Jaké má být české národní hnutí

800 nebezpečných slov o tom, jestli dokážeme korporátním otrokům nabídnout lepší budoucnost

Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti

Samozřejmost, s jakou je přijímána myšlenka druhého národního obrození, ukazuje, jak rozšířené je implicitní přesvědčení, že potřebujeme nějakou formu obnovy národního cítění. Napříč Evropou i v Americe vidíme potřebu i úsilí o obnovu národních kořenů a národních hodnot. Konec konců, i slogan Make America Great Again můžeme číst jako pokus vyvolat novosvětské národní obrození.

Naše česká situace je v tomto ohledu snadnější než v minulosti. Většina dospělých obyvatel českých zemí byla vychovávána s tím, že být vlastencem je hodno úcty a být Čechem je skvělé. A když vidíme naplněné arény zpívat texty jako „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ,“ je nám jasné, že multikulturní školství není zdaleka tak úspěšné, jak by odpovídalo rozpočtům. Navíc se můžeme opřít o zkušenosti z velkého národního obrození, které už v našich zemích proběhlo, a které má obdobu v dalších evropských zemích.

Napříč Evropou i v Americe vidíme potřebu i úsilí o obnovu národních kořenů a národních hodnot.

Jenže právě skutečnost, že je na čem stavět, by nás mohla snadno svádět k chybám a iluzím, které způsobí, že národně-obrozenecké snahy nebudou tentokrát úspěšné.

Chyba první. Národ pojatý jako skansen, národopisné muzeum nebo sbírka veteránů. Je možné zdůrazňovat a připomínat, čeho Češi dosáhli v minulosti. Předvedete to lidem a některé nadchnete. Je to krásné. Jenže, kdo má čas se tomu věnovat, pokud zrovna nepracuje jako kastelán.

Chyba druhá. Je správné a důležité připomínat naše otce a jejich velké činy. Jenže na konci takového vyprávění je zpravidla připomenutí odpovědnosti a uložení povinnosti to vše ubránit proti globálním monstrům. Taková odpovědnost je k neunesení. Zvláště, když má člověk vedle toho zvládat běžný život. Připojit se k obrození je heroické, ale nemůžeme se divit těm Čechům, Angličanům, Francouzům a Švédům, kteří věnují veškerou energii snaze přežít.

Úspěšná národní obrození, jak je známe z evropských dějin, byla zaměřena na budoucnost. Byla to hnutí především vizionářská. Takovýto svět chceme! Pojďte jej s námi budovat! To se týkalo i obrození českého. Následovalo po 150 letech, během kterých bylo české etnikum redefinováno jako něco služebného, poslušného a mírného. Hlavní českou ctností bylo nedělat problémy a posloužit lepším lidem ve všem, o co si řeknou. Pochopitelným důsledkem bylo, že každý alespoň trochu ambiciózní člověk se snažil svého češství zbavit, pokud to bylo v jeho finančních a jiných možnostech. Jen vesničané, jejichž hlavní ambicí bylo přežít do nejbližší úrody, zůstávali plně Čechy.

Úspěšná národní obrození, jak je známe z evropských dějin, byla zaměřena na budoucnost. Byla to hnutí především vizionářská.

Když dnes hovoříme o obrozenecké tvorbě slovníků a gramatických příruček, je důležité rozumět ethosu, kterým to bylo podloženo. Znovu budeme velkým a slavným národem, jehož příslušníky se nikdo neodváží tupit! Nemusíte se tlačit k cizímu stolu a trnout, za jak ponižujících podmínek vás přijmou! Náš český stůl bude stejně dobrý a stejně bohatý!

Slavná minulost, to je jenom důkaz, že jsme toho schopni. A nářadí, které budeme používat. Proto o ně musíme pečovat. Ale to velké a důležité je před námi. Vize znovuvybudování svébytného a hrdého společenství. „Vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá -
napněte lana - vzhůru plachty - dál!“

V tom je naše situace v mnoha ohledech velmi blízká té před staletími. Být Čechem opět znamená patřit k nižším sociálním vrstvám. A mnozí jsou ochotni udělat téměř cokoliv, aby takovému údělu unikli. Jenže ve stejné době se ukazuje stále jasněji, že panství globálních elit přináší jen destrukci, hroucení životních šancí a nakonec i genocidu obyvatel evropských zemí. Někteří doufají, že osobní katastrofu odvrátí tím, že se stanou jakýmisi dráby či dozorci nad svými spoluobčany. Jenže i oni se časem stanou nepotřebnými.

Vlastenecké hnutí má co nabídnout. Svobodnou a nezávislou zemi s vlastní ekonomikou, vlastními univerzitami a vším, co k tomu patří. To si vyžádá neskutečné práce, ale vytvoří také nespočet nových příležitostí. Takových, jaké globální svět prostě nemůže nabídnout.

Bude zapotřebí vybudovat tisíce a tisíce nových firem. To je výzva pro podnikatele, budoucí vlastníky a jejich manažery.
Bude zapotřebí vytvořit české značky, které dokážou konkurovat německým (jejichž produkty jsou fakticky jen montovány z českých komponent) . To je výzva pro obchodníky a ředitele.
Bude zapotřebí vybudovat vlastní systém obrany a vlastní ozbrojené síly.
Vytvořit skutečně funkční mezinárodní vztahy a získat schopnost ovlivňovat dění v náš prospěch. Navázat spolupráci i s těmi, kdo jsou dnes označováni za nepřátele.
Budeme potřebovat svobodná a profesionální média. Příležitost pro stovky lidí, kteří budou muset nahradit zoufalé propagandisty v dnešních médiích hlavního proudu. Tedy stejná změna jako v letech 1990 – 1992.

A stejně bychom mohli hovořit o stovkách dalších oblastí.

Chcete být nadále korporátními otroky až do hořkého konce? Nechcete raději vybudovat vlastní svět?

To je náš projekt! To je druhé národní obrození! Chcete být nadále korporátními otroky až do hořkého konce? Nechcete raději vybudovat vlastní svět, kde můžete své děti vychovávat ke slušnosti a čestnosti, aniž by jim to zničilo kariérové šance?

Dějiny, muzea, kroje a Alšovy obrazy – to je jenom brázda za korábem. Připomenutí, že můžeme být úspěšní i tentokrát. Ale když jsme u toho připomínání, je dobré si uvědomovat, že slova o tom, že svoboda je květina zalévaná krví vlastenců, nebyla myšlena symbolicky.