Při pohledu na včerejší výsledky amerických voleb je dobré připomenout podobnou událost před 16 lety.
Spojené státy tehdy měly levicového prezidenta a trpěly vleklou stagnací, o níž všeobecné přesvědčení říkalo, že ji Clinton zdědil po Bushovi starším. Po volebním výprasku Clinton omezil socialistické experimenty a ekonomika se po pár měsících začala vzpamatovávat.
Z evropských novin to tak nemusí vypadat, ale kdo dlouhodobě četl výsledky amerických výzkumů (asi nejlepší zdroj je zde), ten ví, že konečný výsledek je obrovským úspěchem Demokratů. Nebýt chytře vedených místních kampaní a trojnásobného rozpočtu (velké peníze byly jako již tradičně na straně levice), mohla to být nejtěžší volební porážka za posledních 200 let. Vlastně jedinou marketingovou výhodou Republikánů bylo vystupování prezidenta Obamy. Opět nezklamal – urážel voliče a zaplétal se do zbytečných sporů. Na pravicových serverech se dokonce diskutovalo o tom, že by Republikáni měli přispívat na financování Obamových volebních turné. Nejlépe to zřejmě odhadl účastník internetového fóra Weekly Standard, který podotkl, že Obama sice ignoruje voliče, ale dokáže se dobře trefit do vkusu velkých sponsorů – Georga Sorose, arabských šejků a právnických firem z Wall Street. Neoblíbený předseda senátu Harry Reid si tak udržel senátorské křeslo v těsném volebním souboji s neznámou místní aktivistkou Sharron Angle. Analytici oprávněně poukazovali na její nezkušenost – ale kromě toho měl předseda Reid v banku 11krát více peněz.
Vláda usilovně přidává stále nové daně a stále nové regulace – a ono to nezabírá!
Jeden z nejrespektovanějších analytiků amerického volebního chování Scott Rasmussen napsal, že voliči nehlasovali pro Republikány, ale proti Demokratům. Čím si to Demokraté vysloužili? A tady se dostáváme k profesoru Krugmanovi, respektive jeho receptu na hospodářský růst. Před dvěma lety slíbil pod jeho vlivem prezident Obama, že pokud dostane svých 900 miliard dolarů, udrží nezaměstnanost pod 8,5%. Dnes tato hodnota přesahuje 17% (podle evropských měřítek) a zlepšení v nedohlednu. Vláda usilovně přidává stále nové daně a stále nové regulace – a ono to nezabírá! Dokonce ani pokus zavést povinné členství v odborech zatím nevede k hospodářskému oživení. Krugmanovy rady prostě nefungují. Což nemusí být nutně argumentem proti keynesiánské politice. Harvardský ekonom Jeffrey Miron v nedávno zveřejněné práci přesvědčivě ukázal, že „stimulační balíček“ ve skutečnosti nebyl pokusem stimulovat ekonomiku, ale přesně tím, čemu se u nás říká tunel. (Zde).
Jsem pravidelným čtenářem sloupků pana Krugmana v NY Times (což jsou, mimochodem, noviny odpovídající politickými názory i profilem čtenářů českému Právu. Už to, že Krugman publikuje v NYT a nikoliv třeba ve Wall Street Journal je u ekonoma zvláštní) a pravidelně si všímám dvou věcí. Za prvé. Těžiště Krugmanových textů nespočívá v rozborech situací a přemýšlení o koncepcích, jak by to čtenář čekal od ekonomického nobelisty. Slovutný ekonom se převážně soustředí na rozbor charakteru těch, kdo s ním nesouhlasí (nejčastěji odhalené složky osobnosti jsou hloupost, chamtivost a zbabělost). Za druhé. Pro Krugmana neexistuje soukromá sféra jinak, než jako zdroj financování státních aktivit. Nejsou-li soukromé podniky schopné zajistit dost peněz pro úřady, proč je vůbec udržovat naživu?
Američané jednoduše nevěří, že by státní podnik mohl vyprodukovat něco kvalitního.
To možná částečně vysvětluje, proč je pro někoho tak těžké pochopit, že některé ekonomiky se pomalu vzpamatovávají a jiné nikoliv. Příčinou totiž nejsou vládní programy. Vlády nepodnikly nic lepšího než šrotovné, které se zpětně ukazuje jako další debakl. Spousta prohlášení, rad, komisí, tisíce stran dokumentů, a tisíce litrů prolétaného benzínu, ale výsledek nula. Snad jediná pozitivní změna, která stojí za zmínku, je možnost komunikovat s úřady elektronicky, což ale nijak nesouvisí s bojem proti krizi. Jenže vedle toho ve většině soukromých organizací proběhly změnové projekty – podniky se naučily se prodávat jinak, vyrábět levněji, odvádět stejnou práci s menším počtem lidí. Pro majitele i zaměstnance to bylo osobně velmi těžké. Ale dokázali se přizpůsobit. Vlády k tomu nepřispěly ničím.
Američané si to podle všeho uvědomují palčivěji než Evropané, a právě proto chtějí v těžkých časech méně vládních regulací a více svobody pro byznys. Mimochodem, samotný fakt, že General Motors je státní podnik, je pro 60% Američanů důvodem, proč si raději koupit jiné auto. Prostě nevěří, že by státní podnik mohl vyprodukovat něco kvalitního.
Po včerejším triumfu pravice je určitá naděje, že také americká vláda omezí zasahování do života firem a že největší světová ekonomika začne pomalu nabírat dech.
Původně publikováno 4. 11. 2010 na blog.ihned.cz.
