„Jestliže je decentralizovaný útok, musí být decentralizovaná obrana. Nevyhlížím k zemi, kde bude silné hnutí Islám v ČR nechceme. Vyhlížím k zemi, kde budou každý den vznikat skupinky občanské sebeobrany. Možná budou konkurenční. Možná se budou mezi sebou hádat. Možná některé z nich do roka zaniknou a objeví se zase nové. Může to mít zcela chaotickou podobu. Tu vzniknou Naštvané matky, tu něco jiného, za rok možná Naštvané matky zaniknou, mezitím někdo vytvoří nějakou stranu… do toho aktivity na místní úrovni. Něco bude víc domobranné, něco bude právnické, něco bude ještě jiné. Samozřejmě, lidé se budou občas mezi sebou hádat a vzájemně kritizovat. Ale bude to žít. A to je to, čím je silná evropská civilizace. To, co Schumpeter označuje jako kreaktivní destrukce. To neustálé vznikání a neustálé zanikání. To je něco, s čím si nedokáže poradit žádný byrokratický aparát a žádná mediální fronta. Síly islamizace budou narážet na odpor, a  ten odpor bude z principu nemožné potlačit,“ řekl jsem v projevu na ideové konferenci hnutí Islám v ČR nechceme v dubnu 2015.  Varoval jsem také před tím, že ambice některých povedou k zakládání centralizovaných organizací, protože tak vznikají mnohem zajímavější funkcionářská místa.

Nicméně, před čím jsem varoval, to jsem o pár měsíců později sám udělal. I proto se teď nemohu tvářit jako onen příslovečný generál po bitvě. Naopak snad mohu sepsat základní hodnocení – co jsme udělali špatně, jak jinak jsme to měli udělat, a jaké je z toho poučení. A nikdo nemůže tvrdit, že se povyšuji nad ty, kdo to aspoň zkusili.

Takže co se mělo stát. Tehdy rychle rostoucí hnutí Islám v ČR nechceme mělo přejít z facebooku do fyzického světa, mělo začít budovat strukturu místních poboček, manažerskou strukturu, učit se řídit, komunikovat, shánět peníze… a po několika letech, až bude hnutí dost silné, teprve vyrazit do politiky. Mezitím by se také ukázalo, kdo je konfliktní a kdo nikoliv. Ukázalo by se, komu je možné důvěřovat. Za kým zůstává reálná práce a kdo je jenom tlučhuba. Možná by se mezitím hnutí rozdělilo, ale to by jinak nevadilo. Prostě by bylo víc protiislámských skupin a každá by si našla svůj důraz. Možná by některá z nich zkusila spolupracovat s nějakou politickou stranou a zase by toho nechala. Kromě dočasných sporů by nic nebránilo tomu, aby spolu v rámci té různosti všichni spolupracovali na záchraně svobodného světa. Samozřejmě včetně těch, kdo vyšli z jiných kořenů, ale dospěli ke stejnému hodnocení situace a k odhodlání něco s tím udělat.

Možná by se mezitím hnutí rozdělilo, ale to by jinak nevadilo. Prostě by bylo víc protiislámských skupin a každá by si našla svůj důraz.

Jenže to se nestalo. Již na začátku června byl založen Blok proti islámu. Striktně centrálně řízená organizace s ambicí být jedinou relevantní protiislámskou silou, ve které železnou rukou vládla Jana Volfová. Martin Konvička pronesl na ustavujícím sněmu naprosto epochální projev, který patří k tomu vůbec nejlepšímu, co kdy zaznělo v českých dějinách. Ale zbytek setkání totálně ovládla protřelá politická manipulátorka vedená jasným cílem – převzít image hlavní protiislámské síly (fakticky ukrást značku IvČRN), předat tu značku politické straně Úsvit a Blok proti islámu následně poslat ke dnu. Mezi členy Bloku to samozřejmě naráželo na odpor, ale opozice byla nejednotná a lidé o sobě navzájem ani nevěděli. Když jsem se dozvěděl o některých podvodech a řekl to ostatním, zjistil jsem, že desítky členů o tom ví, ale nekontaktovali mě, protože se obávají, že jsem spiknutý s paní místopředsedkyní. Pečlivě rozhazované pomluvy udělaly své. I kamarádský vztah s Martinem Konvičkou vydržel jen proto, že jsem ignoroval poznámky typu „Petře, jsi lepší než Martin“ a Martin ignoroval poznámky o tom, že se údajně snažím dostat na jeho místo předsedy. Zkrátka, nedokázali jsme zabránit tomu, že byl zastaven nábor členů, že nebylo zahájeno budování manažerské struktury (ač jsme to slíbili členům), že Blok neměl žádnou strategii a že pokus o řádnou kontrolu hospodaření byl zablokován. Někdy v březnu 2016 se už fakticky zastavila i volební kampaň, protože peníze na ni určené byly převáděny jinam.  Tohle všechno by byla jen epizoda, kdyby Blok proti islámu neměl tak monopolní postavení. Členové by se prostě přesunuli jinam, většina aktivit taktéž a k žádné dramatické škodě by nedošlo.

Nicméně stalo se. Blok proti islámu byl nakonec rozpuštěn. Zoufalé a v zásadě nepřipravené pokusy převést aktivity do nástupnických organizací dopadly, jak dopadly. Lidé jsou rozprášeni, tisíce hodiny a statisíce korun vyšly vniveč. Ještě, že mezitím vyrostla Svoboda a přímá demokracie, která část vlasteneckého hlasu zachytila (žel, ale jenom menší část). Další pozitivum je, že tu jsou tisíce lidí s jasným přesvědčením a zkušeností z volebních kampaní, kteří se mohou stát základem nějakého budoucího hnutí (nebo se připojit k některému ze stávajících subjektů, získá-li jejich důvěru).

Další pozitivum je, že tu jsou tisíce lidí s jasným přesvědčením a zkušeností z volebních kampaní, kteří se mohou stát základem nějakého budoucího hnutí

Takže do čeho se pustit na začátku roku 2017? Vrátit se před založení Bloku proti islámu.  A vrátit se k decentralizovanému modelu odporu. IvČRN bylo mezitím ustaveno jako spolek. To je znamenité. Vznikly i další skupiny na sociálních sítích. Výborně. Mluví se o tom, že se brzy objeví projekt s účastí Martina Konvičky. Ještě lépe. Dva spolky jsou zaměřeny čistě nebo převážně na ženy – Naštvané matky Evy Hrindové a Éra žen Kláry Samkové. Taky dobře. Já se pokusím o společnost zaměřenou na složitější diskuze a hlubší výzkum toho, jak probíhají střety civilizací. Snad to bude rovněž užitečné. Vedle toho začínají pracovat party na místní úrovni, z nichž zmiňuji Pardubický salón. Je tu politická strana Svoboda a přímá demokracie, a vedle toho několik sympatických malých stran, které – doufám – nepůjdou do celostátních voleb, ale mohou být velmi užitečné ve volbách místních. Konec konců, sám jsem členem jedné z nich. Samozřejmě nemůžeme podceňovat nejrůznější místní domobrany. Pak nějaké panslovansky zaměřené party. A to jsem zmínil jen část tak důležitého hemžení.

Zkrátka, roste podhoubí, které není stejně silné, a už vůbec není stejně financované jako síť oficiálních multikulturních univerzit, médií a neziskovek financovaných státem. Zato v něm najdete odhodlané lidi. Multikulturní úředníci a aktivisté skončí, jakmile dojdou grantové peníze. Vlastenci budou bojovat až do konce.

Někdo bude možná zklamaný, zejména pod vlivem romantického vyprávění o Svatoplukovi a jeho synech, které tvrdí, že obstát mohou jen totálně centralizované organizace s jednotným velením. Je to příběh působivý, nicméně poučení z dějin je jiné. Obstojí spíše ty civilizační okruhy a národy, které jsou rozdělené, kde funguje vysoká míra autonomie, které se dokážou občas na chvíli semknout, ale  pak se zase rozběhnou každý po svém. Podívejte se třeba na sousední Němce. Tisíc let života v rozdrobenosti z nich udělalo nejobávanější válečníky planety. 120 let po sjednocení jsou z nich ubožáci, kteří se bez odporu nechávají zabíjet a nechávají znásilňovat svoje ženy a děti. Nebo se podívejte, s jakou snadností byla dobyta centralizovaná Byzanc a jak tuhým soustem se pro dobyvatele ukázaly rozdělená středověká Evropa nebo Řecko sestávající ze samostatných městských států. Oproti nim tu máme příklad Číny – dokonale centralizované říše, která prohrála všechny války v dějinách. Zkrátka, není růstu schopností bez vnitřní konkurence. To platí i v hnutí protiislámského odporu.

Multikulturní úředníci a aktivisté skončí, jakmile dojdou grantové peníze. Vlastenci budou bojovat až do konce.

Pro jednotlivé lidi to může být o něco obtížnější, než když existoval fakticky jeden protiislámský subjekt. Pokud se chtěl člověk zapojit, bylo to jednoduché – stačilo napsat e-mail a řekli vám, kam poslat peníze a jakou máte udělat práci. Že ta práce byla úplně k ničemu, a že peníze v kapse paní místopředsedkyně, to je věc druhá. Ale člověk mohl být dobrý pocit. Dnes už musíte přemýšlet, koho podporujete a proč. To je složitější, ale zdravé.

Heslo dne tedy zní – nečekat rychlý obrat, ale nevzdávat to. Podobně jako partyzáni, kteří škodili v týlu nepřítele, i když fronta byla ještě nečekaně daleko. Šířit informace, pořádat přednášky, organizovat místní petice, upozorňovat rodiče, jakým lžím jsou jejich děti vystaveny v rámci multikulturní výchovy. Nenechat klidně spát ty, kdo se snaží vydělat na islamizaci naší země. Získávat zkušenosti, vzájemně si je vyměňovat, podporovat se… a čekat na chvíli, kdy strana obránců svobodného světa bude dostatečně připravená a kdy multikulturní kolaboranti Saudů  - opilí mocí a snadným drancováním země – udělají stejnou chybu, jakou udělal Soros, když vyslal proti Trumpovi Hillary Clintonovou, nejzkorumpovanější příslušnici politické třídy v celém západním světě. 

Nebyli jsme to my, kdo vyvolal válku civilizací. Nebyli jsme to my, kdo přenesl frontu do ulic evropských měst.

Musíme počítat i s tím, že budoucí střetnutí se už nemusí vést politickými prostředky, ale kalašnikovy. Nebyli jsme to my, kdo vyvolal válku civilizací. Nebyli jsme to my, kdo přenesl frontu do ulic evropských měst. Nebyli jsme to my, kdo se snažil soustavně zastrašovat, kdo eskaloval násilí a odmítá jakýkoliv kompromis. Jak říká vynikající znalec islámu Salman Hasan, problém nás Evropanů je v tom, že jsme příliš mírní a laskaví. Za jiných okolností by to byla přednost, ale stojíme proti nepříteli, který nezná pojmy jako laskavost, ohleduplnost a kompromis. Zná jen plné podřízení se islámu a zabíjení nevěřících podlidí. Jenže pozor – my umíme ještě něco, co si muslimové v podstatě nedokážou představit. Umíme se učit nové věci. Proto vypadalo vítězné tažení Donalda Trumpa o tolik jinak než naivní pokus Tea Party. A proto bude příští protiúder obránců svobodného světa i v České republice vypadat úplně jinak než ten naivní pokus, který jsme předvedli letos. Ať už se povede v jakémkoliv prostředí za jakýchkoliv podmínek.