Když něco děláte a líbí se to vaší mamince, je to milé, ale objektivní osvědčení to nedává. Když vás chválí vaši přátelé, známí a obchodní partneři, je to spolehlivější, ale pořád si nemůžete být úplně jistí. Až když svým konkurentům stojíte za to, aby proti vám nasadili to nejcennější, co mají, víte, že jste něčeho dosáhli. Oceňují vás i ti, kdo nemají ani ten nejmenší důvod vám lichotit.

Přesně to se stalo časopisu DSM, resp. jeho vydavateli společnosti TATE International. Lidové noviny nám věnovaly tři velké materiály na předních stranách, tedy prostor s inzertní hodnotou několika stovek tisíc. Do kampaně byly zapojeny i známé osobnosti Miloslav Kala a David Ondráčka se svými prohlášeními, z nichž vyplynulo, že o nás vůbec nic nevědí, ale o to rozhodněji nás odsuzují. Lidové noviny dokonce vyslaly zkušené paparazzi, kterým se (světe, div se!) podařilo vyfotit účastníky diskuze, jak diskutují a účastníky golfového turnaje, jak vystupují z auta. Mohli si ty fotografie stejně dobře stáhnout z naší webové stránky, ale to by nebylo tak stylové. A stáli jsme jim dokonce za to, aby umazávali hlasy v anketě čtenářů na www.lidovky.cz (máme to zdokumentováno).

Čeho jsme se vlastně dopustili? Toho, že naše akce jsou údajně „lobbystické“. Na stranách Lidových novin se tak řeší, jestli si paní poslankyně kousla do pečené husy. Kolik soust ve vinohradské restauraci, kde by celé porce vyšla na nejvýš dvě stovky, musíte spolknout, aby se už jednalo o korupci? Opravdu někdo věří, že něčím takovým je možné ovlivnit špičkové experty s odpovídajícími platy? Celé je to tím bizarnější, že obvinění vznáší nakladatelský dům, který na svých webových stránkách otevřeně nabízí „kontakt s byznysmany a politiky“, a který má dokonce ceník, kolik musíte zaplatit, abyste mohli politikům říkat to, co potřebujete. Nejsou to částky malé, zato se akcí účastní ministr financí osobně.

Kolik soust ve vinohradské restauraci, kde by celé porce vyšla na nejvýš dvě stovky, musíte spolknout, aby se už jednalo o korupci? 

Akce DSM jsou naproti tomu vyhlášené tím, že když přednáška či článek nemá dostatečnou odbornou hodnotu, nepomůže sebevětší sponzorský příspěvek (zažil jsem to i z druhé strany, když jsem ještě byl ředitelem marketingu velké IT firmy). A výsledky tomu odpovídají. Jak napsal jeden významný účastník našich akcí, „Jsem přesvědčen, že kdyby se takto setkávali odborníci na IT se zástupci veřejné správy častěji a více spolu hovořili, tak by nikdy nevznikly tak nesmyslné IT projekty jako je OpenCard, S-karta, Centrální úložiště elektronických receptů atd. Protože jestli něco mají tyto projekty společného, tak je to, že byly připravovány pokoutně, téměř utajeně.“

A možná, že právě v tom to je. Celá aféra se totiž odehrála jen pár dnů před oznámením, že čtvrtmiliardová zakázka, kde hraje informační bezpečnost významnou roli, bude vypsána bez výběrového řízení. Skoro to vypadá, jako by měl někdo zájem, aby spolu lidé v oboru přestali navzájem komunikovat.

Když taková situace přijde, máme vždycky na vybranou. Můžeme se nechat ovládat obavami, kdo mocný je v pozadí a můžeme žít ve strachu, že se někomu znelíbíme. Nebo se na to můžeme vykašlat a žít si po svém. My v DSM jsme se rozhodli pro to druhé. Život je příliš krátký, než abychom si ho nechali zkazit.

Nicméně to, že pokus vnést strach do bezpečnostní komunity míří právě na nás, bereme jako ocenění. Potvrzuje to, že to děláme správně nezávisle.

Teď na chvíli připomenu, že jsem nejen šéfredaktorem DSM, ale i sociologem. Pár týdnů před loňskými parlamentními volbami jsem na jedné veřejné přednášce prohlásil, že si budeme muset zopakovat dějiny od normalizace po sametovou revoluci, s tím, že tentokrát proběhne celý cyklus mnohem rychleji. A přesně to se děje.

Normalizaci většinou známe spíš z vyprávění rodičů než z vlastní zkušenosti, nicméně o jedné podstatné věci víme. Byla to doba všudypřítomného strachu, kdy vlastně nebylo úplně jasné, čeho se mají lidé bát. Řadový úředníček či estébák vlastně nevzbuzoval příliš respektu, ale všichni vnímali, že v pozadí je cosi neurčitého, zlověstného a velmi mocného. Někteří se nechali zlomit a zkazit si spoustu let života, někdy i charakter. Jiní se na strach vykašlali, měli život v řadě ohledů těžší, ale přesto z něj měli více.

To je právě to, co se teď vrací. Když před pár dny volala novinářka nadřízeným účastníků našich akcí, ona sama určitě strach nevyvolávala. Ale vznikal neurčitý dojem kohosi mocného v pozadí. Řídí vše až někdo z blízkých spolupracovníků velkého vůdce? Nikdo neví nic určitého, ale všichni mají důvod se strachovat. To je podstata normalizační moci.

Když taková situace přijde, máme vždycky na vybranou. Můžeme se nechat ovládat obavami, kdo mocný je v pozadí a můžeme žít ve strachu, že se někomu znelíbíme. Nebo se na to můžeme vykašlat a žít si po svém. My v DSM jsme se rozhodli pro to druhé. Život je příliš krátký, než abychom si ho nechali zkazit.

Řídí vše až někdo z blízkých spolupracovníků velkého vůdce? Nikdo neví nic určitého, ale všichni mají důvod se strachovat. To je podstata normalizační moci.

Nicméně to, že pokus vnést strach do bezpečnostní komunity míří právě na nás, bereme jako ocenění. Potvrzuje to, že jsme pokládáni za důležité.

Lidovým novinám tedy děkujeme a čtenářům přejeme příjemný zážitek s časopisem o informační bezpečnosti bez strachu.

Tento text byl ve zkrácené podobě otištěn jako úvodník časopisu Data Security Management 4/2014.