Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky.

To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.

Na začátku roku 2012 jsem na Finmagu připomněl obrovský rozdíl mezi ekonomickou politikou 19. století a tou současnou. Pokusil jsem se ukázat, že zatímco tehdejší vládnoucí třída měla zájem na prosperitě, hospodářském růstu a všeobecném zlepšování životní úrovně, dnešní vládnoucí třída usiluje spíš o stagnaci a zbídačení. Zmínil jsem rozdíl mezi Merkelovou a Metternichem. Ale stejně dobře jsem mohl připomenout slavný citát francouzského konzervativního premiéra Françoise Guizota, který (nejspíš v roce 1849) vyzval Francouze: „Pánové, obohacujte se“ (rozuměj: pracujte, podnikejte, zakládejte firmy a bohatněte) a proti němu Obamovu či Gorovu tezi o tom, že povinností americké vlády je usilovat o zdražení energií a snížení životní úrovně v USA.

V témže textu jsem se také pokusil ukázat, že nejde jen o to, že o zničení evropského a amerického hospodářství usiluje úzká skupina politiků a byrokratů. Ve všech zemích podporují jejich kroky ti, kdo jsou nejvzdělanější a mají nejvyšší příjmy – zvláště pokud ty příjmy pocházejí z kapes daňových poplatníků. Je to vývoj nejspíš logický. Ostatně, už Joseph Schumpeter napsal, že po pádu vojensko-byrokratických mocnářství nemůže systém svobodného podnikání (a tudíž ani občanských svobod) přežít.

• Čtyřdílný seriál najdete zde:
  > Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení I: Kdo tady vlastně vládne
  > Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení II: Princové a chuďasové
  > Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení III: Zdi mezi třídami
  > Proč Metternich přinesl rozkvět a Merkelová přináší zbídačení IV: Co přijde po kapitalismu

Sladké je být regulován

Jedna otázka ale zůstává otevřená. Jestliže se vlády starých časů staraly o ekonomiku mnohem lépe, reálně podporovaly podnikání a růst, udržovaly regulace i daně na přijatelné úrovni, jak vysvětlit poměrně časté státní bankroty. Vždyť kromě Anglie snad není významného evropského státu, který by během 19. století nevyhlásil bankrot. Normálnější spíš bylo krachovat každých dvacet až třicet let.

Když jsem o tomto paradoxu přemýšlel – a zároveň studoval teorii veřejné volby (poděkování za cenný podnět patří mému školiteli v doktorandském studiu, docentu Vlčkovi) – vzpomněl jsem si na podobnou poznámku, kterou vznesl na konci 80. let někdo z funkcionářů polského komunistického režimu. „Socialistické podniky jsou výkonnější než soukromé, což můžeme vidět na tom, kolik soukromých podniků krachuje.“ A přesně v tom spočívá jádro vysvětlení! Krach ve skutečnosti není jen výsledkem mizerného hospodaření, ale nutnou podmínkou dobrého. V soukromém i státním sektoru.

Všechny vyspělé státy utrácí každý rok víc peněz, než vyberou na daních, a všichni jsme si zvykli, že je to normální.

Jsem majitelem maličké firmy, která pomáhá malým a středním podnikům prodávat různá složitá technologická zařízení. Jsme asi jedinou firmou s touto specializací, zákazníci jsou s námi spokojeni, ale bohatá organizace rozhodně nejsme. Přesto bych dokázal najít velmi silné morální zdůvodnění, proč musí ředitel naší firmy jezdit v nejnadupanější verzi Subaru Impreza. Stejně přesvědčivě bych dokázal zdůvodnit, proč nutně potřebujeme dvanáct asistentek. Jednu zrzku s vlasy do pasu, jednu blondýnu výrazných tvarů, dvě Japonky… jenže působím na trhu, kde je bankrot představitelnou alternativou, takže po zralejší úvaze zjišťuji, že starší Toyota a jedna introvertní, nicméně pečlivá a pracovitá dívenka jsou přesně tím, co potřebujeme.

Co kdyby vláda udělala přítrž bezohlednému kapitalismu, zakázala bankroty, dodávala potřebnou hotovost všem soukromým firmám a posílala k nim kontrolory, zda dobře hospodaří? Vsadím se, že v takovém případě bych nakonec to své Subaru i dvanáct asistentek dostal. Nebo aspoň šest.

Doby, kdy úředníků ani předpisů nepřibývalo

V dobách, kdy zaměstnanci veřejné správy pokládali státní bankrot za reálnou možnost (většina z nich ho někdy zažila), projevovali skepsi k rozšiřování úřadů a zakládání nových. Nemohli alespoň intuitivně nerozumět tomu, že pokud loď přetížíme, nutně se musí potopit a že vláda je schopna slušně uživit jen omezený počet lidí. Noví zájemci o státní peníze tak pro ně byli v podstatě konkurenty. To je tvrzení, které nemáme podloženo žádným výzkumem (v 19. století ještě nebyly sociologické dotazníky), ale o nevraživosti tehdejších státních úředníků vůči dalším regulacím a dalšímu přidělování státních prostředků na zdánlivě jakkoliv vznešený účel se zachoval dostatek svědectví. Zpravidla se toto skrblictví označovalo jako sociální necitlivost. Právě díky němu vznikala nová pracovní místa a neustále se zvyšovala životní úroveň.

V roce 2012 žijeme v době, kdy stát může rozšiřovat své pravomoci a svůj rozpočet bez jakýchkoliv omezení. Všechny vyspělé státy utrácí každý rok víc peněz, než vyberou na daních, a všichni jsme si zvykli, že je to normální. Přesto nikdo nezažil státní bankrot vyspělé země a nikdo si ho reálně neumí představit. To má řadu důsledků, z nichž ty nejvýznamnější můžeme rozdělit do dvou skupin.

Pentagon marnotratnější Řecka

Za prvé. Neustálé rozšiřování rozpočtu a pravomocí veřejné správy. A s tím související přesvědčení dosavadních státních zaměstnanců, že se jedná o pozitivní trend. Na nově příchozí se nepohlíží jako na konkurenty, ale jako na vítané spojence v soupeření s těmi společenskými skupinami, které svou práci prodávají na trhu.

Řekům je dnes spíláno, že během krizových let se jejich úřady rozrostly o desetitisíce úředníků. Je módní přikládat to údajné rasové nebo kulturní méněcennosti řeckého obyvatelstva. Je ale dobré připomenout, že ani Nečasově zběsile škrtací vládě se nepodařilo zabránit vzniku dalších úřadů. Ani za oceánem to není jiné. Zatímco americká armáda škrtá peníze bojovým útvarům, přibral Pentagon dalších 60 000 úředníků a počet civilních zaměstnanců armády dosáhl impozantního počtu 800 000! (viz Washington Times 6. května t. r.). Neznáme data o Německu, ale z toho, že němečtí politici nemají nejmenší námitky proti neustálé expanzi bruselských úřadů, můžeme na leccos usuzovat. Jestliže neexistuje možnost bankrotu, můžeme tloustnout donekonečna.

 Na zvládnutelná rizika se připravujeme, zatímco nezvládnutelná rizika máme tendenci ignorovat. 

Za druhé. Ideologie, podle nichž je přisvojování peněz daňových poplatníků tak nějak lepší nebo čestnější než placení daní, se stávají dominantními. Plátci daní sledují svůj mrzký zisk, zatímco ti, kdo žijí z jejich peněz, bojují za kvalitnější veřejné služby, záchranu planety, národní či evropskou kulturu, veřejné zdraví atd. Dokonce i nositelé Nobelovy ceny Stieglitz a Krugman tvrdí, že bohatství národů vzniká osobitě pojatými „investicemi“ – tedy přerozdělováním od nižších pracujících tříd ke státem placeným intelektuálům. Tomu se učí děti ve školách (pochopitelně, když ve školách učí státní zaměstnanci) a soustavně se to tvrdí v médiích hlavního proudu (to má složitější příčiny, které teď nebudeme detailněji rozebírat).

Reálná hrozba státních bankrotů by celou tuto praxi velmi rychle ukončila. Jenže státní bankroty se odkládají a odkládají. Nakonec to vidíme na příkladu Řecka – věřitelé museli většinu peněz odepsat (takže fakticky k bankrotu došlo), ale úředníci se neomezili a regulační směrnice nebyly zmírněny. Určitě není náhodou, že státem placené elity v mnoha zemích eurozóny „pomoc Řecku“ tak fanaticky podporují. Kdyby začalo být psychologicky myslitelné, aby stát zkrachoval, spousta věcí by se najednou měla jinak.

Cena za bezbankrotový svět

Ale to ještě pořád není to nejhorší. Ještě větší průšvih spočívá v tom, že úplně chybí mechanismy, jak se státním bankrotem vypořádat.

Především nikdo nemá reálnou představu, jak by vlastně státní bankrot vypadal, co všechno by obnášel a co by během něj měli lidé dělat. Máme jen velmi neurčité a velmi katastrofické tušení. Nicméně i tak se nejkatastrofičtější alternativa může velmi snadno stát realitou. Když vyhlásilo státní bankrot Rakousko-Uhersko, měl císař a jeho blízcí maximální zájem na tom, aby celá záležitost byla co nejdřív uzavřena a aby se země co nejdřív vrátila k normálnímu životu. V roce 2012 se vládnoucí třída chová spíše tak, jako by měla zájem vytvořit bankrot s co nejtěžšími následky. Dosavadním vrcholem této snahy je společná evropská měna, která přinesla reálnou šanci kolapsu patnácti evropských států najednou. Tedy dosud největší finanční katastrofy v dějinách.

Ale ani to ještě není to nejhorší. Ještě větší problém spočívá v tom, že na rozdíl od starých dobrých monarchických časů by dnešní státní bankrot připravil téměř všechny obyvatele o veškeré životní úspory. S rizikem, že náhle zchudlý stát by tyto lidi bez prostředků nebyl schopen podporovat. To je vize milionů hladovějících důchodců, kteří si nemohou dovolit lékařskou péči a mnohdy ani bydlení. I taková by mohla být cena za roky zdánlivě bezbankrotového světa.

V psychologii se někdy hovoří o vytěsňování rizik. Myslí se tím, že na zvládnutelná rizika se připravujeme, zatímco nezvládnutelná rizika máme tendenci ignorovat. Přesně tak tomu je se státními bankroty. Občan vzorně spoří do důchodového fondu a řeší, jestli dostane příspěvek 120 nebo 150 korun. Přitom je zcela zjevné, že dnešní třicátníci nebo čtyřicátníci své peníze nikdy neuvidí. Buď o ně přijdou při státním bankrotu, nebo při vlně hyperinflace (což je vlastně jen měkčí verze téhož).

Existuje racionální strategie pro takovou situaci? Samozřejmě, že ano. Jen byla pozapomenuta. Neporadí vám s ní žádný investiční poradce, ale jestli je ještě naživu vaše prababička, můžete se jí zeptat. My se na investiční strategii pro skutečné konzervativce podíváme v samostatném článku.

Původně publikováno 11. 7. 2012 na www.FinMag.cz. Převzal též server www.investicniweb.cz.