kolik se přerozdělí.

To lze dobře ukázat na těch případech, které jsme zmínili v minulém dílu. Například globální oteplování a koncepce trvale udržitelného rozvoje vyhovuje potřebám vládnoucí elity, protože decimuje možnost zakládání a rozvoj menších výrobních podniků. Zároveň je však také nástrojem přerozdělování. Likviduje pracovní místa ve výrobním sektoru a vytváří pracovní místa ve státní správě, právnických kancelářích, poradenských firmách a neziskovkách. Aniž bychom se pouštěli do hlubších rozborů, je na první pohled zřejmé, že platy na nově vytvořených místech a zisky právníků a poradců se ani vzdáleně nepřiblíží ztrátám, jaké obyvatelstvu působí zdražení energií, veškerých životních potřeb (k jejich výrobě zase potřebujeme energie), nehledě na pracovní místa, která jsou zrušena nebo jejichž vzniku je zabráněno.

Státní vysoké školy jsou podobný případ. Nejde jen o to, že chudší lidé platí prostřednictvím svých daní studium svým bohatším spoluobčanům, ale také o děsivou neefektivitu. Státní vysoké školy dostávají příspěvek na studenta výrazně vyšší, než kolik účtuje většina soukromých. Přesto platí soukromé vysoké školy učitelům několikanásobně vyšší platy, nehledě na vybavení učeben, knihoven a další.

Vedlejším efektem tohoto přerozdělování ovšem je, že podoba důchodového systému lidi motivuje nemít děti, což má pochopitelné důsledky.

Seznam by mohl dlouho pokračovat a zahrnoval by i důchodový systém, který přerozděluje od rodin s více dětmi (tedy spíše nízkopříjmových) k rodinám bezdětným nebo s málo dětmi (tedy spíše vysokopříjmovým). Vedlejším efektem tohoto přerozdělování ovšem je, že systém lidi motivuje nemít děti, což má pochopitelné důsledky.

Proč pro akademiky řemeslníci neexistují

Třetí teze říká, že zatímco v době knížete Metternicha vládnoucí elity (a třídy těsně pod nimi, které pro ně pracovaly) měly relativně jasnou představu o tom, jaké dopady budou mít různá opatření na prosperitu země, dnes tato znalost chybí. Proto je velmi snadné provádět sebevražednou hospodářskou politiku. Přímo to souvisí s celkovým názorovým ovzduším, které vládnoucí elity vytvářejí.

Je těžké obhájit tezi, že někdo něco neví, pokud však taková znalost třeba i existuje, nemluví se o ní a evidentně neovlivňuje jednání vlád. Všimli jste si, že ze současných ekonomických debat zcela zmizela mikroekonomická perspektiva? Jako by existovaly jen státní rozpočty, dluhy, úrokové míry a velké investice. O dopadech na jednotlivá odvětví se vůbec nehovoří.

Nejde jen o akademické diskuze. Povinné zvýšení kapitálové přiměřenosti, o kterém loni v říjnu rozhodl Evropský bankovní úřad, znamená ukončení činnosti tisíců drobných podniků. Věděli to ministři financí evropských zemí, když návrh schvalovali? Ví česká vláda, kolik firem skončí v důsledku zvýšení DPH a kolika podnikům to přinese nutnost propouštět? Stále stejný vzorec. Odhady nejsou k dispozici (pokud nejsou tajné) a studie na taková témata neexistují nebo jsou extrémně tendenční. Pokud existují, vznikají v podnikatelských sdruženích. Bez grantů a dotací, což je v situaci, kdy daňoví poplatníci financují výzkum všeho možného i nemožného, zvláště pikantní.

Současná sociální struktura západních společností (přinejmenším v Evropě) znemožňuje realizovat taková opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu. 

Tím se dostáváme k závěru. Současná sociální struktura západních společností (přinejmenším v Evropě) znemožňuje realizovat taková opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu a vytváření pracovních míst. Zároveň nenabízí žádnou alternativu, jak jinak uspořádat život a společnost.

IV. Co přijde po kapitalismu

Budoucnost je otevřená, nicméně některé věci se zdají být jisté. Kapitalistická revoluce reaganovského typu se již nebude opakovat. Sociálně třídní struktura brání obnovení prosperity a není nikoho, kdo by měl motivaci a možnost tuto strukturu změnit. Nejpravděpodobnější varianta spočívá ve vytvoření masivní šedé ekonomiky bez jakékoliv regulace za fasádou evropského či světového neosocialistického režimu.

V prvních třech kapitolách eseje jsme si připomněli, že žijeme v třídně rozdělené společnosti. Vládnoucí třída sestávající ze státních zaměstnanců, manažerů korporací a intelektuálů potřebuje k uhájení svého postavení přijímat opatření, která brání podnikat a která zastavují hospodářský růst. Proto „jsou realizovány aktivity“, které z pohledu běžného zdravého rozumu působí až imbecilně a které devastují západní ekonomiky. Při bližším pohledu se ovšem ukazuje, že velmi účinně umožňují udržovat mocenskou pozici současných elit. Poslední vlna nárůstu regulací a zdánlivě nezvládnuté problémy společné měny jsou součástmi tohoto trendu. Je jisté, že po nich přijdou další podobné aktivity.

Západní společnosti se tak dostaly do stádia, pro které je typická hospodářská stagnace a masová nezaměstnanost. A jsou náznaky, že východoasijské společnosti se vyvíjejí stejným směrem (například sympatie vůči severokorejskému režimu mezi studenty jihokorejských elitních univerzit nápadně připomíná evropská 60. léta).

Marx naruby

Je to vlastně vývoj opačný tomu, jaký předpokládal Karel Marx. Kapitalistické společnosti se skutečně dostávají do dlouhodobé krize, kterou není možné v rámci těchto společností vyřešit. Příčinou ovšem není neomezené panství buržoazie. Podnikatelé se naopak dostali mezi utlačované. A socialisticky revolučním elementem není dělnictvo, nýbrž intelektuálové a státní byrokracie.

Nabízí se otázka, jaké jsou perspektivy dalšího vývoje.

Zabýváme-li se tématem třídního panství, máme tendenci začít přemýšlet o revoluci. To je ovšem varianta, na kterou můžeme rovnou zapomenout. Dnešní vládnoucí třída – to není další senilní elita jakešovského typu. Jedná se o schopné, inteligentní a kreativní lidi, kteří mají dostatek prostředků, dostatek motivace a dostatečně silné přesvědčení o správnosti své věci, aby své panství uhájili. Navíc je to elita početná. Na straně vykořisťovatelů není horní jedno procento, nýbrž horních dvacet procent. Právě na tom je založen podvod nazývaný „Okupujte Wall Street“, spočívající v tom, že příslušníci vyšších tříd požadují, aby jim nižší třídy platily více než dosud.  A víme také, že pokud k nějaké násilné revoltě nižších tříd přece jen dojde, odnášejí to převážně drobní obchodníci a obyčejní lidé, kteří parkují své renaulty na ulicích.

Dnešní vládnoucí třída – to není další senilní elita jakešovského typu. Jedná se o schopné, inteligentní a kreativní lidi...

Navíc, i kdybychom si teoreticky představili úspěch revoluce, nevíme, co by mělo být jejím výsledkem. Beztřídní společnost nikdy nikdo neviděl a nemáme žádnou představu, zda by mohla fungovat.

Problém: Jak převést skrytý konflikt v otevřenou hru s pravidly

Ideál, ke kterému můžeme vzhlížet, je podobnější metternichovské době v tom smyslu, že třídní rozdíly jsou všeobecně známé a vztahy mezi třídami mohou být předmětem vyjednávání a drobných konfliktů. To je uspořádání, které může dlouhodobě dobře fungovat a může být velmi stabilní. Z vlastní zkušenosti známe třeba napětí mezi plátci daní a příjemci sociálních dávek. Obě strany situaci znají, je mezi nimi určité napětí, ale neshody se ventilují (byť s různou mírou kultivovanosti a násilnosti), mezi stranami je určitá míra respektu, jsou dodržována alespoň základní pravidla a žádná ze stran nemá v úmyslu druhou stranu zcela zničit. Každá ze stran také pokládá za přirozené, že protistrana vidí situaci jinak. 

Podobné vztahy byly mezi třídami ve většině známých společností. Jak už před lety dobře ukázal německý sociolog Ralf Dahrendof, pokud se konflikt skryje za nějakou zdánlivě nezpochybnitelnou ideologii a nemůže být ventilován s určitou mírou otevřenosti, je nutným důsledkem vedení konfliktu skrytě, bez pravidel a s daleko destruktivnějšími důsledky. Právě toho jsme svědky v naší době.  

Ideál: Společnost méně vzdělaná a bez svobodného tisku

Součástí tohoto ideálu je také zastavení kreativity ve státní správě. Kreativita je úžasným nástrojem v umění a je také úžasným nástrojem v podnikatelském sektoru, kde vede k neustálému vytváření nových produktů, služeb, technologií, organizačních schémat a pracovních míst. Jenže tatáž kreativita ve státní správě (a ve státem financovaných neziskovkách) znamená neustálé zakládání dalších úřadů a nestálý růst regulačních směrnic a požadavků na zdroje. Podnikatelská mentalita nesvědčí efektivní státní správě, byť se nás různé MBA kurzy a konzultační koncepce snaží přesvědčit o opaku. Státní správa potřebuje spíše mentalitu podobnou středověkému cechovnímu systému, v němž je upřednostňována stabilita a který brání růstu. Tedy mentalitu státní správy 19. století. V takovém prostředí by bylo možné se smířit i s určitou mírou korupce.

K tomu patří i dramaticky jiné fungování školství, zejména vysokého. Po druhé světové válce podnikly západní vlády masivní investice do vzdělávání, jehož výsledkem byl nárůst počtu absolventů bez reálné možnosti uplatnění. Následovala 60. léta, kdy si studentští revolucionáři vynutili spravedlivější společnost (rozuměj s více pracovními místy ve státní správě) a další zvyšování výdajů na vzdělávání. Kruh se uzavřel a pravděpodobně není možné jej demokratickými prostředky rozpojit.

Možná přijde doba, kdy se budeme muset smířit s tím, že záchrana posledních občanských svobod není slučitelná se svobodou tisku.

Pak jsou tu média. Zejména velká média „středního proudu“ se stala standardním spojencem státní byrokracie a podstatným faktorem neustálého růstu státní moci. Nyní, když rozumíme třídnímu konfliktu v pozadí, na tom asi nebudeme vidět nic divného. Možná přijde doba, kdy se budeme muset smířit s tím, že záchrana posledních občanských svobod není slučitelná se svobodou tisku.

Boj o třídní výsady jako morální problém

A to již hovoříme o zcela jiném typu společnosti, než je ta, ve které žijeme. Mimochodem, před více než 50 lety napsal Joseph Schumpeter, že ve chvíli, kdy se ambiciózní buržoazie postavila na odpor vojensko-byrokratickým monarchiím 19. století, bylo rozhodnuto o zániku kapitalismu. Nikdo jiný nedokáže udržet novou protikapitalistickou třídu v patřičných mezích. A to i s přihlédnutím k tomu, že způsob vládnutí byl mnohdy katastrofální, státní bankroty probíhaly jako na běžícím páse a korupce ani zneužívání moci se příliš neřešilo.

Jenže jak podobného stavu dosáhnout? Ti, co jsou dole, by asi celkem snadno smířili s tím, že vyšší třídy pojistí svou pozici zavedením systému dědičných výsad. Jsou si vědomi, že oni jako obyčejní pracující by si nepohoršili. Větší problém je u těch nahoře – celá kultura i způsob formování osobnosti vládnoucích tříd jsou totiž dlouhodobě založeny na předstírání, že nejde o ovládání nižších tříd, ale o pravdu, lásku, spravedlnost, rovnost šancí a záchranu planety. Své výsady chápou jako záležitost morálky, nikoliv ekonomie. Nevíme, co by otevřené přiznání situace znamenalo pro jejich psychickou stabilitu, filozofii, pohled na svět a možná i na schopnost udržet vlastní postavení.

Varianta rychlého zhroucení

Pravděpodobnější je tedy některý z následujících scénářů.

Katastrofická varianta. V roce 2012 jsme v situaci, kdy společnost chudne, ale vládnoucí elita dosud nebyla zasažena. Francouzská ministryně může říkat: „Euro zachráníme za každou cenu,“ protože ví, že ona ani její blízcí tuto cenu platit nebudou. Statisícům lidí se zhroutí životy, ale ona sama nepřijde o prémie, dokonce nebude mít ani horší služební vůz.

To vysvětluje, proč tolik vzdělaných a významných lidí podporuje pokračování dosavadní europolitiky, ačkoliv je zjevně sebevražedná. Rozpočty ministerstev, vysokých škol ani grantových agentur zatím nebyly významněji dotčeny, zisky korporací dokonce rostou. A protože na pracující vrstvy dopadá pohroma, vyšší třídy si relativně polepšily. Greenpeace nepropouští. Stavostroj ano.

Protože na pracující vrstvy dopadá pohroma, vyšší třídy si relativně polepšily. Greenpeace nepropouští. Stavostroj ano.

Jenže to se může velmi rychle změnit. Je představitelné, že zdrojů bude ubývat tak rychle, že nebude možné pokračovat ve financování nákladného života vyšších tříd. Poroste tlak na ještě rychlejší zavádění nových směrnic, přidělování nových rozpočtů, další regulační a přerozdělovací opatření.  Během několika let se evropské ekonomiky zhroutí a životní úroveň se vrátí někam do doby kolem roku 1800. Když vidíme diskuzi posledních let o evropských záležitostech atd., lze si dobře představit, že média a hlavní analytici by toto zhroucení přikládali nezvládnutému neregulovanému kapitalismu a že kruh by se nerozpojil, dokud by se nezastavily elektrárny a nepřestal fungovat internet.

Varianta Proč tak snadno

Pak je to realističtější varianta. Ta je dobře známá nám Čechům, ale velmi úspěšně si ji vyzkoušeli také třeba Italové. Doporučuji ke čtení knihu pana profesora Možného Proč tak snadno. Vysvětluje, proč se tak snadno zhroutily socialistické režimy ve východní Evropě. Všímá si toho, že za fasádou komunistického režimu se postupně vytvořil jakýsi neformální trh, kde se obchodovalo s různými službami a schopností tyto služby zprostředkovat (tzv. známosti) a že postupně docházelo k tomu, že pozice na tomto neformálním trhu měla na život člověka a jeho rodiny větší dopad než oficiální pozice ve státně-stranickém systému. Mít strýčka se správnými kontakty znamenalo v 80. letech víc než být okresním tajemníkem strany. Vnější slupka režimu se postupně vyprazdňovala, až byla v roce 1989 odhozena.

Je zajímavé, že velmi podobně popisuje Theodore Darlymple vzestup italského hospodářství od 50. do 80. let. Za oficiální slupkou neschopné, zkorumpované a všeregulující moci dynamicky rostla šedá ekonomika.

Podobně může vypadat naše budoucnost. Stále víc aktivit bude přecházet do ilegality a je myslitelné, že v běžných transakcích mezi podnikateli se začnou používat třeba jüany. Stát bude čím dál benevolentnější – s tím, jak i státní zaměstnanci budou závislí na platbách podnikatelů. A slupka se bude postupně ztenčovat.  Je to scénář nekatastrofický, ale to neznamená, že je pozitivní. Počítá s trhem, který bude totálně neregulovaný, s nízkou efektivitou, spoustou nespravedlnosti a velmi brutálním vymáháním práva. Něco mezi vyspělou ekonomikou, Divokým západem a Sicílií, se sociálními sítěmi, elektronickými platbami v ilegální měně a reklamními kampaněmi. Dynamika by byla určována i tím, že do šedé ekonomiky by se postupně zapojovalo stále více schopných a pracovitých lidí z vládnoucí třídy.

Podobně může vypadat naše budoucnost. Stále víc aktivit bude přecházet do ilegality a je myslitelné, že v běžných transakcích mezi podnikateli se začnou používat třeba jüany.

V případě, že se podaří vytvořit světovou vládu, po které touží většina intelektuálů – tedy jakousi pozemskou obdobu Impéria z Hvězdných válek s dalajlámou v roli imperátora a Alem Gorem v roli Dartha Vadera – přechod skutečné ekonomiky do šedé zóny dostane rychlejší a masivnější podobu. Nejspíš bude spjata s růstem místního vlastenectví, respektive spiklenectví místních lidí vůči centrální moci (to je efekt, který vidíme už na evropské úrovni).

Kam investovat v dlouhodobém horizontu

To vše se děje v době, kdy západní civilizace řeší poměrně zásadní otázku. Je náš životní styl lepší než životní styl předepisovaný islámským právem šaría? Je rozdíl tak významný, aby mělo cenu za něj bojovat? Pro nižší třídy je odpověď jasná, vyšší třídy zatím islám vnímají spíš jako vítaného spojence za rozbití kultury nižších tříd. Ale další dynamiku vývoje nedokáže odhadnout nikdo.

Vedle toho může dojít ke spuštění toho, co se někdy nazývá dekadencí, tedy k rozbití mechanismů, které v rámci každé kultury vytvářejí lidskou osobnost a zajišťují psychickou stabilitu. Výsledkem bývá chaos, ničení, rozvrat vztahů až do neschopnosti žít společně, rozvrat hospodářských aktivit a čekání na to, až se vůdce barbarů prohlásí králem (jak to v knize Válka o rodinu skvěle formuloval Peter L. Berger) a zavede přijatelné poměry. Bude vítán, ať se bude jmenovat Mohamad Husajní, Čchin Jün nebo plukovník Klausner.  Je možné, že nevratné kroky tímto směrem již byly podniknuty.

Nevěřme tomu, že se vrátí zlaté časy kapitalismu. Kontrarevoluce, jaká byla spojena třeba s osobou Ronalda Reagana, již není možná. 

Co z toho vyplývá pro naše životy a pro investování? Nevěřme tomu, že se vrátí zlaté časy kapitalismu. Kontrarevoluce, jaká byla spojena třeba s osobou Ronalda Reagana, již není možná. Poměr sil ve společnosti se od té doby změnil příliš výrazně. Někteří analytici možná dokážou říci, co bude spolehlivou investicí v horizontu pěti let. Ale určitě ne v horizontu dvaceti let. Udrží si hodnotu starožitnosti a umělecké předměty? Udrží si ji zlato? Co pozemky? Jste si jisti, že je dokážete v příštím režimu ubránit před nájezdníky? Budou mít hodnotu zbraně? Rada ne-ekonoma tedy zní. Investujte do sebe a do svých dětí. Ne ve smyslu zážitků (nikdo se vás nebude ptát, jestli jste byli v Karibiku nebo na vlastní oči viděli Himaláje), ale ve smyslu schopností. Jestli umíte opravovat stroje, plést košíky, hrát na harfu, šít oděvy, střílet – to je něco, co uplatníte v každém režimu.  A hlavně investujte do svých dětí.  Poučení z dob reálného socialismu totiž říká, že v těžších časech drží rodiny pohromadě. Šikovné, pracovité a dobře vychované děti mohou být vůbec nejcennějším. Nejen z pohledu citového života. 

 

Publikováno v několika dílech na www.finmag.cz