Vysvětlení, proč snahy českých konzervativních vzdělanců skončily debaklem.
V horečnatém politickém dění poslední týdnů unikly pozornosti některé věci, kterých by si přemýšliví lidé měli všímat. Na prvním místě přechod ikony českého konzervatismu, Romana Jocha, do tábora eurosocialistického bojovníka za privilegia pro sexuální menšiny. To je stanovisko, kterému by se dalo rozumět, pokud by se jednalo o volbu menšího zla proti Miloši Zemanovi. Ale prozření, že kníže Karel je skutečným vůdcem české pravice, se něčemu takovému vymyká. V plné míře se tak potvrzuje moje dřívější prognóza o vývoji konzervativního hnutí jako politického směru. Přikládám tedy svůj starší textu znovu. Přesně v tom znění, jak jsem jej tehdy poskytl dnes již neexistujícím konzervativním listům.
Bída salonního konzervatismu
Víte, proč jsou konzervativci v českém prostředí tak zoufale politicky neúspěšní? A víte, proč se jim nedaří těžit z prohlubujícího se konfliktu mezi prostým lidem a elitami, který byl v minulosti živnou půdou konzervativních kontrarevolucí? Protože většina z nich ve skutečnosti žádní konzervativci nejsou! Máme tu směsici intelektuálské nadřazenosti, romantického obdivu k dávno zaniklým společnostem a sociálního inženýrství. Je to patrné z diskuzí o tom, v čem spočívá pravý konzervatismus a kdo má či nemá právo označovat se za konzervativce. To je přesně ten typ diskuzí, jaký v evropských dějinách vedli a vedou Jakobíni a jejich pokračovatelé. Burke ani Tocquille by něčemu takovému nevěnovali ani minutu. Vítejte v éře salónního konzervatismu!
Máme tu pokrokáře, kteří zjišťují, že skutečnost není v souladu s ideály a neváhají se pokoušet o nápravu.
Vraťme se na chvíli do 17. a 18. století. Evropské národy žijí pokojně, v relativním dostatku (pokud je možné hovořit o dobách před průmyslovou revolucí jako o dobách dostatku) a relativně mravně a zbožně. Lidé se věnují zemědělství a řemeslu, starají se o své rodiny, uctívají Boha, a budují místní komunity. Monarchie dokážou přes všechny nedokonalosti udržet přijatelně fungující společenský řád. Ale stejnou fyzickou realitu můžeme popsat také z druhé strany. Místo skutečné zbožnosti jen pověrčivost a tupost s křesťanským nátěrem. Život plný sobectví, krádeží, zločinů, nepoctivosti, útlaku těch nejubožejších a nejpotřebnějších. Osobní životy plné chaosu, nesnášenlivosti a manželských nevěr. Místo zájmu o skutečnou moudrost jen omezené předsudky. Všudypřítomná korupce a zneužívání moci. Kdo dnes může říci, který z pohledů je pravdivější?
Ve Francii (a jinde) se našla skupiny úctyhodných mužů, kterým tato beznaděj a mravní bída ležela na srdci, kteří četli staré moudré knihy a horlivě přemýšleli o možnostech nápravy. Třeba Voltaire a Rousseau. V Anglii (a jinde) se našli jiní úctyhodní muži, kteří se stejným zaujetím hájili právo lidu žít podle svých zvyklostí, ve své omezenosti a podle svých předsudků. Protože správně tušili, že jakékoliv změna by byla k horšímu. Nehledali pro současný stav jiné mravní ospravedlnění než převládající zvyk. Třeba Edmund Burke.
Prostý lid si za fasádou totalitního režimu postupně dokázal vytvořit prostor, v němž lidé mohli smysluplně pracovat, starat se o své rodiny...
Tyto dvě linie najdeme v evropském myšlení dodnes. Máme tu pokrokáře, kteří zjišťují, že skutečnost není v souladu s ideály a neváhají se pokoušet o nápravu. A máme konzervativce hájící to, co je zakotveno v předsudcích a zvyklostech lidu. Řečeno, tollkienovským jazykem, jedni brání právo hobitů zůstat nedokonalými hobity, zatím se z nich snaží vypěstovat elfy. A pokaždé znovu se diví, že místo elfů vznikají skřeti.
Stejný princip najdeme i při pohledu na českou společnost druhé poloviny 20. století. Prostý lid si za fasádou totalitního režimu postupně dokázal vytvořit prostor, v němž lidé mohli smysluplně pracovat, starat se o své rodiny, budovat přátelství a někdy i uctívat Boha. Bez toho, že by podepsali vázací akt spolupráce s tajnou policií. Očima jedné strany jsou takoví lidé hodni úcty, očima druhé strany národ mravně selhal. Opět staré známé Burke versus Rousseau.
Tím se dostáváme k bídnému postavení většiny těch, kdo se dnes označují jako konzervativci. Nemohou čerpat energii ze zvyklostí lidu a odhodlání nižších tříd bránit svůj život a své hodnoty (vždyť jimi pohrdají). A nepatří ani mezi pokrokářské intelektuály. Nezbývá jim než vést diskuze, kterých se účastní jen oni sami a navzájem se ujišťovat ve své zapšklosti a o své jedinečnosti.
Ale nemůžeme čekat, že podobné hnutí vydrží dlouho. Současný spor o podobu evropské integrace bude nejspíš tím katalyzátorem, který oddělí salónní konzervativce od burkovských populistů. Ti první splynou s levicovými intelektuály, ti druzí se zapojí do nacionalistického a liberálně ekonomického odboje.
Publikováno 14. 3. 2013 na blog.ihned.cz.
