Sedím ve žlutém vlaku RegioJetu. Široké pohodlné sedačky,  usměvavý personál, stabilní wifi (o tom si mohou třeba České dráhy nechat jen zdát), káva v ceně jízdenky  a dortíčky za pár desetikorunu. Ty dortíčky jsou v RegioJetu obvykle nedbale rozmražené, tedy uvnitř studené až zmrzlé. Ale jinak perfektní pohodlné cestování.

RegioJet ovšem patří panu Jančurovi, který je vyhlášen nepěkným chováním k zaměstnancům, ve vlacích se rozdává Respekt a majitel je celkově známým podporovatelem toho politických postojů, které podkládám za amorální a odporné. Raději bych se jeho službám vyhnul.

Jenže on není žádný „trikolorový vlak“, kde by byl lístek jen o 20 korun dražší a který by poskytoval srovnatelný služby. Až nerad, jsem stálým zákazníkem RegioJetu.

Sedím tedy ve vlaku, a odpovídám na otázku, proč nefungují bojkoty. Třeba známý případ z roku 1995, kdy korporace Shell byla neprávem obviněna, že chce do moře potopit starou těžní plošinu se spoustou škodlivin. Greenpeace organizovali bojkot, následovaly blokády, útoky na čerpací stanice, stovky negativních článků v novinách… až korporace podlehla, nechala plošinu dotáhnout k pobřeží, ekologicky rozebrat a ukázalo se, že tam ty jedovaté látky nejsou. Korporace Shell pochopila, o co jde, a od té doby štědře podporuje nejrůznější ekologické skupiny. Pro nás je zajímavé, že tehdejší antikampań  nepřinesla pokles prodeje. Vyjma pump, které byly fyzicky blokovány.

Dokonalý trh je jenom představa z teoretických učebnic. Ve skutečnosti téměř nikdy neexistuje podobný dodavatel, ke kterému bychom mohli přejít bez významné ztráty.

Když nás občas naštve třeba Lidl nějakým pokusem nás převychovávat, opět slyšíme výzvy, abychom tam přestali nakupovat. Samozřejmě to nefunguje.  A když předloni korporace Starbucks přát veselé Vánoce ve svých kavárnách, tamní křesťané se pokoušeli o bojkot. Opět marně.

Proč? Protože je to typická situace černého pasažéra. Představme si, že jezdíme autobusem, který je financován z dobrovolných příspěvků. V rámci první vlny nadšení se může vybrat třeba i o něco víc, než bylo jízdné. Ale velmi rychle se dostaneme k tomu, že poctivě platící jsou znevýhodněni proti ostatním. Platí za autobus, tudíž si nemůžou kupovat stejné věci jako ostatní, přibývá jim problémů, a nakonec přestanou platit i oni. Kdyby se jednalo o pětikorunu, asi by vydrželi, ale mají-li platit, řekněme stokorunu denně, rychle odpadnou.

Stejný problém je u bojkotů. Kdyby existoval druhý Lidl, který má prodejny na stejných místech a kde celý nákup vyjde o 50 korun dráže, řada lidí by na vymazávání křížů z kostelů reagovala změnou obchodů. Jenže dokonalý trh je jenom představa z teoretických učebnic. Ve skutečnosti téměř nikdy neexistuje podobný dodavatel, ke kterému bychom mohli přejít bez významné ztráty.

Ostatně, totéž jsme zažívali předloni u antivirových programů. Trh je ovládán několika velkými společnostmi  tam nenápadně přidal funkci „blokování internetových stránek, se kterými nesouhlasíme.“ Ten  antivir používaly některé restaurace, jejichž zákazníci zjišťovali, že si nemohou přečíst třeba články na Parlamentních listech. Teoretici volného trhu tehdy tvrdili, že trh dodavatele přinutí ke změně. Samozřejmě je to hloupost. V reálném světě nemáte téměř nikdy v dosahu restauraci s podobným stylem, podobnou kvalitou, podobnými cenami a jiným antivirem. Zákazníci se nakonec smířili s tím, že wifi sítě v některých MacDonaldech i jinde cenzurují. Na odliv klientů nedošlo.

Zkrátka, bojkoty nefungují a ani fungovat nemohou. Leda by byly před vchodem do obchodu hlídky, které by fotily každého zákazníka a pak mu udělal ze života peklo.

Zkrátka, bojkoty nefungují a ani fungovat nemohou. Leda by byly před vchodem do obchodu hlídky, které by fotily každého zákazníka a pak mu udělal ze života peklo. Ale to bychom už nemohli mluvit o dobrovolném bojkotu.