Doktor Husák se už vrátit nemůže. Zato normalizace je zase tady. Zastavit ji nejspíš nedokážeme, můžeme ji ale přežít: a bylo by dobré být připraveni, až skončí.

Včera jsem konstatoval, že v České republice se zhroutil režim založený na pravidlech a byl nahrazen režimem založeným na charismatu výrazné osobnosti. Charismatický politik udržuje svou dominanci na základě všeobecného přesvědčení o svých výjimečných schopnostech. Dokud toto přesvědčení bude ve společnosti převládat, budou tolerována jeho mravní selhání i přestoupení pravidel. Proto nemůže Andreje Babiše ohrozit žádné odhalení nekalých transakcí, rozkrádání, estébácké minulosti a podobně. Jeho pozice je naopak velmi citlivá vůči selháním, která by mohla narušit víru v jeho schopnosti zajistit blahobyt.

Lámání charakterů

To, co z babišovského režimu zatím vidíme, je jen začátek. Na obzoru se rýsují tři významné změny. Teprve ty režim upevní (spolu s neodvolatelností stoupenců ve státní správě).

Za prvé. Po zavedení elektronického sledování faktur bude mít Andrej Babiš perfektní přehled o tocích zboží a peněz v českém hospodářství. Bude schopen odříznout kteroukoliv firmu od zakázek a bude schopen ke komukoliv zakázky nasměřovat. Netvrdím, že už teď plánuje takovou možnost využít, ale rozhodně ji bude mít a nebude snadné odolat. Pokud po ní nesáhne sám oligarcha, dřív nebo později to udělají jeho podřízení. Bude snadné ohlídat, aby nikdo nefinancoval alternativní média nebo alternativní politické aktivity. Bude možné koupit každou firmu, na kterou ukáže. A nic nebude bránit řízení hospodářství ve stylu centrální plánovací komise, ovšem se soukromými zisky a nulovou odpovědností.

Za druhé. Policisté a prokurátoři dnes nepodléhají téměř žádným pravidlům a nejsou nikomu odpovědní, nicméně potřebují mediální krytí. Pokud skončíte ve vazbě, protože se nelíbíte nějakému policejnímu důstojníkovi, vyžaduje to doprovodnou mediální masáž o tom, že jste korupčník nebo fašista. Tato aliance bezpečnostních sil a médií je dnes tlumena nezávislými soudci jmenovanými ještě prezidentem Klausem. Je ovšem jen otázkou času, kdy i tato pojistka zmizí.

Za třetí. Prezidentský úřad. Je v zásadě lhostejné, zda Andrej Babiš vyhraje příští prezidentské volby osobně, prosadí v nich svého člověka nebo si plně podřídí Miloše Zemana. V každém případě je jen otázkou času, kdy získá pravomoc jmenovat soudce a vedení České národní banky. Ostatně, zdá se, že zkušený vlk Miloš Zeman velice rychle pochopil situaci, stáhl ocas mezi nohy a ochotně líže ruce nového pána. Když se někoho bojí i Miloš Zeman, není to bez důvodu.

O co servilnější k intelektuálům a profesionálům státní správy, o to tvrdší je nový vládce k drobným podnikatelům.

Andrej Babiš je na cestě k získání moci, která mu umožní zbavit majetku, dobré pověsti i svobody kohokoliv, na koho ukáže. Srovnání s Berlusconim zjevně kulhá, výstižnější by bylo srovnání s Vladimírem Putinem.

Vracíme se tak obloukem někam na začátek 70. let. Přirovnání k normalizaci dává smysl i jako vysvětlení lidského chování. Už dnes je lámání charakterů v některých případech jasně viditelné. Majitelé firem vydávají veřejná prohlášení o tom, jak si velice váží Andreje Babiše a jak je to skvělý člověk. Bývalý šéfredaktor Eura, jehož chloubou byla osobní přítomnost Václava Klause na každoročním večírku, sepsal v posledním roce rituální sérii článků o tom, proč byl Klaus k ničemu a proč roky s ním byly nesnesitelné. V 70. letech se tomu říkalo sebekritika. Případem bývalého rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky, který ztratil poslední zbytky důstojnosti poté, co u Andreje Babiše upadl v nemilost, snad ani nemá smysl se podrobněji zabývat. Pro mě osobně je ale nejsmutnější vidět, jak se lámou charaktery některých novinářů, které znám jako své kamarády. Vidět, s jakou snadností začínají po letech opravdové nezávislosti psát na politickou objednávku. Prostě začátky normalizace, jak ji znám z vyprávění lidí o generaci starších.

Osvícený diktátor? Ani náhodou

To všechno by ještě nemuselo znamenat nic strašlivého. Politické režimy přicházejí a odcházejí. A kdo ví, možná Andrej Babiš nechce zůstat v paměti jen jako zloděj a estébák, ale jako člověk, který dal Českou republiku do pořádku. Možná bychom na tom mohli všichni vydělat. K rozptýlení téhle iluze ale stačí připomenout, se kterými skupinami se nový vůdce dělí o moc.

Za prvé. Státní byrokracie. Andrej Babiš si podle všeho dobře uvědomuje, že vzpoura profesionálů státní správy by mu mohla zlomit vaz. Nesníží rozpočet žádného úřadu, neomezí žádnou pravomoc, nebude ochoten odstranit žádnou regulaci. Jako člověk z byznysu vidí tisíce zbytečných věcí, ale žádnou z nich nenapadne. Nepostaví se žádnému plánu na další nárůst státu. Možná zhasíná ve své kanceláři, ale bez problémů pošle miliony na financování center vědeckého feminismu. Možná sníží honoráře externím advokátům, ale ochotně akceptuje rozšiřování počtu úředníků.

To, co jsme se o politice a společnosti naučili v posledních dvaceti letech, přestalo platit.

Za druhé. Intelektuálové. Nový vládce zjevně nechce, aby se stal v pražské kavárně podobně nepopulární postavou, jakou byl kdysi Václav Klaus nebo jakou je dnes Miloš zeman. Vtipy, zpochybňování schopností, módní kritické poznámky, to všechno by mohlo podrýt jeho charisma – nezapomínejme, že nic jiného ho u moci nedrží). Když mu šéfredaktor Respektu Erik Tabery poslal otevřený dopis kvůli výhružkám serveru Echo24), Andrej Babiš do hodiny zavolal, uznal chybu a slíbil Taberymu, že k zásahu proti Echo24 nedojde. Nechal pak dokonce vlastní MF Dnes, aby ho celé tři dny okázale kritizovala. Jak muselo takové ponížení bolet! Ale vyplatilo se. Intelektuály má na své straně, a když o pár týdnů později hrozbu vůči serveru Echo24 naplnil, Respekt i všichni ostatní to přešli mlčením. Využívání finančních úřadů proti politickým oponentům jsme tu neměli od roku 1989 (vlastně ani pár let předtím, Miloš Jakeš neposlal na Zagorovou finanční kontrolu), ale Andrej může.

O co servilnější k těmto skupinám, o to tvrdší je nový vládce k drobným podnikatelům. Nemyslím jen jeho dnes už legendární tweet, v němž postavil podnikání do protikladu k tvrdé práci, ale především systém nových kontrol a zvyšování daní, de facto krajní verzi toho, co navrhovali socialisté (a tvrdší postup, než jaký chtěli komunisté).

Andrej Babiš zkrátka nemůže být osvícený vládce, i kdyby chtěl. Skupiny, na které musí brát ohled, mu to nedovolí.

Čemu potřebujeme rozumět a co se potřebujeme naučit

To, co jsme se o politice a společnosti naučili v posledních dvaceti letech, přestalo platit. Vstoupili jsme do politického režimu s jinými pravidly. Rád bych se tomu během letošního roku na Finmagu věnoval důkladněji. Svoboda podnikání byla dramaticky omezena krátce po roce 2000, politické svobody nedávno a není žádný důvod domnívat se, že svoboda projevu a vyznání musí trvat věčně. Nicméně zatím ji máme a je tu server ochotný publikovat delší přemýšlivé texty. Sociologicky-politologický miniprojekt by měl mít následující díly:

• Vyjasnění, jak vůbec funguje (nebo může fungovat) kapitalismus a co způsobuje vytváření pracovních míst a hospodářský růst. S předběžným podtitulkem Proč bojovníci proti korupci působí větší škodu než tuneláři. Ohledně našeho ekonomického systému totiž panuje mnoho nejasností a bude zapotřebí se vrátit k Josephu Schumpeterovi (při vší úctě ke klasické škole, Schumpeterův dynamický model je výstižnější). Dokud pračka funguje, nemusí nás zajímat, co je úkolem které součástky. Když fungovat přestane, nedokážeme ji bez pochopení role jednotlivých součástek opravit. A to je přesně náš případ.

• K jakým chybám došlo při zakládání demokratického režimu v roce 1989. Je dobré se podívat na situaci víc analyticky. Pokusím se ukázat, že hlavní škody nevznikly ani tak tolerováním komunistů, jako spíš přílišným zapojením určité vrstvy disentu. Do příštího režimu kavárenské intelektuály nebrat! Chci říci: umožnit profesionálním filozofům, teologům a umělcům podíl na vládě nebo jim umožnit významně formovat názorovou a mravní atmosféru – to je akt sebedestrukce.

• Jak fungují velká média. Všichni nadáváme na neobjektivnost, ale potřebujeme hlubší pochopení mechanismů, proč tomu tak je. Hlavně se potřebujeme zbavit iluze, že konkurence médií vede k různorodosti názorů a že manipulace či cenzura jsou důsledkem vlastnictví. Nejsou, vyplývají ze samotné podstaty mediální práce.

• Omyly Václava Klause. Navzdory svému věku a nejrůznějším omezením je pořád nejvíc inspirující osobností české pravice a nejspíš tomu tak bude i v následujících letech. Asi není tak důležité, jak hodnotíme Klausovu praktickou politiku, ale pokud přebereme i některé jeho teoretické omyly, budeme opakovat stejné chyby. Jako stoupenec a stále ještě obdivovatel prvního podnikatelského prezidenta se cítím být oprávněný i k tomuto úkolu.

• Scénáře dalšího vývoj. Jak se může Babišův charismatický režim vyvíjet, a především: co přijde po něm. Přijde jiná charismatická osobnost? Bude následovat zelený a feministický socialismus? Nebo snad přímá demokracie? Bude chuť obnovit demokracii parlamentní? Jakou roli v tom bude hrát širší kontext evropského dění? Do budoucnosti vidět nedokážeme, ale můžeme identifikovat trendy a srovnávat scénáře.

• A nakonec to nejdůležitější. Praktický návod pro život v Babišlandu a program, co je možné dělat pro to, aby příští režim byl dlouhodobě svobodný, prosperující, demokratický a morální. Jak je možné založit stát, kde bude státní moc držena pod kontrolou.

Nevěřím v možnost revolty proti Andreji Velikému. Žijeme v Česku a budeme muset počkat, až se režim rozpadne sám od sebe. 

Jak vyplývá z předcházejícího, nevěřím v možnost revolty proti Andreji Velikému. Žijeme v Česku a budeme muset počkat, až se režim rozpadne sám od sebe. Ale není nutné, aby po něm přišlo něco stejně mizerného nebo dokonce horšího. Já se chci o lepší budoucnost pro svoje děti aspoň porvat. 

Další díl seriálu najdete zde.

Původně publikováno 22. 5. 2014 na www.FinMag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.