Zamyšlení nad knihou Jiřího Šubrta, která nevzbudila tolik pozornosti, kolik by si zasloužila.
Nedávno jsem upozornil na skvělý spisek Filosofie ozbrojené společnosti, a dlužím ještě druhé upozornění na knížku, která téměř úplně unikla pozornosti. Byla by škoda o ni přijít.
Má poněkud složitý název (Aktér, jednání a struktura v mikro a makro dimenzi sociální reality) a napsal ji český sociolog Jiří Šubrt. Je to jedna z těch knih, které člověku umožňují urovnat si přemýšlení o obtížných věcech a jaké v češtině vycházejí jen vzácně. Základní otázka, kolem které se Šubrtovo dílko točí zní: Jak se můžeme dívat na společnosti a na lidi kolem sebe, abychom správně pochopili, co se děje? Jak můžeme poznat, co je důležité? Jak můžeme poznat, které trendy jsou rozhodující?
Je dobré, že takové otázky otevírá, protože v posledních desetiletích jako by z evropského myšlení zmizely. Zatímco před 100 lety se téměř každý myslitel zabýval problémy jako „jak správně zkoumat“ nebo „jak ospravedlnit svůj úhel pohledu“, dnes je svět plný arogantních intelektuálů, kteří si něčím podobným nelámou hlavu. Ekologický guru Dennis Meadows s hrdostí prohlašuje, že jeho teorie nesmějí být posuzovány podle faktů a pro bojovnice za pohlavní rovnost jsou objektivní fakta příznakem sexistického útlaku. A co nejhorší, právě takoví lidé cele zahledění do svých snů a představ mají možnost téměř bez omezení určovat zákony a poměry ve společnosti. Pokud se to někomu nelíbí, jen tím dokazuje, že na něj musí být uplatněna silnější regulační směrnice. Kdyby to nebylo trapně sentimentální, napsal bych, že Šubrtův návrat k otázce po metodě jako základní otázce působí jako doušek živé vody.
Žijeme v době, kdy parta nezodpovědných byrokratů experimentuje se společnou měnou a zničila tím životy milionů lidí.
Mimochodem, s tím souvisí i druhý posun myšlení v čase. Byly doby, kdy myslitelé přemýšleli především o tom, jak vybudovat bariéry, které vládcům znemožní (nebo alespoň ztíží) zneužití moci proti vlastním lidem. A které zabrání nastolení despocie. Ukažte mi ale jediného intelektuála posledních 30 let, který si pokládá takovou otázku! Dnešní problém zní „Jak co nejsnáze koncentrovat co nejvíce moci do rukou co nejmenšího počtu byrokratů a jak odstranit veškeré pojistky proti zneužívání moci.“ Neuplyne den, aby nás profesionální intelektuálové nestrašili, že když nesvěříme další pravomoci anonymním úředníkům, stane se nějaké strašlivé neštěstí. Dokonce je oprašována prastará metafora, která politickou vládu přirovnávala k rodině. Tak jako dříve stoupenci tyranie prohlašovali, že vládce nemá být podroben kontrole, protože je něco jako dobrotivý tatínek, tak jejich dnešní následovníci oprášili fráze o společné evropské rodině. Pokud se někdo odmítá vzdát občanských svobod ve prospěch anonymních vládců impéria, amorálně se tak proviňuje proti sourozencům (pokud možno v situaci, kdy těm sourozencům hoří dům), tvrdí nám pánové Ježek, Outrata a další.
A nejde jen o abstraktní myšlenky. Žijeme v době, kdy parta nezodpovědných byrokratů experimentuje se společnou měnou, zničila tím životy milionů lidí a když dostane chuť, tak prostě zabaví majetky obyvatel jedné malé země. Zkuste si představit, že by se něco podobného stalo v 19.století. Vidíte tu záplavu petic, kritických románů, satirických básní a studentských shromáždění proti tyranii? Na začátku 21. století řeší vzdělanci jediný problém. Jak budou reagovat investiční fondy. Tradiční lidská práva vyšla z módy.
Dokonale fungující eurokorupce zničila nezávislé myšlení.
Moje vysvětlení by bylo jednoduché. Dnešní vzdělanci jsou nepřátelé občanských svobod, protože jsou všichni placeni ze státních fondů, a mají tudíž zájem na bobtnání státu. Dokonale fungující eurokorupce zničila nezávislé myšlení.
Šubrtův přístup je ale sofistikovanějí a ukazuje ještě něco jiného. Neřeší problém „zrady vzdělanců“, ale chce porozumět myšlení a přístupům. A všímá si určité dichotomie procházející celým sociologickým myšlením. Díváme se na jedince nebo na společnost jako celek? Tradičně jsme měli za to, že každá z těchto variant má své důsledky (a že orientace na celospolečenské hledisko vede k tyranii). Jiří Šubrt ale ukazuje, že většina těch, kdo přemýšlejí o lidech a společnosti, nějak pracuje s oběma perspektivami. Že ve skutečnosti jde spíše o to vidět v obou perspektivách jen to, co se nám hodí. Takže máme evropské programy, které argumentují právy jedinců, ale ignorují dopady na jednotlivé lidi. Nebo máme genderový feminismus, jeho přívrženci chtějí naplnit práva jedinců tím, že se zaměří na statistické ukazatele a práva jedinců budou neomezeně pošlapávat.
Další věc, kterou při čtení Šubrta nemůžeme minout, je důraz na Bourdieauho „habitus“, v němž jde o to, že různé společenské vrstvy mají nejen rozdílné zájmy, ale také rozdílné vnímání reality. To si můžeme připomínat pokaždé, když zůstáváme stát v údivu třeba nad tím, jak někdo, kdo má v hlavě mozek, může podporovat připojení k evropskému stabilizačnímu fondu (a zároveň připadat sám sobě jako poctivý člověk). Něco takového nemůžeme nikdy pochopit, a nemá smysl se o to pokoušet, protože euroelity prostě mají jiné vnímání skutečnosti.
Co vychází z elit, přece nemůže nebýt dobré. Tato slepota je neblahým důsledkem systémové perspektivy.
Kniha Jiřího Šubrta nám umožňuje také pochopit, proč sociologie a politologie posledních desetiletí není schopná zaznamenat selhávání vládnoucích elit. Podstatná část převažujících teorií se totiž znovu a znovu vrací k metafoře kybernetického systému. Tedy k takovému obrazu, kde má vše přirozenou tendenci fungovat správně. Dobrá, některé verze systémového myšlení připouštějí existenci disfunkcí. Ale co když se řídící systém porouchá natolik, že zničí celek včetně sama sebe? To je něco, co při pohledu na feministky nebo ekologické aktivisty bojující proti islamofobii (rozumě za zavedení šarije v Evropě) běžného člověka okamžitě napadne. Ale sociálně vědní perspektiva tento problém vůbec nedokáže zaznamenat ani pochopit. Co vychází z elit, přece nemůže nebýt dobré. Tato slepota je neblahým důsledkem systémové perspektivy.
Šubrt mohl v této souvislosti sáhnout po teorii dekadence, jak ji naznačil Peter L. Berger. Nebo mohl použít argumentaci ekonomie veřejné volby, která ukazuje, že zatímco soukromníci sledováním svého zájmu působí dobro, státní zaměstnanci obdobným sledováním svého zájmu ničí společnost. Ale možná je dobře, že zmíněné pohledy v knize zastoupeny nejsou. V intelektuálním světě nepatří k hlavnímu proudu a jejich absence nám umožní pochopit současné myšlení o společnosti lépe.
Zkrátka, Šubrt patří k těžším knihám, ale stojí za to ji číst. Její celý název zní Aktér, jednání a struktura v mikro a makro dimenzi sociální reality – příspěvek k teoretickým diskuzím v soudobé sociologii.
Publikováno 10. 4. 2013 na blog.ihned.cz.
