Státní financování vysokých škol je v současné době chybně nastavené, takže nepřispívá k všeobecnému blahobytu.

Můžeme očekávat spíše vlnu revolt či minirevolucí a posílení skupin zaměřených na drancování státního rozpočtu a na prosazování dalších regulací. To, že žádná z dosavadních vlád nenašla odvahu zavést na státních univerzitách školné, nás ještě může hodně mrzet. Přitom existuje jednoduché řešení, jak podporovat obecnou vzdělanost a nezpůsobit strukturální problém.

Množící se zprávičky o rostoucí nezaměstnanosti mezi absolventy vysokých škol totiž mohou indikovat mnohem závažnější problém než to, že se momentálně těžko hledá práce. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního a čerství vysokoškoláci by v tom nebyli sami. Závažnější jsou odhady, podle nichž místa pro absolventy škol nebudou ani v budoucnu, respektive bude jich méně, než kolik nových absolventů budou školy produkovat. Někteří tedy přijmou práci pod svou kvalifikaci, ale mnozí to nebudou chtít udělat.

Velmi podobnou strukturální nerovnováhu zažily západoevropské země o dvě generace dříve. V druhé polovině 50. let, kdy se ekonomikám dařilo, zvýšily vlády investice do vysokoškolského vzdělávání, v naivní naději, že to povede k dalšímu zlepšení hospodářského blahobytu. Jenže výsledek byl přesně opačný – vznikla masa absolventů vysokých škol, pro něž neexistovala pracovní místa. Postupně se tak vytvořila skupina lidí s ambicemi, schopnostmi, přístupem ke sdělovacím prostředkům a vlastně i finančními zdroji (nezapomínejme, že vysokoškolští studenti jsou vesměs děti slušně situovaných rodičů). Společně s frustrací z nemožnosti uplatnit se, která postupně vedla až k ostrému nepřátelství vůči tržnímu hospodářství, to vytvořilo neuvěřitelně výbušnou směs. V druhé polovině 60. let tak západoevropské státy zažily vlnu studentských revolt a revolucí, občas i včetně těch symbolických barikád. Vlády požadavkům rozzlobených mladých lidí ochotně ustoupily, a zavedly řadu dalších státních programů. Vznikla tak nová pracovní místa ve státní správě, a revolucionáři na tato místa nastoupili. Daňoví poplatníci byli za svou investici do podpory univerzitního vzdělávání odměněni rozšířením počtu regulací, úřadů a vyššími daněmi. 
A posléze stagnací 70. let.

Množí se nespokojení vysokoškoláci, pro které není práce. A destruktivní potenciál se začíná uplatňovat. 

Situace v České republice dává tušit, že se historie může velmi snadno opakovat. Množí se nespokojení vysokoškoláci, pro které není práce (nebo studenti, kteří si dokážou spočítat, že pro ně práce nebude). A destruktivní potenciál se začíná uplatňovat. Ekologické skupiny zde snadno rekrutují další aktivisty, množí se skupiny bojovníků za práva menšin (což vždy fakticky znamená požadavek na další regulace a další úředníky) a stačí projít nástěnky na některých pražských vysokých školách, aby si člověk všiml, že začíná přituhovat. U Ransdorfů a u Kelerů mohou dát chladit šampaňské.

Paušální závěry nelze pochopitelně dělat o všech vysokých školách. Blízko jednomu pólu spektra jsou třeba právnické fakulty. Čím více bude právníků, tím větší bude tlak na to, aby normy byly složité a nepřehledné (jak jinak by se mohli všichni uživit?). Otevírání dalších právnických škol tak má na všeobecný blahobyt podobný vliv jako výuka vydírání či nájemných vražd. Čímž netvrdím, že být právníkem je morálně srovnatelné jako být zločincem. Ostatně, ani stovky nových profesionálních politologů (intelektuálního proletariátu, jak jim říkával pan profesor Sylaba) veřejnému blahobytu zrovna neprospívají, nemluvě o absolventech základů vzdělanosti, ekumenických studií a podobných darmošlapech.

Zaplatit vysokou školu jen tomu, kdo už řekněme 10 let pracuje a řádně platí daně. 

Na opačném konci škály jsou technické univerzity a soukromé ekonomické vysoké školy. Technici mají zpravidla tendenci spíše hledat konkrétní řešení problému než se užírat odporem ke společnosti a organizovat revoluce. Také nejčastěji zakládají nové firmy. A absolventi soukromých škol zase potřebují návratnost investice, a mají tudíž častěji představu, jak se uplatnit za stávajících podmínek (nebo ji mají jejich rodiče, kteří to platí). Ostatně, vize společnosti, kde většina asistentek má alespoň bakalářské vzdělání a většinu technického personálu tvoří inženýři, vůbec není špatná. Věci by se dělaly rychleji a lépe, zaměstnanci by se snadněji učili nové věci, nikde by nebyl problém se znalostí jazyků…

Je možné podporovat vzdělání i bez těchto negativních dopadů? Samozřejmě! Je to velice jednoduché. Nesměřovat státní podporu do denního studia, ale do studia při zaměstnání. Zaplatit vysokou školu jen tomu, kdo už řekněme 10 let pracuje a řádně platí daně. U člověka středního věku, který má zajetý životní rytmus, totiž studium skutečně vede ke zvýšení ekonomické výkonnosti. A těžko kdo opustí své zaměstnání, aby šel dělat revoluci, jen proto, že to dotáhl na inženýra. Navíc daňový poplatník, který už pracuje 10 a více let, si už studium ve svých daních zaplatil. A že je studium při zaměstnání příliš náročné? Nenechme se mýlit, v době distančního vzdělávání a internetu je možné studovat při zaměstnání velmi pohodlně. Zatím je problém jen v tom, že chybí poptávka, která by vznik distančních programů stimulovala. A poptávka chybí, protože státní rozpočet hradí studium jen velmi mladým lidem. Ať žije revoluce!

Původně publikováno 5. 1. 2010 na blog.ihned.cz.