Lepšolidi k politování

450 nebezpečných slov o směšné hře na honoraci

Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s politikou Evropské unie

Před pár dny jsem v komentáři zmínil, že příslušníci nejvyšších vrstev žijí překvapivě konzervativně, jejich děti vesměs vyrůstají ve stabilních úplných rodinách a jsou vychovávány poměrně přísně. Všechny ty řečičky o emancipaci, moderní výchově a o tom, že „svět se změnil a my se musíme přizpůsobit,“ jsou určeny lidem dole. Dobře se na tom vydělává a pomáhá to udržovat dost velké rozdíly mezi sociálními vrstvami. Zvlášť, když je propaganda doplněna o systém dávek nastavený tak, aby chudší ženy byly motivovány vychovávat dítě bez otce. A když k tomu ještě přidáme úřednické razie v rodinách s cílem úplně odstranit autoritativní výchovu.

Všechny ty řečičky o emancipaci, moderní výchově... jsou určeny lidem dole.

Jenže jedna věc je, co se vnucuje lidem a druhá věc je, co z toho ti dole akceptují. Když se podíváme pořádně, můžeme si všimnout několika poměrně rozdílných skupin.

Lumpenproletariát (jak to nazýval Marx) je rád, že se podaří přežít a neskončit na dlažbě. Na přemýšlení o způsobech výchovy nebo vedení rodinného života už nezbývá žádná energie. Prostě se zalepují díry, jak se dá. Na nic dalšího není sil.

Burani, to jsou naopak ti, kdo na propagandu o moderním emancipovaném životním stylu kašlou. Snaží se žít tak, jak to odkoukali od svých rodičů, médii pohrdají, autoritám se vysmívají. Pokud nemají nějakou zcela speciální dovednost, pak se téměř vždy živí rukama. Jsou chudí, ale mají svoji hrdost a svojí hlavu. Když jimi lepšolidé pohrdají, je jim to jedno.

A pak tu jsou lepšolidé. Tenhle termín jsem si vypůjčil od naštvané matky Evy Hrindové, protože jím úplně geniálně vystihla, o koho jde. Jedná se o lidi, kteří jsou zpravidla o kousek bohatší než burani, ale jejich životní šance zase o tolik vyšší nejsou. Nicméně něco navíc mají. A sice svůj pocit, že jsou nějak lepší než ostatní. Se svými nic moc platy upatlaně napodobují kapitány korporací a vysoké ministerské úředníky a hýčkají si pocit, „my všichni jsme jedna parta.“ Sice nejsou, ale to nevědí. Nicméně jejich jediným bohatstvím je arogance a pocit nadřazenosti. Pěstují si tedy politickou korektnost a správné názory. To jim nikdo nemůže vzít, ať na tom budou sebehůř. Pokud jim méně než 30, volí Piráty. Pokud je jim méně přes 30, volí ODS.

Jejich jediným bohatstvím je arogance a pocit nadřazenosti. Pěstují si tedy politickou korektnost...

Sociologové vesměs tvrdí, že se fakticky jedná o nejubožejší společenskou vrstvu. Skvěle to ukázal už skoro před 70 lety Charles W. Mill ve své analýze nižších manažerů, a po něm další a další. Jejich životní úroveň (ne sociologů, těch popisovaných lidí) je totiž sice o něco vyšší než životní úroveň obyčejných dělníků, ale nemají jejich sebevědomí a nemají jejich schopnost prosazovat své zájmy. Když panstvo zavelí a vyjde pár článků, podřídí se. I v tak zásadních záležitostech, jako je výchova vlastních dětí. Není bědnějšího údělu než být lepšočlověkem. A vlastně ani směšnějšího.

A pak jsou lidé, co mají reálnou šanci se nahoru opravdu dostat. Ale těch je ve skutečnosti velmi málo.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
490 NEBEZPEČNÝCH SLOV O TOM, ŽE VYMĚNIT STÁTNÍ TYRANII ZA TYRANII KORPORÁTNÍ NENÍ ŽÁDNÁ VÝHRA

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál