Představa, že se lidé postupně odpoutají od svých náboženství, se ukázala jako nesmírně naivní

Máme za sebou dva dny náboženských svátků – jeden katolický a jeden protestantský. Většinou už jsme ale zvyklí je tak příliš nebrat. Stačí, že máme na začátku července dva dny volna. To je ostatně postoj typický pro svátky během většiny roku. Přesto doporučuji věnovat náboženským aspektům aspoň nějakou pozornost. Objevuje se totiž příliš mnoho příznaků toho, že nenáboženské období dějin je u konce a že svět začíná být zase „normální“ v tom smyslu, že náboženství bude hrát velmi významnou roli v životě, politice i ekonomice.

Sekulární období, na jehož konci podle všeho žijeme, můžeme dnes popsat poměrně jasně. Kořeny sahají do vzdálenější minulosti, ale až v 19. století v Evropě vznikla souvislá vrstva nenáboženských vzdělanců, od kterých se postoj „bez vyznání“ postupně šířil k masám. S tím byla stále častěji akceptována představa, že náboženství je jakási stará veteš, opium lidstva, se kterým ještě nějak musíme žít, ale brzy jej přestaneme potřebovat. Na to navazují dva názory, které rovněž byly všeobecně přejaty.

1. Přechod od myšlení náboženského k nenáboženskému je nevratný.
2. Týká se celého světa, resp. všech kultur a civilizací. Všichni postupně projdou tím, čím nejdříve prošla Evropa.

Tak nás to učili ve škole ještě v 80. letech a tak to řada z nás dosud vidí.

Jenže dějiny běžely jinudy, než jim to evropští intelektuálové předepsali. Minimálně od 50. let přibývalo příznaků, že náboženství neupadá, ale je překvapivě vitální. Zejména měla znepokojovat skutečnost, jak hladce se daří skloubit využívání moderních technologií s obstarožním náboženským myšlením. Ale, jak to tak bývá, složité otázky si kladli jen málokteří.

Revoluce „zbožných“ inženýrů

Šok přišel v roce 1979, kdy v Íránu propukla a hravě zvítězila islámská revoluce. Sociologové a další se ji pokoušeli vysvětlit sociálními a ekonomickými důvody, ale přesvědčivý výklad nenašli. Skutečnost, že se odkudsi vynořila armáda vousatých náboženských fanatiků, kteří vlastně vůbec neměli existovat – na to společenské vědy odpověď neměly. Náhradní výklad tvrdil, že se jedná o jednorázový výkyv, který brzy pomine.  „Síly sekularizace se vrátí do Teheránu a jejich pomsta bude sladká,“ napsal Peter L. Berger ještě někdy kolem roku 1985. Jenže síly sekularizace do Teheránu nevtrhly. Naopak, do zemí s umírněnými režimy vtrhl středověk se vším všudy.

Nepředstavujme si, že s oživením náboženství musí souviset intenzivně prožívaná osobní zbožnost a striktní dodržování morálních kodexů. To ve skutečnosti nebylo příliš rozšířené ani v nejhorlivěji náboženských dobách.

Ve stejnou dobu probíhal v Latinské Americe masivní posun k protestantismu, který rovněž obsahoval oživení náboženského myšlení. Pod tlakem se změnila i tamní katolická církev – jedna její část se posunula ke křesťanskému fundamentalismu, druhá k radikálnímu marxismu (z té pochází současný papež). Další expanze evangelikálního křesťanství se odehrála v Africe. A jižní Korea se stala nejkřesťanštější zemí na světě.

Jenže oživením prošly i asijské náboženské systémy, často spjaté s místními nacionalismy. Logicky se začaly rodit různé formy spojující prvky různých náboženských systémů. Což nemusí být vůbec spojeno s multikulturalismem. Častěji je tomu tak, že třeba náboženská skupina působící v rámci křesťanské civilizace a založená na křesťanských základech zjistí, že třeba nějaký africký hudební projev nebo asijská meditační technika je pro ten či onen účel vhodnější, a jednoduše jej přebere. A totéž se pochopitelně děje i v prostředí jihoasijském s křesťanskými prvky. Jen islám se zdá být natolik rigidní, že není schopen cizí prvky integrovat.  

Neposlušné dějiny

Zdá se, že v řadě případů je spouštěcím faktorem expanze islámu. Ostatním kulturám, chtějí-li přežít, nezbývá, než se fundamentalizovat. Ale tím nelze vysvětlit vše – svět by patrně spěl k více náboženskému v každém případě. To podstatné je totiž jinde.

1. Západní svět ztratil schopnost nutit svůj životní styl a své myšlení zbytku světa
2. Představa, že věda, technika a odmítání náboženství musí nutně souviset, se zhroutila. Zdá se, že spíše je tomu tak, že v jedné historické situaci se vyskytly zároveň. A to je všechno.

Západní sekulární svět se tak ocitá v izolaci, ale bublina je stále tenčí. Dokonce i v západní Evropě se – většinou v reakci na islám- znovu hovoří o křesťanských hodnotách. A ateismus, toto původně nechtěné dítě západního křesťanství, dostává až nápadně sektářskou podobu – včetně mechanického spoléhání na dogmata, agresivního misionářského zápalu, falšování dějin a všeho ostatního, co patří k extrémním náboženským formám. Ostatně, o určitém hladu po náboženství svědčí nejrůznější novopohanství – tedy zbrusu nové kulty konstruované na základě romantických představ o předkřesťanských evropských vírách.  Nicméně pořád platí, že Evropa začátku 21.století je ve srovnání se zbytkem světa nejméně náboženskou oblastí.

Evropská byrokracie má pro takové situace jednoduchý a osvědčený recept: nařídí předstírat, že jev neexistuje.

Nepředstavujme si, že s oživením náboženství musí souviset intenzivně prožívaná osobní zbožnost a striktní dodržování morálních kodexů. To ve skutečnosti nebylo příliš rozšířené ani v nejhorlivěji náboženských dobách. Jak píše Max Weber, náboženští virtuozové vždy tvoří nepatrnou menšinu. Jde spíše o základní pocit sounáležitosti mezi stoupenci stejného vyznání a o sdílení velmi obecného základního porozumění světu. Porozumění tak obecnému, že ho mohou sdílet manažer nadnárodní korporace a negramotný bojovník islámského státu. Nebo dominikánský mnich a námořník, který v životě neotevřel Bibli a v kostele byl naposledy v dětství.

Pro podstatnou část Evropanů to znamená, mimo jiné ztrátu schopnosti rozumět světu. Jsme zvyklí na svět, kde je náboženství soukromou libůstkou a postupně vcházíme do světa, kde může hrát naprosto zásadní roli.

Čemu nerozumíme, to zakážeme

Vedle toho narážíme na to, že podle termínem náboženství se mohou skrývat naprosto rozdílné fenomény. Na jedné straně ty, které bychom v moderním jazyce mohli popsat jako cosi blízkého psychoterapeutickým technikám (křesťanství, judaismus, buddhismus atd.), na druhé straně ty, které fakticky odpovídají ideologiím a právním systémům (islám). Zájemcům o bližší zkoumání doporučuji cokoliv z množství literatury,  na které odkazuje Gilles Kepel ve své slavné knize Křesťané, Židé a muslimové znovu dobývají svět nebo některou z desítek publikací bostonského Centra pro studium náboženství a kultury, v případě zájmu o české prostředí pak některou z prací jedné mé blízké příbuzné.

Budoucnost není nikdy jistá, ale vše nasvědčuje tomu, že jsme znovu vstoupili do věku, kdy je důležitější, co má kdo napsáno v kolonce „vyznání“ než jeho věk nebo vzdělání. Evropská byrokracie má pro takové situace jednoduchý a osvědčený recept: nařídí předstírat, že jev neexistuje. V tomto případě to má podobu zákazu přistupovat k lidem podle jejich náboženství. Jen by to ještě měli říct lidem, pro které mají náboženské příkazy větší hodnotu než světské zákony. Tedy třeba dvěma třetinám západoevropských muslimů.

...za předpokladu, že Evropou myslíme ty oblasti evropských států, které jsou ještě obydleny Evropany a kde ještě platí zákony evropských zemí.

Pořád platí, že Evropa je nejméně náboženskou oblastí světa – za předpokladu, že Evropou myslíme ty oblasti evropských států, které jsou ještě obydleny Evropany a kde ještě platí zákony evropských zemí. Ale jen málokdo čeká, že by se mohl zbytek světa Evropě přizpůsobit. Spíš to dopadne naopak. Vítejte zpátky v náboženském věku.