O rozpadu Rakouska-Uherska, prezidenských volbách a Klausově optimismu
Často se setkávám s lidmi, kteří litují rozpadu Rakouska-Uherska a představují si, jak hezky by nám dnes mohlo být společně. Ono to možná souvisí s obecnou tendencí vzpomínat spíš na to dobré a špatné věci zapomínat. A taky s tendencí připisovat Rakousku zásluhu na obrovský vzestup českých zemí v 19. století.
K tomu se nechci vyjadřovat, ale připomenu podstatnou zásadu. Dobré vztahy vznikají tam, kde do nich vstupují svobodní lidé a svobodné národy. Tam, kde se toho účastníci účastní, protože chtějí a protože dokážou definovat společné zájmy. Společná věznice, to není dobrý základ. To už by bylo snadnější začít budovat nějaké partnerství dnes – třeba alianci proti islámu a proti Merkelové.
Dobré vztahy vznikají tam, kde do nich vstupují svobodní lidé a svobodné národy.
Mimochodem, to je taky důvod, proč nevěřím v možnost reformovat Evropskou unii. Evropské národy ji ale mohou společně rozebrat, zrušit centrální instituce a domluvit se na něčem, co bude fungovat.
Tohle Tempo natáčíme pár týdnů poté, co v Rakousku téměř došlo ke změně politického režimu. Kdyby v prezidentských volbách vyhrál Norbert Hofer, téměř jistě by následovala i změna vlády a celková proměna by byla stejně hluboká jako ta, ke které došlo nedávno v Polsku. Nebo jako v Maďarsku v roce 2010. Ta změna by byla dobrá pro Rakousko i pro Evropu.
Ale nedošlo k ní. Vládnoucí parta obhájila svoje postavení za okolností, které jsou v nejlepším případě velmi podezřelé. Jak jsem před časem napsal – kdyby v kterékoliv zemi třetího světa proběhly volby stejným způsobem, Evropská unie ani USA by jejich výsledky neuznaly.
Hezky to shrnul v článku pro novinky Václav Klaus mladší. Jde o to, že u korespondenčních hlasů nedokáže nikdo říct, zda byly odevzdány poctivě nebo zfalšovány. Vlastně byly zavedeny jen proto, aby se lidé necítili vynecháni a nikdy se nejspíš nepředpokládalo, že by mohly zvrátit volební výsledek.
A tady najednou máme situaci, kdy korespondenční hlasy převážily nad poctivými hlasy. A to připomínám, že v Rakousku je přes půl milionu muslimů. Z toho vidíte, jak obrovský náskok musel mít Norbert Hofer mezi běžnou rakouskou populací.
Demokratický politický režim svojí na důvěře, že volby probíhají férově. Pokud velká část veřejnosti tuhle důvěru ztratí, potom také vláda ztrácí legitimitu a mizí rozdíl mezi zvoleným zástupcem a diktátorem.
Dokonce i kdyby tam podvod nebyl, bylo by to extrémně špatné. Demokratický politický režim svojí na důvěře, že volby probíhají férově. Pokud velká část veřejnosti tuhle důvěru ztratí, potom také vláda ztrácí legitimitu a mizí rozdíl mezi zvoleným zástupcem a diktátorem. Vládu drží u moci už jen to, že ovládá policii a další represivní složky. Volby se pak klidně mohou úplně zrušit, vlastně už je to jedno.
Konec konců, je docela možné, že právě k tomu v dalším kroku dojde. Evropské elity se ani nenamáhají skrývat, že pohrdají demokracií a nenávidí obyvatele vlastních zemí. Jestli je nevyměníme dost rychle, vymění ony nás.
Václav Klaus svoje vystoupení tady na konference zakončil vyjádřením naděje, že architekti evropských institucí se snad už konečně vzpamatují. Že přijde nějaká událost, která je přinutí pochopit, že už to takhle nejde dál.
Obávám se, že pan exprezident je v tomhle až příliš optimistický. Ekonomická krize nepomohla, migrační krize nepomohla, atentáty nepomohly… Takže to vypadá, že jediná událost, která může ty takzvané elity probudit, bude to, že jednou přijdou do svých kanceláři a zjistí, že to nejsou jejich kanceláře. Že zjistí, že ty služební „audiny“ jim už nepatří, a že už nikdo neposlouchá jejich rozkazy. Jenom, aby se to stalo dost rychle.
