Diskuze o živnostnických paušálech, která v posledních dnech probíhá na Finmagu a Peníze.cz, ukazuje poměrně zásadní nepochopení jednak účetnictví, ale i toho, jak vlastně funguje politicko-ekonomický systém, ve kterém žijeme. 

Využívám tedy této příležitosti, abych připomněl některé učebnicové poučky a zasadil je do správného kontextu. To je důležitější než názory na účetní pravidlo, o kterém nikdo z nás beztak nerozhoduje.

Nejprve něco k tomu, jak se počítají náklady. Představme si firmu, která koupí notebook. Fakturu vloží do účetnictví, na konci měsíce nebo kvartálu vynárokuje DPH, notebook přidělí určitému zaměstnanci – a to je celé. Pokud za dva roky přijde kontrola z finančního úřadu, podívá se na fakturu v účetnictví, podívá se na notebook a to je taky celé. Nikdo nikdy nebude zjišťovat, jestli příslušný zaměstnance posílá víc e-mailů zákazníkům, nebo manželce.

Pokud si ale stejný notebook koupí živnostník (který neúčtuje paušálem), je situace úplně jiná. Kontrola z finančního úřadu, která po stejných dvou letech přijde, si prohlédne fakturu, prohlédne počítač a vyzve našeho podnikatele, aby předložil důkaz, že sto procent kapacity počítače využíval pro práci. Kontrolovaný má různé možnosti. Může například ukázat druhý stejný notebook, který nosí všude s sebou a ze kterého posílá soukromé e-maily. Může předložit několik šanonů výkazů, v nichž je uvedeno, od kolika do kolika hodin byl notebook používán a jaké práce na něm probíhaly. Může přivést IT specialistu, který vytvoří seznam prokazatelně navštívených webových stránek a náš podnikatel u každé z nich vysvětlí, jak souvisí s jeho podnikáním. Ale v každém případě je jeho situace poměrně nejistá. Pokud kontrola jeho vysvětlení neakceptuje jako důkaz, bude mu dodatečně doměřena daň i s pokutou za prodlení. A nezapomínejme, že podnikatel ručí celým svým movitým i nemovitým majetkem! Takže kvůli jednomu špatně vykázanému notebooku může přijít v lepším případě o auto, v horším o dům.

Počítání reálných nákladů je pro živnostníka velmi pracné a extrémně riskantní.

Živnostník si může situaci usnadnit tím, že při koupi počítače vykáže jen polovinu jeho ceny (z 50 procent bude využíván pro soukromé účely), ale ani potom se nemůže cítit bezpečně. Kontrola z finančního úřadu může nabýt dojmu, že správný poměr je třeba 80 procent soukromého využití a 20 procent pracovního. A jsme tam, kde jsme byli.

Tato složitá situace není dána tím, že by pracovnice finančních úřadů byly zlomyslné nebo mstivé. Problém je hlubší a v principu neřešitelný. Je-li někdo živnostníkem, pak to znamená, že v jednom těle a pod jedním občanským průkazem lze najít dva různé subjekty: běžného občana a malou firmu. Jak mezi nimi vést dělicí čáru? Když moje firma koupí notebook, je jasné, že se jedná o majetek firmy. Když koupím notebook dětem, je jasné, že se jedná o majetek rodiny. Ale vést podobné rozdělení majetkem živnostníka je prakticky nemožné. Mimochodem, na tento problém narážejí finanční úřady všude na světě a někde má mnohem dramatičtější podobu. Třeba ve Spojených státech, kde řada firem s desítkami zaměstnanců je formálně vedena jako živnost svého majitele.

Žádné paušály, žádné faktury

Zkrátka, počítání reálných nákladů je pro živnostníka velmi pracné a extrémně riskantní. Takže pro překladatele je snazší nevykazovat žádné náklady a truhlář by nejspíš musel trávit víc než polovinu pracovní doby vytvářením výkazů. Žádné paušály – žádní živnostníci.

Ve skutečnosti to ale tak pesimistické není. Realitě odpovídá spíše rovnice žádné paušály, žádné vystavené faktury a žádné vykázané výnosy. Ostatně, pamatujete na dobu před pár lety, kdy nebylo dovolené počítat paušálem služební kilometry? Na trhu se tehdy běžně prodávaly počítačové programy pro generování falešného seznamu služebních cest. Bylo možné je koupit za pár korun spolu s účetnictvím.

 Optimální by bylo stanovit paušál pro každého jednotlivce zvlášť. 

Nicméně pojďme k další námitce, která zazněla. Nejsou paušály příliš vysoké? Jak je možné, že Michal Kašpárek platí skoro tak nízké daně jako Warren Buffett? Na to je jednoduchá odpověď. Optimální by bylo stanovit paušál pro každého jednotlivce zvlášť. Ale asi bychom nesouhlasili s tím, že finanční úřady v České republice mají zaměstnávat dva miliony lidí, jinak by individuální přístup nestíhaly. A protože jsou paušály stanovené pro celou skupinu zároveň, občas se stane, že pro nějakého brněnského překladatele je stanovený koeficient přehnaně výhodný (a pro někoho jiného zase nevýhodný). S tím se nedá nic dělat. Snad jen usilovat o nalezení takového uspořádání, kdy raději projdou čtyři Kašpárkové bez zdanění, než by jeden kovář musel zbytečně zavřít krám.

Osobně si dokážu představit lepší uspořádání. Třeba takové, kdy by truhlář v Černošicích odváděl 2000 korun měsíčně bez ohledu na skutečnou výši výnosů, truhlář v Novém Městě pod Smrkem by platil 50 korun měsíčně
a překladatel v Brně by vládě platil každý měsíc 25 000. Takové uspořádání kdysi navrhovala asociace živnostníků. Ale v rámci možného jsou současné paušály asi nejméně špatným řešením.

Původně publikováno 8. 4. 2013 na www.FinMag.cz. Převzal též server euro.e15.cz.