2017: Zhroutí se Evropská unie sto let od bolševického převratu?

Na semináři o Evropské bankovní unii to předpověděl Aleš Michl. Byla to asi jediná pozitivní věc, která tam zazněla. 

Jiná varianta vývoje je totiž jen zbídačený kontinent, jehož hospodářství je udržováno ve stavu komatu, nezaměstnanost neustále roste a životní úroveň klesá. V každém případě je dobré vědět, co můžeme čekat, a začít se včas připravovat. Proto na zmíněném semináři, vedeném prezidentem Klausem, nechyběl ani spolupracovník Finmagu.

 

S komentáři, že problémy evropských ekonomik, související se společnou měnou, řeší břídilové děsivě amatérským způsobem, se na Finmagu setkáváme poměrně často. Těžko je můžeme zpochybnit. Je to ale opravdu náhoda, že se vždycky vybere to nejhorší možné řešení? A jak je možné, že tyhle děsivě amatérské kroky podporuje tolik inteligentních a vzdělaných lidí?

Ne spiknutí, třídní boj​

Pro správnou odpověď je potřeba položit otázku jinak: Jaký dopad mají takové změny na strukturu společnosti? Které skupiny na nich vydělávají? Jeden z možných pohledů si vystačí se dvěma skupinami lidí. Na jedné straně jsou ti, kdo jsou bez práce i bez úspor, bez naděje najít v dohledné době zaměstnání a bez možnosti založit firmu (i kvůli uměle vyšroubovaným cenám energií a dlouhým seznamům regulací). Na druhé straně bohatší a vzdělanější skupiny, které mají blízko k nově emitovaným penězům.

Nemá smysl přít se, zda jsou v druhé skupině víc zastoupení vysocí státní úředníci, bankéři, kapitáni korporací nebo aktivisté neziskovek. Beztak žijí ve společných domácnostech. Advokátky si berou za manžely spíš státní úředníky než majitele malých výrobních podniků; a jejich děti častěji působí v neziskovkách, než provozují řemeslné živnosti.

Všichni máme tendenci zastávat názory odpovídající zájmům skupiny, ke které patříme.

Příslušníci první skupiny budou nuceni prodávat byty, chaty, šperky či cokoliv jiného, co vlastní. Pochopitelně hluboko pod cenou, za kterou ty věci byly v dobrých dobách. Příslušníci druhé skupiny je mohou za supervýhodné ceny kupovat. Než se celý systém zhroutí, může tak dojít k majetkovému přesunu mezi třídami, jaký nemá za poslední staletí obdoby. Nově emitované peníze reálné nejsou, ale prodeje nemovitostí jsou zcela reálné. A zároveň s tím probíhají politické změny, které znamenají, že volební hlas – jediný politický nástroj dostupný příslušníkům nižších tříd – ztrácí na významu.

Tím netvrdím, že pánové Pehe, Pilip a další vytvářejí své euronadšenecké vize se zlověstným záměrem okrádat, zmocňovat se majetku svých spoluobčanů z nižších tříd. Spíš, že jde o to, že všichni máme tendenci zastávat názory odpovídající zájmům skupiny, ke které patříme.

Země, kde žádný podnik nebude mít na výplaty

Seminář o evropské bankovní unii, pořádaný Centrem pro ekonomiku a politiku a moderovaný (nebo spíš řízený?) prezidentem profesorem, neměl ambice řešit tak dalekosáhlé důsledky ekonomické politiky. Prezentující – Aleš MichlStanislava Janáčková a Vladimír Tomšík – se spíše potýkali s jinou výzvou – je možné uvést k připravované bankovní unii něco nového? Je přece nad slunce jasné, že to nemůže fungovat! Tak to v úvodu formuloval i pan prezident. Mimochodem, byl uvolněný, vtipkující a zábavný. Rozhodně nepůsobil jako ten podmračný profesor, jak ho známe častěji.

Že je možné říci něco nového, ukázal viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík hned v úvodu. Vlastně stačilo shrnout základní čísla. V bankách se zahraničním vlastníkem je v současné době uloženo přibližně 150 procent HDP České republiky. Pokud by byly banky přeměněny ze samostatných ústavů na pobočky a centrály by z poboček stáhly peníze, stane se Česko přes noc zemí, kde žádný podnik nemá na výplaty ani na nákup materiálu, všichni lidé přišli o veškeré úspory a život se zastavil. Možná zůstane v chodu pár úřadů podporovaných z Unie, ale to bude vše. Vladimír Tomšík si odpustil detaily i katastrofického scénáře. Ale řekl toho dost, aby posluchače zamrazilo.

Samozřejmě, že když se centrála finančního ústavu dostane do problémů, odepíše malou zemi!

Snažil jsem se utěšit tím, že jsem si připomněl některé komentářů eurooptimistů, které v poslední době opakují argument: To, že existuje možnost, ještě neznamená, že se tak stane. Proč by nějaká banka tunelovala vlastní pobočku? – tak to shrnul nedávno Jan Macháček. Ale tuto malou útěchu mi vzal hned druhý řečník, investiční stratég Raiffeisenu Aleš Michl. Samozřejmě, že když se centrála finančního ústavu dostane do problémů, odepíše malou zemi! Co jiného byste mohli čekat! Aleš Michl potěšil snad jen prognózou, že současný marasmus a vleklá stagnace nebudou trvat věčně. Podle jeho odhadu se evropské impérium zhroutí v roce 2017, tedy 100 let od bolševické revoluce v Rusku.

Na smetiště dějin s vyrovnanými rozpočty!

Nicméně ještě pořád zbýval poslední relativně optimistický bod. Česká národní banka dohlédne na to, aby Česká republika nedala souhlas se zřízením bankovní unie bez zavedení pojistek proti vysátí českých bank. Ten ale rozbila v posledním vystoupení prezidentova poradkyně Stanislava Janáčková. „Evropská unie je přece založena na tom, že centrální orgány neustále porušují všechny sliby a pravidla.“

Paní Janáčková připomněla ještě jiný aspekt. Kombinace bankovní unie a Evropského stabilizačního mechanismu umožní, aby „odborníci“ každý rok převedli stovky miliard eur, aniž by o tom byli informováni daňoví poplatníci (natož, aby se jich někdo ptal). Spory o řešení rozpočtového deficitu se tak ukazují jako naprosto zbytečné. Proč podstupovat konflikty kvůli úsporám, jestliže centrální stabilizační fond může do rozpočtu kdykoliv sáhnout a vzít si – tu sto miliard, tu dvě stě miliard? Mimochodem, nebylo by skvělé být zaměstnancem takového nadnárodního úřadu?

Možná, že jednou bude mít většina českých firem ​a živnostníků účty v jihokorejských bankách ve wonech, protože evropská platidla budou nepoužitelná.

Jako zkušený euroobčan už vím, že když se myšlenka typu bankovní unie dostane dost daleko, neexistuje žádná možnost, jak ji zastavit. Jediné, čeho je možné dosáhnout, je odklad. Takže se možná nadšeně připojíme, teprve až bude premiérem Sobotka, prezidentem Zeman a z křesla guvernéra centrální banky jim k tomu bude přikyvovat Miroslav Šlouf. Ale třeba to nebude trvat tak dlouho. Aleš Michl se vsadil, že ačkoliv zavedení bankovní unie vyžaduje jednomyslnost, bude nakonec přijata prostou většinou.

Pro firmy: Připravujte se na katastrofu

Co z toho vyplývá pro ty, kdo chtějí v České republice nadále žít a pracovat? Jak si mohou s takovou hrozbou poradit české podniky? Aleš Michl má pro ně v zásadě dvě rady:

  • Přestěhujte své podnikání do nějaké lepší části světa

  • Staňte se novým Stevem Jobsem. Tedy: mějte IQ asi 140, fantastickou obchodní intuici, žádné skrupule a k tomu ještě neuvěřitelné štěstí.

Pro nás ostatní radu neměl. Nicméně ze svého profesionálního života vím, že prakticky každé riziko je zvládnutelné, pokud se nepodcení, a pokud se lidé připravují včas. Možná, že jednou bude mít většina českých firem a živnostníků účty v jihokorejských bankách ve wonech, protože evropská platidla budou nepoužitelná. Vedle toho by existoval formální eurový účet sledovaný finančním úřadem. Vláda by pak mohla zvyšovat odvody bez omezení, aniž by tím zničila hospodářství. Sledované transakce v korunách by stejně byly tak nízké, že by firma přežila i stoprocentní zdanění. Možná je řešení někde úplně jinde. Ale v každém případě je důležité začít hledat řešení včas. A hledat je mimo politickou sféru. 

 

 

Původně publikováno 6. 11. 2012 na www.FinMag.cz.

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál