Znovu a znovu se setkáváme s názorem, že když si přestaneme všímat islámského světa, nechá na pokoji taky on nás. Někdy to říkají lidé, kteří vidí islámskou hrozbu docela jasně. Ale častěji to zaznívá od těch, kdo si nechtějí připustit, že islámská civilizace je tak děsivou hrozbou. Je mnohem snadnější si připustit, že americký prezident jednal jako šílenec nebo že za všechno může nějaká zlovolná spiklenecká skupina typu Bildenbergu.
Jedná se o názor, který je podepřen zdánlivě silnými argumenty. Kdyby americké letectvo nezničilo Kaddáfího režim, nepřiplouvaly by dnes tisíce imigrantů do Itálie. A kdyby západní mocnosti nesvrhly Saddáma Hussaina, nevznikl by Islámský stát. Jenže to je jenom část příběhu. Pokud by bylo naše zasahování příčinou našich problémů s Islámem, potom by třeba Indové neměli žádné problémy mít. Oni do dění v islámském světě nezasahují. Jenže ve skutečnosti čelí Indové ještě horšímu násilí než my. A Thajci ještě horšímu než Indové. A to nepřipomínám chudáky Afričany, kteří mají tu smůlu, že sousedí s islámským světem.
Když se podíváme do dějin, vidíme, že ve vztahu k islámskému světu se střídaly období válek a období míru. Jenže i v těch obdobích míru prováděli muslimové neustále výpady, přepady a loupeživé výpravy. Pavel Kohout před časem citoval odhad, že při takových zdánlivě nevýznamných událostech muslimové postupně odvlekli do otroctví přibližně milion evropských námořníků (Doplnění Martina Konvičky: Milion námořníků by odvlékli stěží. Ten počet se dosáhl skrze přepady pobřežních osad, městeček, usedlostí, při nich odvlékali ženy a děti a kvůli nim byla sídla na S břehu Středozemního moře tak opevněná, na kopcích a často daleko od moře). Sousedství islámských států bylo vždy nebezpečné a krvavé.
Jenže i v těch obdobích míru prováděli muslimové neustále výpady, přepady a loupeživé výpravy. Sousedství islámských států bylo vždy nebezpečné a krvavé.
Úlevu přinesla až koloniální éra, kdy si Evropané došli do islámských zemí, postříleli nejkrvelačnější imámy, zakázali nejbarbarštější islámské instituce a zavedli takové pořádky, že se i v islámských zemích dalo jakž takž rozumně žít. Islám přestal být hrozbou pro své okolí. Po odchodu kolonizátorů se islám vrátil ke své původní krvelačné podobě. Probouzení netvora probíhalo pomalu, protože ještě desítky let po odchodu koloniálních armáda se v mnoha zemích drželi u moci diktátoři, jejichž civilizační příslušnost byla spíše západní. Modernista Réza Páhlaví, neokonzervativec Kemal Ataturk, marxisté Sadám, Kaddáfí a Asad starší a mnozí další. Jejich vláda byla fakticky pokračováním západní okupace.
Zkrátka, jak trefně poznamenal Samuel Huntington, odchod Evropanů vytvořil vakuum, jež bylo posléze naplněno znovuprobuzeným islámským fundamentalismem. Jeho představitelé se v dalším kroku naučili korumpovat a ovládat evropské politiky, takže nakonec saudský král de facto úkoloval americkou armádu. Nejdříve objednal útok proti Srbsku, což umožnilo fundamentalistickým bojůvkám ovládnout část Balkánu. Následovaly Irák, Libye, podpora Muslimského bratrstva v Egyptě, útok na Sýrii… a především Erdoganovo vítězství v Turecku. Pak přišel čas na dlouho toužebně očekávaný útok na Evropu vedený těmi zbraněmi, které jsou islamistům dostupné – masy imigrantů a korumpování evropských špiček.
Jednoznačně z toho vyplývá, že pokud svobodný svět agresi odrazí a pokud se podaří deportovat masy evropských muslimů, bude zapotřebí obnovit nějakou formu koloniální kontroly nad světem islámu. Na úvahy, kdo ji bude platit a jak bude prováděna, mám ale ještě dost času.
