Benjamin Kuras je živým symbolem intelektuálního odporu proti nastupující totalitě. V posledních letech nás zásobuje knihami, které popisují různé aspekty zániku civilizace. Svět upadá do chaosu, svoboda je nahrazována terorem, mezi tím se prohánějí hordy barbarů a místy probíhá nevratná islamizace. Benjamin Kuras o tom dokáže pojednávat s noblesou a vtipem. Vlastně by to bylo zábavné, kdyby se nejednalo o naše životy. 

Svět upadá do chaosu, svoboda je nahrazována terorem, mezi tím se prohánějí hordy barbarů...

V knihách s civilizační tématikou, které Ben píše, je i není přítomen. Nikdy nečteme přímo o jeho životě. Ale cítíme jeho přítomnost v tom, jak události glosuje, čeho si všímá a jaká slova používá. Vzpomínáte na Marxův bonmot o opiu lidstva? Knihy Bena Kurase také činí hrůznou a bolestnou skutečnost o něco snesitelnější. 

Nicméně konečně tu máme knihu, jejímž tématem je přímo Benjamin Kuras. Vzpomínky vydané pod názvem Malá paměť. Protože mám to štěstí, že ho znám osobně, tak dobře vím, že je to inteligentní  a zábavný člověk, který je vtipný, snaží se podle možností pomáhat ostatním, a občas je trochu morous. Nikdy nekouká, jak by na vás vydělal, ale jde mu o věc. Nicméně kdo Bena nezná osobně, tomu Malou paměť jednoznačně doporučuju. Pokud máte aspoň dvě jeho civilizační knihy, mělo by to být skoro povinné. Konečně uvidíte, kdo je ten zábavný průvodce koncem světa. 

Kdo sleduje dění delší dobu, ten si možná ještě pamatuje, že Benjamin Kuras býval mainstreamový novinář. V MF Dnes pravidelně vycházely jeho recenze restaurací a všude možně se objevovaly články o životním stylu. Ale pak se svět začal měnit. Přibývalo témat, o kterých se nesmí psát a Ben Kuras, intelektuál ze staré školy, se postupně stával nežádoucí osobou. Pár serverů a časopisů ho pořád ještě otiskuje, možná i z úcty k jeho šedinám, ale trend je jednoznačný. Všimli jste si třeba, že nedávno zmizel ze stránek Reflexu? 

Paměti (sám Kuras je označuje jako memoáry) ale jdou až do dětství, a jdou hlouběji. Pochopitelně. Můžeme sledovat jeho studentský život v 60. letech, emigraci, život v Londýně, Paříži a zase zpátky v českých zemích. Vidíme jeho očima dění v kavárničkách, redakcích i divadelním prostředí. Jeho přátelství (vztahy se ženami z nepochopitelných důvodů drasticky zredukoval – to je jediná slabá stránka knihy), jídlo, zábavu, životní styl… Jednotlivosti budou někoho zajímat více, někoho méně. Třeba já jsem si užíval spíš celkovou atmosféru, jednotlivá jména jsem neznal a setkání s tím či oním na mě neudělalo dojem. 

Nicméně ona to není jenom kniha o Benu Kurasovi. Je to také kniha o stavu civilizace. A především o stavu civilizace. Když člověk knihou prochází, připadá mu její stavba povědomá. Opravdu, jako by vstoupil do žánru, který známe z filmů jako Smrt krásných srnců, Doktor Živago nebo Svět je krásný. Základní dějové schéma je pokaždé stejné.

Nicméně ona to není jenom kniha o Benu Kurasovi. Je to také kniha o stavu civilizace

Na začátku je vykreslen celkem idylický svět, ve kterém lidé žijí, řeší každodenní problémy, vedou spory, prožívají radosti a trápení s láskami… prostě normální svět. Pak se objevují znaky zhoršování. Tohle se nesmí, tamto se nesmí, tady se objevila policie, tady něco zabavili. Lidé si problémy nepřipouštějí, ale ono se to zhoršuje víc a víc. Lidi si říkají, že až tak strašné to nakonec nebude.

Jenže ono bude. Svět se postupně rozpadá, na jeho místo nastupuje hrůzná tyranie, řádění tajné police a transporty do vyhlazovacího tábora. Sledujeme to se smutkem, melancholií a soucítíme s lidmi, kteří už rezignovali na odpor a snaží se v tom všem nějak přežít, udržet si lidskou důstojnost, a třeba i smysl pro humor. 

Čtenář prochází Kurasovy paměti a najednou si uvědomí: Tohle je stejný žánr! Postupně přibývá problémů a zákazů. Mizí jedna krásná a příjemná věc za druhou. Objevují se jiní lidé, tvrdí, necitliví a fanatičtí. Agresivní islám se stává všudypřítomným. To není jen svět, kde se něco změnilo k horšímu. Na konci tunelu není světlo, nýbrž temnota, teror a zničení všeho, co činí život snesitelným. 

Jenže ono to není na filmovém plátně! Benjamin popisuje skutečný život v naší době! Popisuje ho v západoevropském intelektuálním prostředí, které prošlo sešupem od opojení svobodou šedesátých let až po politickou korektnost, která si v ničem nezadá s bolševickou normalizací – včetně těch prověrkových komisí a vynucené sebekritiky.

Z hlediska jedince je vlastně jedno, jestli jej provádějí zfanatizovaní neomarxisté nebo jejich džihádističtí spojenci. 

Ještě horší je, že si čtenář uvědomí, že totéž se zpožděním probíhá i v českých zemích. Při čtení se mi vybavila vzpomínka na den, kdy byl odhlasován vstup do EU. Seděli jsme doma s manželkou posmutnělí, v depresích a přemítali, o co teď bude náš život těžší. Naše maličká dcera se vyděsila, protože čekala, že se to vše stane během pár hodin. Uklidnili jsme ji, a ono se v nejbližších hodinách nic strašného nestalo. Ani v nejbližších dnech. Jenže ty věci se nakonec naplnily. Jako ve Smrti krásných srnců a Doktorovi Živago. Od veselého života k totalitnímu systému. A z hlediska jedince je vlastně jedno, jestli jej provádějí zfanatizovaní neomarxisté nebo jejich džihádističtí spojenci. 

Benjamin Kuras ukazuje ještě jeden aspekt tohoto rozpadu. Ztrácejí se vztahy. S někým jste se léta znal a přátelil, vypili jste spolu nejednu lahev, máte za sebou bouřlivé debaty… a najednou začíná být chladnější, až jednoho dne s vámi mluví naprosto odcizeně. Stal se služebníkem nové moci, a vy – volič Trumpa – jste pro něj třídní nebo rasový nepřítel. Kuras s bolestí popisuje několik takových vztahů. Někdy se podařilo udržet aspoň formální známost, někdy ani to ne. 

Benjamin Kuras ukazuje svět očima intelektuála. Vedle něj by mohl stát příběh dělníka ve fabrice, inženýra, rybáře, lékaře, zemědělce.

A v tom všem žijí lidé, kteří se snaží zachovat životní optimismus, prožít něco hezkého nebo prostě přežít. A pár nadšenců, co doufají, že změní trend. Ti si mohou užívat heroických pocitů. Nebo jsou obětí vlastní naivity? 

Benjamin Kuras ukazuje svět očima intelektuála. Vedle něj by mohl stát příběh dělníka ve fabrice, inženýra, rybáře, lékaře, zemědělce. Každý prožívá přechod od fungujícího světa ke kolapsu trochu jinak. A pořád platí, že viděno očima účastníka je to jiné, než když čteme analytické texty o civilizačním vývoji. Mladší čtenáři budou možná Benu Kurasovi závidět. Ne to, co prožil (každý lidský život je jedinečný), ale že už mu je 76 let. A někteří vstoupí do vlastenecké strany nebo spolku nebo napíšou Hamplovi „jak můžu pomoct“. Šance, že se trend nakonec otočí od zkázy k civilizační obnově, je rozhodně větší než nula. I díky práci Benjamina Kurase.