Na obrozeneckých snahách je nejzajímavější to, co následuje. Jaký národ je zformován, jak se dál vyvíjí, v čem začne být jedinečný. Josefa Jungmanna ani loutkáře Matěje Kopeckého nemohlo napadnout, že české země jednou budou nejrozvinutějším regionem rakouského císařství a že se tu objeví firmy jako Kolbenka. Přesto na tom mají nespornou zásluhu.
Když slyšíme o národním obrození, naskočí nám obraz zapadlých vlastenců, kteří šíří vzdělání v jakési odlehlé vísce nebo třeba hladových členů potulného loutkového divadla. Nebo si představíme důstojné městské vzdělance, kteří sestavují slovníky a diskutují o národní budoucnosti. I zde, na stránkách časopisu My, se s tímto idylickým obrazem setkáváme.
Jenže to opravdu důležité se odehrálo později. Kdyby národní obrození nebylo předehrou k něčemu velkolepému, nemělo by dnes větší význam než založení nějakého národopisného muzea nebo folklorního či jazykovědného kroužku.
Kdyby národní obrození nebylo předehrou k něčemu velkolepému, nemělo by dnes větší význam než založení nějakého národopisného muzea nebo folklorního či jazykovědného kroužku.
Po národním obrození následovala průmyslová revoluce. Změnily se technologie, proměnil se životní styl, charakter Evropy jako kontinentu. Bylo redefinováno, kdo je bohatý a kdo chudý. Češi vyšli z průmyslové revoluce jako vítězové. Z podmaněného území se stala bohatá rozvinutá oblast s vlastní svébytnou kulturou. Logicky následoval vlastní stát a vybudování milionové armády. Potom šly dějiny jinudy, ale těžko zpochybnit, že století po národním obrození bylo nesmírně úspěšné. Buditelé vykonali skvělou práci.
Století, které následovalo po národním obrození, také dobře odpovídá na otázku, která je dnes tak často kladena: Může se národ vzpamatovat, pokud vše patří cizincům a země je řízena ze zahraničí? Jak se obejít bez domácího kapitálu? Na prahu průmyslové revoluce na tom Češi nebyli s kapitálem až tak skvěle. Ale měli šikovné ruce, houževnatost, sebevědomí, chuť učit se… a své vlastenectví. A také ideální zemi. Dost úrodnou, ale zase ne tak úrodnou, abychom mohli stavět jenom na zemědělství. Bohatou na suroviny, ale zase ne tolik, aby se dalo žít z jejich vývozu.
...na otázku, která je dnes tak často kladena: Může se národ vzpamatovat, pokud vše patří cizincům a země je řízena ze zahraničí? Jak se obejít bez domácího kapitálu?
Jak buditelé ovlivnili budoucí český průmysl?
Třeba tím, že čeští podnikatelé chtěli české podniky a české hospodářství. Vnímali to jako něco osobně důležitého. Po prvních desetiletích 19. století, kdy firmy zakládala hlavně šlechta a němečtí podnikatelé, začínají Češi dominovat. Přibývá vlasteneckých podniků. Samozřejmě jde o zisk. Ale i o národ.
Nebo v propojení podnikání a národní věci. Továrníci a majitelé dílen financují vlastenecké projekty. Sokol (1862) a Národní divadlo (1863) jsou jen dva příklad ze stovek spolků a aktivit. A vlastenectví zase mnoha způsoby pomáhá jejich aktivitám. Čeští továrníci čelí relativně málo projevům sociálního neklidu. Všichni jsme přece Češi a národní myšlenka nás spojuje.
Česká průmyslová revoluce byla poměrně plebejská. Továrníci se samozřejmě rekrutovali převážně z bohatého měšťanstva, byly tu šlechtické pivovary a cukrovary, doly a hutě na Ostravsku koupili Rotschildové, ale za největší částí výroby i pracovních míst byli řemeslníci, kteří se vzmohli, sedláci, mlynáři, původně drobní tkalci a jim podobní.
...ideální zemi. Dost úrodnou, ale zase ne tak úrodnou, abychom mohli stavět jenom na zemědělství. Bohatou na suroviny, ale zase ne tolik, aby se dalo žít z jejich vývozu
Můžeme jen spekulovat, jak by probíhala průmyslová revoluce v českých zemích bez obrozeneckého základu. Nejspíš by nevzniklo nic na způsob českého průmyslu, místní pracovní síla by se rozpustila v obrovské německé ekonomice, nejschopnější lidi by si stáhla velká průmyslová centra mimo území České republiky, vše by šlo mnohem pomaleji, země by byla méně vyspělá a lidé chudší.
Zapadlí vlastenci si samozřejmě nemohli představit budoucí průmyslovou revoluci - manufaktury, fabriky, parní stroj, železnici a dlouhou řadu vynálezů až k elektřině. Nemohli si představit, jaké přesuny obyvatel a změny v životním stylu s tím budou souviset. Ale to je úděl každého obrození. Snažíme se znovuvybudovat národ a připravit jej na něco, co si nedokážeme představit.
Přesto je dobré si tu souvislost uvědomovat, zejména když čteme podnikatelské příběhy. Od příběhů velkých mužů, jako Škoda či Kolben až po mlynáře Václava Čecha, který zřídil první vodní elektrárnu na území Rakouska – Uherska. Vnímáme solidnost a kumšt, v duchu vidíme červené cihly a mosaz a představujeme si rámus, kouř a pot dělníků i svraštělá čela vynálezců. Možná si uvědomujeme pokračování až k investičním celkům, které dosud fungují v desítkách zemí celého světa nebo k navíjecím hákům na Land Rovery, které nedokáže vykovat v potřebné kvalitě nikdo jiný než jihlavská kovárna. Nebo k taiwanskému mobilnímu operátoru, který si v roce 1998 nevěděl rady se svými počítačovými systémy, takže nakonec nezbylo než zaplatit tři letenky z České republiky. Do dvou týdnů bylo hotovo. Na začátku toho příběhu byli vlastenečtí učitelé a faráři v horských vesnicích.
Pro jakou revoluci se snažíme připravit národ dnes?
