Tommy jako zrcadlo

730 nebezpečných slov o tom, co ukázala cenzurní kauza o českém politickém systému

Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti

Odilon Redon Tommy Robinson má unikátní dar odkrývat skutečnou podstatu politických systémů, i když zpravidla neúmyslně. Třeba o současném britském systému panovaly iluze, že se jedná o tradiční parlamentní systém s rozsáhlými občanskými svobodami. Až díky pokusu o Tommyho justiční vraždu víme, dnešní Velkou Británii můžeme přesněji popsat jako brutální totalitu. Brutálnější než to, co naprostá většina z nás zažila z československého komunismu.

Až díky pokusu o Tommyho justiční vraždu víme, dnešní Velkou Británii můžeme přesněji popsat jako brutální totalitu.

A teď se zase dozvídáme něco o kvalitě demokracie v česku. Anglický novinář a aktivista za lidská práva (v tom starém původním poctivém smyslu, na jaký už v neziskovkách nenarazíte) měl promluvit na konferenci v prostorách poslanecké sněmovny. Je to přijatelné nebo ne? Žijeme-li v demokratickém systému, potom by měl existovat nějaký mechanismus, který zajistí, aby taková rozhodnutí byla v souladu s vůlí občanů.

Většina z nich přitom o žádném Tommy Robinsonovi v životě neslyšela. Ti z nich, kdo o něm vědí, ti jsou vesměs sympatizanti. Není tedy žádný důvod, proč by mělo být něco cenzurováno.

Jenže rozhodovací proces vypadá úplně jinak.

Krok první. Akce si všimne profiaktivista z nějaké neziskovky či zájemce o místo v takové organizaci. Možná dostane instrukci shora, možná je jen snaživě proaktivní, ale na tom nezáleží.

Krok druhý. V médiích se (na základě činnosti onoho aktivisty) objeví spousta kritických článků. Kdyby to bylo ještě před pár lety, kdy aspoň část velkých médií držela určitou profesionální úroveň, pak by si redaktoři ověřovali informace, dali slovo i druhé straně a bylo by okamžitě jasné, že vyprávěnka o „pravicovém extrémistovi“ je úplná pitomost. Jenže profesionalita se dnes nenosí. Snaživí pracovníci propagandistických útvarů zvaných redakce opakují předepsané fráze, aniž by se zajímali, co ty fráze znamenají. Kdybyste kterémukoliv z těch „redaktorů“ položili šťouravou otázku, „co znamená, že je Tommy Robinson pravicový extrémista?“, nikdo z nich by na ni nedokázal odpovědět. Slova a fráze už nic neznamenají. Je to jen materiál pro prohlášení a deklarace.

Kdyby to bylo ještě před pár lety, kdy aspoň část velkých médií držela určitou profesionální úroveň, pak by si redaktoři ověřovali informace, dali slovo i druhé straně a bylo by okamžitě jasné...

Krok třetí. Politici zvyklí surfovat na mediálních vlnách se přidávají a opakují fráze z novin. V tomto případě zvlášť razantně šéf Pirátů Ivan Bartoš. U někoho jiného bychom mohli jeho jednání označit za hanebné, ale Piráti jsou zcela mimo kategorie jako čest nebo slušnost. U nich existuje jediné rozlišení – politicky korektní a politicky nekorektní.

Krok čtvrtý. Na negativní pokrytí v médiích reagují aparáty polických stran. Práce stranického vedení a jeho aparátu je zajistit, aby vycházelo minimum negativních článků. Nějaký Tommy Robinson jim může být ukradený, ale kritické články nechtějí. Vyvinou tedy tlak na poslance, aby celou akci zrušil.

Krok pátý. Co odlišuje poslance od průměrného občana? Přece odhodlání zalíbit se nadřízeným za každou cenu a uplatňovat „princip předběžné opatrnosti.“ Poslanec vděčí svému vedení za místo na kandidátce, musí se velice snažit, aby byl zařazen i příště a dostává se mu i spousty dalších výhod.

Není tedy co řešit. Stranické vedení naznačí a poslanec se vynasnaží. Kuriozitou v tomto případě je, že se vynasnažila i nezávislá senátorka. Trénink v TOP09 byl dlouhý a důkladný.

Stranické vedení naznačí a poslanec se vynasnaží. Kuriozitou v tomto případě je, že se vynasnažila i nezávislá senátorka.

A máme tu demokratické rozhodnutí. V tomto případě o konání konference. Ale obdobně se rozhoduje o migraci, ekonomických otázkách, školství, zahraniční politice či čemkoliv jiném. Občas se najde poslanec, který se z toho v nějaké oblasti vymkne, ale hlasovací masa spolehlivě převáží.

S vůlí lidu to nemá absolutně nic společného. Nicméně to některým cynikům nebrání tvrdit, že současný marasmus je „důsledkem toho, že voliči špatně volí“ nebo dokonce, že se politici podbízejí lidem. Proč by to dělali? Zvláště kuriózně to zní třeba od Jaroslava Kubery, který zároveň prohlašuje, že jeho senátem neprojde žádný zákon o referendu (a jehož senát schvaluje europitomosti jako na běžícím páse – ty ale pochází od panstva z Bruselu, takže tam nekompetentnost nevadí).

Záhadou zůstává vlastně jen to, proč je takový politický systém nazývám demokracií. Kombinace špatného volebního systému s chybějícími obrannými opatřeními proti neziskovkám a zhroucenými veřejnoprávními médii vytváří smrtící koktejl. Samozřejmě, že určité kanály pro projevení lidové nespokojenosti existují. Ale možnost stěžovat si existovala i v dobách vlády jedné strany. Občas se lidé domohli v nějaké drobnosti nápravy. Jenomže to nebylo příliš často.

Kombinace špatného volebního systému s chybějícími obrannými opatřeními proti neziskovkám a zhroucenými veřejnoprávními médii vytváří smrtící koktejl.

Dnes tomu není o nic častěji, ale existují trhliny, které lidem umožňují totálně protisystémové politické jednání. Tedy takové jednání, jehož cílem není odstranění drobné vady, ale odstranění celého systému vládnutí a vztahů. Třeba volba Miloše Zemana (což je jen nepatrná ukázka toho, co by znamenala volba Václava Klause). Když se takové okamžiky blíží, propadá vládnoucí skupina panice. Ve skutečnosti to jsou ale jediné momenty, kdy je lidu poskytováno více svobody než v době bolševické diktatury. Bez těch momentů by současný systém neměl absolutně žádné mravní ospravedlnění.