V přednášce Sociologický pohled na sluníčko jsem se pokusil popsat mechanismus současného mezigeneračního konfliktu. Lidé narození v 70. letech vstupovali do produktivní fáze života v době prakticky neomezených možností. Dnes je tendence vysvětlovat tehdejší roky primárně jako éru rozkrádání, ale my, kdo jsme ji zažili, víme, že to byla doba poněkud jiná. Byly založeny desetitisíce firem. Byly vytvořeny miliony nových pracovních míst. V řadě oborů se objevila poptávka po odbornících, protože zkušenosti z předlistopadové éry byly prakticky nepoužitelné. Kdo končil školu, tomu patřil svět.

Generace narozená v 90. letech oproti tomu vstupuje do světa, kde jsou všechny důležité pozice obsazené čtyřicátníky, kteří na nich nejspíš ještě pár desítek let vydrží. Prakticky přestaly vznikat nové firmy.  Dokonce ani expandující byrokracie nedokáže vytvářet dost atraktivních pozic. Mladí lidé tedy vstupují do světa, který jim toho moc nenabízí. Logicky se k němu staví nepřátelsky a vítají každou událost, která by umožnila současný svět rozbít a vystavět na jeho troskách něco principiálně nového.

Od frustrace ke koncentračním táborům

Taková historická situace znamená pokaždé riziko, že se mladá generace ztotožní s totalitní ideologií, pokud se taková ideologie naneštěstí objeví právě v nesprávný čas.  K tomu došlo ve 30. letech, kdy se německá mládež masově a jednoznačně ztotožnila s rasovým hnutím Adolfa Hitlera a pak znovu v letech 60., kdy západoevropská i americká mládež frustrovaná nedostatkem nových příležitostí podlehla svodu neomarxismu. V roce 2016 máme tu smůlu, že se nenabízí nacismus, ale ideologie v řadě ohledů dramaticky horší – politický islám, doplněný o směs multikulturalismu, politické korektnosti, feminismu a extrémních ekologických hnutí.

...že mladé generaci se daří dramaticky hůře než starším lidem. A že něco podobného tu nebylo od průmyslové revoluce.

Je snadné si všimnout, že různé společenské vrstvy jsou postižené v různé míře. Mladému soustružníkovi, pokud se smířil s tím, že jeho život bude poměrně chudý a značně nejistý, se nabízí příležitostí dostatek. Proto mezi soustružníky najdeme jasnou většinu připravenou stát na straně vlastního národa a vlastní civilizace. Mladý právník oproti tomu rychle zjistí, že veškerá lepší místa v advokátních kancelářích i státní správě jsou již obsazena. Pryž se zpátečnickou civilizací! Pryč s buranským národem! Ať žije Evropská unie!

Dobře pro mladé už bylo

Stejné záležitosti se shodou okolností nedávno dotkl i Jan Keller, byť z jiného úhlu v článku Propad jedné generace. Upozornil na studii, která na základě dat z několika zemí ukazuje, že mladé generaci se daří dramaticky hůře než starším lidem. A že něco podobného tu nebylo od průmyslové revoluce. V České republice to vlastně není až tak hrozné, jinde ve světě jsou na tom mladí nesrovnatelně hůře.

Logicky se samozřejmě nabízí otázku po příčinách tak epochální změny. Obvyklé klišé říká, že lidem se daří špatně, protože je o práci připravují nové technologie. Jenže nové technologie by měly zvýhodňovat právě mladé a oběťmi by měli být padesátníci.

Další možností jsou meze růstu. Radikální ekologové přece upozorňují už od 60. let, že přijde chvíle, kdy se růst zastaví, dojdou suroviny a lidé dramaticky zchudnou. Jenže ceny surovin nejen, že nestoupají k nebi, nýbrž klesají na historická minima.

Jan Keller přichází se svou oblíbenou univerzální odpovědí o tzv. neoliberalismu. Problém je prý v tom, že vlády přestaly regulovat společenský život a podnikání. Jenže ve skutečnosti předpisů nikde na světě neubylo, všude jich přibylo. I tuto hypotézu můžeme zavrhnout.

Nové třídní rozdělení

Než pokročíme k dalším možným příčinám, zmíníme druhý Kellerův omyl. O tom, kdo bude nahoře a kdo dole, prý stále silněji rozhodují peníze. Tak tomu bylo možná v roce 1950. Dnes žijeme v době, kdy peníze mají tak malý vliv, jako snad ještě nikdy v historii, a kdy už v zásadě existuje shoda o tom, že rozhodujícím faktorem je výkonnost mozku. Jenže ani to není něco, z čeho bychom se mohli radovat. I ve výkonnosti mozku hraje velmi významnou roli dědičnost a vzniká bariéra, která je v mnoha ohledech neprostupnější než dřívější bariéra finanční. Třídní rozdíly rostou, k čemuž ještě přispívá tendence, že „chytří si berou chytré, plodí chytré děti a platí to i naopak.“

Jaká je ale reálná příčina toho, že další generace nedostává stejné životní šance jako ta předcházející. Nepřesně bychom mohli hovořit o rostoucí roli státu, ale přesněji se jedná o rostoucí moc, složitost a neprostupnost byrokratických aparátů.  Předpisy a vykazovací požadavky jsou tak složité, že neumožňují vytvářet nic nového – vyjma velmi preferovaných oborů, jakým je např. zakládání multikulturních neziskovek a dalších humanitních oborů.

Nepřesně bychom mohli hovořit o rostoucí roli státu, ale přesněji se jedná o rostoucí moc, složitost a neprostupnost byrokratických aparátů.

Mimochodem, byrokracie by se rozrostla v každém případě, ale ideologie jí výrazně pomohlo. Třeba v českých zemích byl krátce po roce 1989 založen časopis Poslední generace. Parta mladých lidí, která jej vydávala (a která dnes, ve středním věku, horlivě propaguje multikulturalismus) tehdy tvrdila, že lidem se daří příliš dobře, že to je chyba a že by jim měla státní byrokracie ztížit životy. Šéfideologem té party byl tehdy ještě docent sociologie Jan Keller.

Publikováno 23. 6. 2016