S tím, jak se vyprazdňují programy politických stran, přibývá i diskuzí o tom, co vůbec má být předmětem takového programu a politické soutěže. Jsme svědky snahy vytlačit některá témata z politické diskuze – např. otázka ochrany hranic republiky, multikulturních programů na školách, neziskových organizací, podpory menšin, imigrační politiky. V posledních dvou letech k tomu přibyla i otázka slučitelnosti nebo neslučitelnosti islámu s právním a kulturním prostředím evropských zemí. Pochopitelně to jsou přesně ty záležitosti, kde elity vědí, že proti nim stojí masivní lidový konsensus.

Předmětem kritiky se ale stává i zařazování příliš technických aspektů správy státu.  Jak nedávno správně poznamenal Ladislav Jakl, to, že nějaká strana navrhuje „silnice místo tankodromů,“ dává  smysl pouze v případě, že proti ní kandiduje strana prosazující tankodromy místo silnic.  Jenže v mnoha případech jsou už i taková technická opatření nahrazována slovními hříčkami navazujícími na jména kandidátů. Má o váš kraj pečovat obr nebo ho chcete přikrýt peřinou?

...to, že nějaká strana navrhuje „silnice místo tankodromů,“ dává  smysl pouze v případě, že proti ní kandiduje strana prosazující tankodromy místo silnic. 

Otázkou ovšem zůstává, CO má být předmětem správného politického programu.  Samozřejmě musí reagovat na požadavky voličů, ale to nemusí být dostatečné vodítko.  Určitý návod by nám mohl dát model, jehož základ vytvořil texaský historik Rodney Stark, když hledal, co odlišuje úspěšné říše a civilizace od těch ostatních.  Jak je vidět z následujícího schématu, lze požadavky na vládní aktivity rozdělit do několika úrovní, přičemž platí, že není možné budovat úroveň vyšší, dokud není uspokojivě pokryta ta základnější. Platí ovšem, že každá vyšší úroveň – poté, co se rozvine – významně vylepšuje fungování úrovní nižších. Proti Starkovi jsme model o něco zjednodušili.

Za prvé. Válečnictví. Uhájit stát proti každé reálně myslitelné hrozbě zvenčí je naprosto základní potřeba, bez jejíhož zajištění nemá smysl budovat vůbec nic. Dílny, továrny i nemocnice jsou k ničemu, pokud může kdykoliv přijít nepřítel a obsadit je. Péče o soudní systém je zbytečná, hrozí-li, že v zásadě jakákoliv organizovaná skupina může přinést své zákony a svůj systém vymáhání. To dnes vidí např. Britové, Němci a Švédové.

Válečnictví zahrnuje speciální technologie, schopnost cvičit lidi, motivovat je, organizovat různé typy jednotek apod. V naší době je zapotřebí zahrnout i takové oblasti jako financování politických projektů a neziskovek ze zahraničí a schopnost budovat spojenectví, resp. vynucovat plnění závazků. Do válečnického stroje tak může patřit i třeba vlivová agentura ve Washingtonu.  Asi ideální ukázkou perfektního pokrytí této základní úrovně fungování státu je dnešní Izrael – od technologické převahy po udržování obyvatelstva v bdělosti až po lobby v USA.

Dějiny ukazují, že vybudování dostatečné válečné síly příliš nesouvisí s velikostí státu. Útoky na celé civilizace jsou častěji odráženy momentálními aliancemi než velkými byrokratickými říšemi, které mají spíš tendenci kolabovat.  Navíc se zdá, že místní obyvatelé odhodlaní bránit své domovy jsou mnohem úspěšnějšími válečníky než lidé z jiné části impéria, pro které se konflikty na „vlastním“ území příliš neliší od imperiálních výprav. A platí, že i poměrně malý stát může vyvinout takovou sílu, která zajistí, že útočník zaplatí výrazně vyšší cenu, než by byla hodnota dobytých zdrojů.

Dílny, továrny i nemocnice jsou k ničemu, pokud může kdykoliv přijít nepřítel a obsadit je.

Za druhé. Politický systém, tedy vládnutí a soudnictví. Poté, co je stát zajištěn před útokem zvenčí, je zapotřebí jeho obyvatele zajistit před svévolným jednáním vládců, spoluobčanů a úředníků. Tedy systém kontrol, mechanismů přijímání zákonů, funkčního soudnictví, kontroly, že zákony nebudou příliš složité apod.  

Za třetí. Teprve když stát poskytne obyvatelům jistotu, že jejich životům a majetkům se dostane rozumné míry ochrany, je možné řešit hospodářskou a sociální politiku. Stark uvádí příklad námořní bitvy u Lepanta, do které vezl turecký vojevůdce na několika galérách veškeré své poklady. Bál se, že kdyby je zanechal v Istambulu, sultán by mu je zabavil. Když si ani nejvyšší funkcionáři nemohou být jisti svými majetky, jak na tom budou běžní obyvatelé? A lze se jim pak divit, že vynakládají více umu na obelhávání úředníků než na vlastní hospodářskou činnost? Samotným hospodářských a sociálním záležitostem zde nemusíme dávat více prostoru, protože se o nich píše více než dost.

Za čtvrté. Vzdělanost. Je možné používat různá označení, ale v podstatě se vždy jedná o gramotnost – za předpokladu, že akceptujeme více typů gramotnosti (schopnost číst, schopnost porozumět složitým instrukcím, počítačovou gramotnost, finanční gramotnost apod.). Vždy jde o to, aby si co nejvíce občanů osvojilo nějaký systém symbolů, který jim usnadní spolupráci a který zároveň usnadní řešení určitého typu úkolů. Rozvoj vzdělanosti je podmíněn tím, že národní hospodářství je natolik produktivní, aby bylo možné vyčlenit dostatek zdrojů právě na růst gramotnosti.

Rozvoj vzdělanosti je podmíněn tím, že národní hospodářství je natolik produktivní, aby bylo možné vyčlenit dostatek zdrojů právě na růst gramotnosti.

Za páté. Umění a kultura. Nějaká forma tvorby existuje i v těch nejprimitivnějších společenstvích, zde se ale myslí spíše speciální tvorba na určité úrovni, která pomáhá vytvářet vědomí národní pospolitosti a která odlišuje obyvatele určitého státu od jiných lidí. Vznik všemožných národních divadel a státních filharmonií je ovšem podmíněn tím, že existuje dostatečná masa vyspělých recipientů. To platí ve všech dobách od antických městských divadel až po romány Aloise Jiráska.

Za šesté. Technologie. Určité technologie musí existovat od samého začátku (bez toho by nebylo možné vybudovat válečnou sílu). Na této úrovni nám jde spíše o schopnost zavádět technologické novinky a rozvíjet je. Tato schopnost je přitom důležitější než samotné objevy. Řada přelomových objevů např. vznikla v Číně, kde ovšem strnulá byrokracie zabránila jejich zavedení, a z objevů nakonec těžily evropské ekonomiky a evropské armády.

Řada přelomových objevů např. vznikla v Číně, kde ovšem strnulá byrokracie zabránila jejich zavedení, a z objevů nakonec těžily evropské ekonomiky a evropské armády.

Za sedmé. Věda. Intuitivně máme sklon domnívat se, že věda je prvotní a technologie vzniká až aplikací vědy. Jenže ve skutečnosti tomu ale bývá tak, že prvotní je vojenská nebo ekonomická poptávka, na ni navazuje snaha vyřešit technický problém (např. zajistit mletí obilí s malým počtem pracovníků dalo vzniknout vodním mlýnům) a k řešení těch technických problémů je vyžadována teoretická věda. Že by byla teoretická věda úplně izolována od využití, jak je tomu u státem financovaného „základního výzkumu“ v současné době, to je v dějinách vzácné.

Tolik model, který možná v něčem připomíná Maslowovu pyramidu hodnot. Jak už jsme uvedli, rozvoj každého vyššího patra je podmíněn úspěšným vybudováním nižšího patra.  Podle všeho také platí, že když se objeví dlouhodobý problém, je smysluplnější řešit ho v patře nižším. Ekonomické problémy lze spíše odstranit zlepšením vymahatelnosti práva než třeba podporou určitého odvětví. Kultuře pomůže spíše zvýšení obecné vzdělanosti než podpora toho kterého uměleckého projektu. Úspěšná věda bude spíše tažena technologickým vývojem než zvýšením rozpočtu na bádání nezávislé na reálném světě.

Úspěšná věda bude spíše tažena technologickým vývojem než zvýšením rozpočtu na bádání nezávislé na reálném světě.

Když se podíváme, co je zvýrazňováno ve volebních programech, vidíme převážně horní patra pyramidy. Podpora vědy, školství, občas něco z ekonomiky, zato dolní patra pyramidy jsou v zásadě ignorována. A dokonce to jde tak daleko, že ti, kdo označují udržení vojenské moci za základní prioritu, jsou označováni za populisty. Není ale populistou spíše ten, kdo slibuje třeba více peněz na podporu umění a základnější roviny ignoruje?

Publikováno ve sborníku Media Res, 1 / 2017