Už párkrát jsem napsal, že novopohané jsou jen jednou z křesťanských konfesí a že nepředstavují fenomén výrazně odlišný od křesťanského světa. Když něco takového napíšete, můžete počítat s tím, že naštvete lidi z obou stran. Novopohané se přece pokládají za něco úplně principiálně jiného ve srovnání s křesťanskou civilizací. A z druhé strany je oddaní křesťané vnímají jako totálně cizorodou věc, která nemá být s křesťanským světem směšována.

Možná, že právě tento předvánoční čas je vhodný pro osvětlení celé záležitosti.

Než převládlo křesťanství, pěstovaly se v Evropě různé kulty – slovanské, germánské, keltské, občas něco přišlo z orientu a roli hrály i další vlivy. Tyto kulty (a s nimi související kultury) byly podle všeho naprosto odlišné od našeho pojetí světa, ale podle všeho byly naprosto odlišné i od sebe navzájem.  Nicméně něco společného měly. Nezanechaly po sobě žádné písemné dokumenty, kde by vysvětlily své praktiky, doktríny a způsob myšlení. Naše znalosti se tedy opírají o kusé a nepřímé doklady. Sem tam nějaký znak na nádobě, neobvyklý hrob či kameny se zvláštní polohou. A je na naší fantazii, co dokážeme z těch náznaků vytvořit.

Sem tam nějaký znak na nádobě, neobvyklý hrob či kameny se zvláštní polohou. A je na naší fantazii, co dokážeme z těch náznaků vytvořit.

Pokud je k nalezení nějaká písemná zmínka, většinou pochází od Řeků či Římanů. Typicky se jedná o jednu až dvě věty o tom, co se pisatel doslechl a co sám neověřoval. Navíc pisatel většinou pokládal přívržence toho kterého kultu za nepřátelské barbary a byl spíše motivován ospravedlnit válečnou akci proti nim, než že by usiloval o nestranné vylíčení. Severská mytologie je na tom lépe, protože se dochovala řada ság. Jenže i ságy byly psány se zpožděním několika set let a vznikaly v již křesťanském prostředí.

K takovému materiálu přistoupí badatel, až už akademický nebo amatérský, a pokouší se něco rekonstruovat. Pochopitelně v tom hraje klíčovou roli osobnost badatele a rovněž hodnoty, kterými je formován. Úplně automaticky přisoudí starodávným lidem tu mentalitu, která je vlastní jemu. Skoro pokaždé je výsledkem obraz, v němž jsou ti historičtí pohané ušlechtilými lidmi s demokratickým smýšlením, svobodní a svobodomyslní, nezkrotní, a přitom ochotní držet pohromadě… ale vždyť to jsou hodnoty naší křesťanské civilizace! Je to výpověď o nás samotných! Kdyby stejnou práci vykonával konfuciánský badatel, možná by dospěl k obrazu lidí ctících předky, tradici a dokonale dodržujících všechny předpisy. Muslimský badatel by zase vytvořil obraz lidí, kteří už předem uctívali Mohameda, byli dokonale poslušní a neměli žádnou vlastní vůli. A kdyby aztécký badatel  - to ani nechtějte vědět.

Historici starých náboženství v tom nejsou sami. Třeba antropologům se velmi často děje totéž. Pamětníci si možná vzpomenou na případ Margareth Meadové, která žila mezi domorodci na tichomořských ostrovech a přivezla řadu pozorování, která přesně potvrzovala její politické názory. Doktorka Meadová se rychle stala nejznámější antropoložkou světa a všude citovanou autoritou. Jenže po pár letech dojeli na stejné ostrovy další antropologové a zjistili, že paní doktorka… no, prostě, ve skutečnosti ty kmeny žily úplně jinak.  Meadová podle všeho nelhala záměrně. Viděla to, co byla naučená vidět. A takhle je to pokaždé.

Jenže po pár letech dojeli na stejné ostrovy další antropologové a zjistili, že paní doktorka… no, prostě, ve skutečnosti ty kmeny žily úplně jinak. 

Čtenář formovaný kulturou s tisíciletými křesťanskými kořeny se tedy začte do knihy o starých kultech a najde v nich přesně to, co k němu mluví. Jsou v tom hodnoty jeho vlastní kultury, ale tak nějak lepší. Nemá tušení, jak „poznatky“ vznikly, ale nadchne se.  Což v praxi znamená pokračování ve všech tradicích a praktikách své vlastní civilizace, rozšířeno o nějaký hezký romantický symbol. Dokonce se zdá, že občas to v příslušnících naší civilizace vyvolává to nejvíce křesťanské chování a jednání – podobně jako romantická vyprávění o Apači Vinnetouovi, Manituovi a věčných lovištích.

I proto nepůsobí novopohanství absolutně žádné problémy v životě. Nikdo ani okrajově neuvažuje o tom, že by třeba podřízl svoje děti na oltáři nějakého božstva. Ani nevede k vývoji jiných povahových rysů, než jsou u nás běžné. Nepopírám, že v jednotlivých případech mohou být dopady na psychiku výrazné, zejména je-li představa o prastarém kultu spojena s intenzivním užíváním látek měnících vědomí. Ale žádné nové hnutí nevzniká. Jen přibývají nové rekvizity. Jenže s exotickými rekvizitami si hrajeme už stovky let. I proto je naše civilizace tak zábavná a pestrá.