Když je ohrožena celá naše civilizace, měli bychom se k její obraně spojit a přehlížet rozdíly v politickém přesvědčení. Někdy to ale není snadné. Třeba v posledních dnech po smrti Fidela Castra, když člověk čte až téměř oslavné komentáře označující za hrdinu despotického diktátora, který nechal zavraždit desetitisíce lidí a udržoval celý národ v nesvobodě, bídě a strachu.

Jenže v takových chvílích je dobré položit i druhou otázku. Jestliže já takto vnímám fanoušky Fidela Castra, jak působí můj obdivný postoj k Augusto Pinochetovi? Což vede k obecnějšímu problému: Z jakých okolností je přijatelné tolerovat či podporovat brutální tyranii? Stranou nechávám otázku toho, že některé tyranie „tolerujeme“ prostě proto, že nám nic jiného nezbývá. Není v našich možnostech bojovat proti každému, kdo se svým lidem zachází špatně.

Takže kdy je tedy přijatelná tolerovat či podporovat brutální tyranii? Nikdo nemůže mít radost z toho, že jsou někde zabíjeni nebo mučeni lidé, ale někdy nezbývá, než takový režim podpořit, abychom zabránili něčemu ještě horšímu.  Pinochetova diktatura třeba zabránila tomu, že by vládu nad Chile převzaly maoistické bojůvky, které by terorizovaly rolníky za to, že mají „kapitalistické choutky“. Vytvořila poměry, které poskytly naprosté většině obyvatel bezpečí, stabilitu a posléze i rychle rostoucí životní úroveň. Vyvážilo to smrt a utrpění obětí Pinochetova režimu? Měl generál Pinochet jinou možnost? O tom můžeme diskutovat. Můžeme hromadit fakta, srovnávat různé názory, možná se něčeho dobereme, možná budeme muset hodnocení konkrétní osoby změnit. Ale pořád tu zůstává mravní princip, že násilí na relativně bezbranných je přijatelné jen tehdy, pokud je tím zabráněno něčemu daleko horšímu.

...mravní princip, že násilí na relativně bezbranných je přijatelné jen tehdy, pokud je tím zabráněno něčemu daleko horšímu.

Nicméně to není případ Kuby a Fidela Castra. Batista, kterého Castro svrhl, byl zkorumpovaný zlodějský diktátor, ale nebyl to žádný totalitní krutovládce. Kdyby jím byl, byli by Fidel a jeho přátelé už dávno mrtví.

To vše ukazuje ke třem základním situacím

V jednom případě tolerujeme či podporujeme násilí a brutalitu, protože doufáme, že tím zabráníme něčemu horšímu (třeba diktatury v islámských zemích). To je jako mravní princip přijatelné, ovšem problém může být v úsudku – mimo jiné proto, že tyrani mají tendenci vyvolávat dojem, že jejich řádění potlačuje nějaké strašlivé teroristy, kanibaly apod.

V dalším případě tolerujeme či se dopouštíme brutálního násilí, protože nevidíme jakou možnost, jak ochránit sebe a své blízké. To je základní princip stvoření a nikdo nám ho nemůže vyčítat.

A pak je tu varianta, že lidi obětujeme pro vizi lepšího světa. To je amorální a neospravedlnitelné v každém případě. Nikdo nemá právo platit za své sny životy jiných lidí.

Co z toho vyplývá? Mimo jiné to, že teror ve jméno zachování stávajícího řádu snad může být za určitých okolností ospravedlněn, teror ve jménu pokroku nemůže být ospravedlněn nikdy.