Odpověď kontroverznímu komentátorovi

J. X. Doležal mi poslal dárek ke zvolení předsedou. Čtu jeho komentáře celkem pravidelně, většinou s chutí, ale tentokrát to fakt nebylo povedené. Nulová znalost problematiky, hromada negativních emocí a spousta špíny.  Nic víc.

Osobní urážky necháme stranou, ale využiji příležitosti, abych objasnil problematiku. Tvrdím, že ministr pro likvidaci občanských svobod Jiří Dienstbier dostal další nápad, který by byl za jakýchkoliv okolností zbytečný, hloupý a škodlivý. Nicméně v současné situaci může ten nápad přinést obrovské komplikace a značná rizika. A protože jsem to komunikoval prostřednictvím facebooku, provedl jsem to v odpovídající grafice. Navzdory vzteku pana Doležala si za tím stojím.

Předmětem sporu je otázka, zda má každý muž, který se cítí aspoň trochu být ženou, právo domáhat se vstupu na dámské toalety, do dámských sprch atd. Respektive, zda je povinností státu mu tento vstup zjednávat.  Hezky se k tomu vyjádřil pan sexuolog Zvěřina. Ve Spojených státech o tom běží debata už řadu let. Shodou okolností tu debatu celkem pečlivě sleduji, takže znám argumentaci obou stran.

Pokud se někdo konsistentně chová a obléká jako žena, nenarazí na problém. Když si dojde na dámskou toaletu, použije kabinku a nikdo si nevšimne ničeho divného. A do dámských sprch nejspíš chodit nebude, protože nechce, aby „ostatní holky“ viděly, že má mezi nohama něco velmi neženského. Problém je s těmi nesmírně vzácnými případy, které jsou chováním a oblékáním někde na pomezí. Takovému biologickému muži se opravdu může stát, že když vleze na Dámy, dostane facku, kabelkou po hlavě nebo na něj nějaká žena zavolá ostrahu.

Tady narážíme na otázku občanských svobod. Tradičně bylo totiž akceptováno, že je soukromou věcí každého člověka, kým se cítí. A lidé taky věřili, že je nepřijatelné, aby vláda nařizovala svobodným občanům, koho mají považovat za ženu, koho za muže a u koho se nemají být jisti. Není snad soukromou záležitostí každého z nás, co si o tom myslíme? Nicméně v Dienstbierově extrémním pojetí lidských práv neexistuje něco jako soukromí a neexistuje žádná oblast našeho myšlení a cítění, která by neměla podléhat vládní kontrole.

Tradičně lidé věřili, že je nepřijatelné, aby vláda nařizovala svobodným občanům, koho mají považovat za ženu, koho za muže a u koho se nemají být jisti.

Vedle toho ale narážíme na praktický a bezpečnostní problém. Co se stane, když zavedete úpravu, která znamená, že každý, kdo prohlásí, že se cítí být ženou a projde nějakou byrokratickou procedurou, musí být vpuštěn do dámských sprch, dámských šaten apod.? Není těžké si představit, že kromě výše zmíněných osob (připomíná, že se je jedná o nesmírně vzácné případy) začnou nové možnosti využívat i týpci ujetí úplně jiným směrem. Zejména pro řadu násilníků, obtěžovačů  a okukovačů je to doslova dar z nebes.  Takže abyste poskytli více pohodlí několika jednotlivcům, musí žít tisíce jiných ve strachu a musí být vystaveny obtěžování. Přesně, jak se to stalo v USA po zavedení zmíněného opatření. A přesně ve shodě s aktivistickou mentalitou, která předpokládá, že vaše občanská práva nemusí být respektována, pokud jste se provinili tím, že nepatříte k žádné preferované menšině.

To všechno by bylo samo o sobě dost špatné. Jenže to nešťastné opatření přichází shodou okolností právě ve chvíli, kdy v Evropě dochází k bezprecedentnímu nárůstu sexuálního násilí. Základní impulzem je příchod masy kolonistů, kteří si s sebou přinášejí svou kulturu – včetně víry, že na sexuálním násilí vůči „nevěřící“ ženě není nic špatného ani amorálního. A kdy je toto násilí tolerováno, bagatelizováno, omlouváno, a kdy jsou oběti často vystaveny nátlaku a obviňování z rasismu. Navíc je jen otázkou času, kdy se začne velmi podobně chovat i část domácí populace. 

V Dienstbierově extrémním pojetí lidských práv neexistuje něco jako soukromí a neexistuje žádná oblast našeho myšlení a cítění, která by neměla podléhat vládní kontrole.

V kritizované grafice jsem upozornil na možnost, že by se někteří islámští imigranti mohli pokusit o získání výhod tím, že o sobě prohlásí, že se cítí ženami. Sám pan to Doležal a jeho fanoušci  to připouští, navrhují však, že se máme spokojit s nadějí, že nebudou mít chuť to udělat. Je to dostatečné? Neměly by nás chránit spíš zákony než to, že potenciální pachatel momentálně nemá chuť? Je tak těžké si představit, že aktivisté nějaké neziskovky islámským kolonistům vysvětlí, jak je to výhodné a vyřeší za ně všechno papírování? Jestli vám to připadá absurdní, tak si vzpomeňte, jestli vám před pěti lety přišlo myslitelné, že by se dospělý muž s bojovou zkušeností prohlásil dítětem a že by to úřady evropských zemí akceptovaly. 

Vlastně je to stejné jako pokaždé. Aktivisté opojení totalitní ideologií se dostanou k moci, utratí naše peníze, vytvoří zbytečný aparát a jediným výsledkem je, že se lidé cítí méně bezpečně než dosud. Pamatujete si ještě, že bývaly doby, kdy jsme věřili, že úkolem vlády je zajišťovat bezpečí občanů? A hned za ministrem kluše parta rádoby intelektuálů, která se snaží zabránit věcné debatě. Úkol zní jasně – umlčet a zastrašit každého, kdo by se pokusil debatu otevřít.

Budeme trvat na zachování svobody projevu jako matky všech svobod a jako základní civilizační hodnoty.

Jenže, pane Doležale, my se nebojíme a umlčet se nenecháme. Jak jsem shodou okolností řekl ve svém nedělním projevu, „budeme se nadále vysmívat feminismu, a všem formám politické korektnosti. Budeme trvat na zachování svobody projevu jako matky všech svobod a jako základní civilizační hodnoty.“ I kdyby Dienstbier a Doležal na koze jezdili.