Otázka týdne z 14. března 2020

Není to trend jenom posledních let, ale minimálně půlstoletí. Místo umění převládají tu čmáranice, tu vychrstnutá barva, tu hromada sádrových trpaslíků nebo dokonce „konceptuální umění“ umění spočívající v tom, že se obnažuje 200kilová dáma s extrémně neforemným tělem.

Ti lidé zešíleli! Dekadence! Tohle se přece nemůže nikomu líbit!

No však se to taky nikomu nelíbí. Někteří to však musí předstírat. A pro nás ostatní je zajímavý případ k pozorování. Lze na něm ilustrovat mechanismy způsobující rozpad naší civilizace.

Ti lidé zešíleli! Dekadence! Tohle se přece nemůže nikomu líbit! No však se to taky nikomu nelíbí.

Původně objednávali umění hlavně boháči. Nejdříve šlechtici a měšťané, později bankéři a továrníci. Často se projevovalo určité napětí mezi umělcem a tím, kdo platil. Umělci by raději dělali zajímavé a neobvyklé věci, objednatelé chtěli to, na co byli zvyklí. Ale udrželo se společné vnímání toho, co je umění.

Dnes může „umělec“ klidně vytvořit naprostý paskvil, kterého by si za starých dob nikdo nevšímal. Záleží jenom na tom, jaké patří skupině, kde má známé, s kým udržuje kontakty, s kým dělá kšefty a s kým sdílí lože. Když zvládne tuto klíčovou část své práce, kupují od něj národní galerie či prestižní galerie financované největšími korporacemi. Vzniká vlna, kdy se kritici navzájem ujišťují o úžasnosti díla. Kritika je nepřípustná, případný šťoural riskuje vyvržení z komunity vyvolených. Zvláště, pokud autor do díla zamontoval slogan o méněcenných čecháčcích nebo právech uprchlíků. Potom je naprosto samozřejmé, že jen zavrženíhodný fašista může něco tak vznešeného kritizovat.

Jakmile je dílo etablováno, je už všechno snadné. Žádný příslušník „kosmopolitní elity“ se totiž neodváží položit otázky typu „Líbí se mi to?“, „Cítím se příjemně v místnosti, kde něco takového visí?“, „Není to docela obyčejná matlanina?“ To jsou otázky pro Zemanovy voliče. Korporátní manažer, politik či novinář myslí disciplinovaně. Když pochopí, že má obdivovat kus lejna, bude obdivovat kus lejna. A chápe velmi rychle.

Pokud by se národní galerie vrátily ke svému poslání, jímž je povzbuzování vlastenectví a povznešení ducha, čmáranice by vymizely.

Když Marcel Duchamp vystavil před 100 lety na umělecké výstavě obyčejný pánský pisoár, byl z toho skandál. Dnes by žádný skandál nebyl, nikdo by se neodvážil protestovat.

Samozřejmě je to celé závislé na tom, že tento systém destrukce umění bude někdo financovat – daňoví poplatníci, korporace a velkozloději typu Bakaly. Pokud by se národní galerie vrátily ke svému poslání, jímž je povzbuzování vlastenectví a povznešení ducha, čmáranice by rychle vymizely.