Před pár večery jsme skončili tím, že se naše společnost dostává do situace, kdy úřady vydávají tolik různých zákazů, příkazů a nařízení, že už není možné normálně žít a pracovat.  V takových situacích se společnosti a státy obvykle hroutí, jak to hezky popisuje pan profesor Bárta ve své teorii kolapsů civilizací. Vlastně se jedná o přirozený cyklus, kdy byrokracie postupně narůstá a narůstá, až se jednoho dne všechno složí, státní útvar zanikne (což obyvatelé většinou přivítají s úlevou) a vše začíná znovu od začátku. K takovému zlomu se zjevně blížíme i my – ovšem s tím, že uprostřed války civilizací si kolaps nemůžeme dovolit. Stojíme tedy před otázkou, jak proud zákazů zastavit, otočit trend a obnovit normální život.

Teorie velmi populární zejména v intelektuálních kruzích říká, že příčinou problému je špatná politická filosofie. Nebo říká, že většina obyvatel úporně touží po zákazech a regulacích. Ještě ve Straně svobodných občanů jsem měl jednoho známého, který věřil, že podstatná část jeho spoluobčanů vstává každé ráno s otázkou, „co bychom měli ještě zakázat panu X?“ Nebyl schopen akceptovat, že většina spoluobčanů nemá chuť mu něco zakazovat, protože se o něj vůbec nezajímají. Nicméně pokud vycházíme z předpokladu, že příčinou problému je vadné politické přesvědčení většiny obyvatel, vyvstávají dvě možnosti řešení.

• Zrušit demokracii, a odebrat tak moc lidem, co chtějí pořád další a další nesmyslná pravidla. Jenže, když zrušíte demokratické rozhodování, tak moc předáte právě těm byrokratům, co ta nesmyslná pravidla zavádějí. Věří někdo, že začnou rušit své pravomoci? A jakýkoliv monarcha nebo vládce, pokud se nebude opírat o lid, tak se bude opírat právě o státní byrokracii, jak můžeme dobře vidět na příkladu Andreje Babiše.
• Převychovat lid tak, aby pochopil, že svoboda je skvělá. Což opět vede k nějakému totalitnímu projektu.

Zkrátka, pokud věříme, že jádrem problém je vadná politická filosofie, není jiného východiska než vyčkat všeobecného zhroucení.

My jsme ale vyslovili hypotézu, že jádrem problému nejsou vadná předsvědčení, ale existence byrokratických aparátů sama o sobě. Továrny na zákazy jsou prostě příliš výkonné. Lidé v nich pracující kašlou na ideologii a dělají svou práci. Pokud je naše hypotéza správná, vede to k úplně jiným akcím.

Továrny na zákazy jsou prostě příliš výkonné. Lidé v nich pracující kašlou na ideologii a dělají svou práci.

Především se nemusíme příliš zdržovat ideologiemi, i když nás to jako vzdělané lidi baví. Ale praktický význam to nemá. Samozřejmě, zakazovací ideologie existují a působí, ale typický příběh vypadá spíš následovně. Mladý člověk vidí své sedřené rodiče, co se živí normální prací. Vnímá jejich těžké a nejisté postavení. Srovnává to s pohodovým životem úředníků, aktivistů neziskovek a poradenských firem na ně navázaných.  Druhá možnost ho pochopitelně nadchne, takže si velmi snadno osvojí nějaké vyprávění zdůvodňující nutnost stále nových zákazů a nařízení. Ale to vyprávění není přičinou problému.

Jak tedy rozjetý stroj zastavit?

Je tu cesta, kterou navrhl bývalý bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber. Namířit činnost dovnitř. Změnit pravidla tak, aby každá část byrokratického aparátu začala potřebovat tolik potvrzení od jiných částí, že na to bude muset vynaložit veškerou energii. Aparát se zahltí tím, že bude regulovat sám sebe a nebude schopen škodit vnějšímu světu.

Pak je možný trumpovský postup. Čelní náraz. Zastavit činnost úřadu bez ohledu na následky. Nejspíš bude následovat záplava žalob, protože když úřad přestane produkovat nesmyslné papíry, porušuje tím nějaký předpis (jaký vymysleli na tom stejném úřadě), takže je třeba počítat s vlnou sporů, hádek, vyhrožováním atd. Ale pokud máte temperamant jako Donadl Trump, je to dobrá cesta.

Nebo jít ještě dál, jak to navrhl lichtenštejnský kníže Hans Adam II. Když centrální úřad vymyslí něco blbého a lidé to v nějakém regionu nechtějí, tak si  prostě odhlasují, že se to nebude zavádět. V krajním případě může celá oblast vystoupit ze státu a připojit se k soudnímu nebo se rozhodnout pro samostatnost.

Když centrální úřad vymyslí něco blbého a lidé to v nějakém regionu nechtějí, tak si  prostě odhlasují, že se to nebude zavádět.

Nebo najít dost statečné politiky. Před časem, když Obamova administrativa přišla s nějakým dalším imbecilním opatřením na další zvýhodňování sexuálních menšin, rozhodl texaský guvernér Greg Abott, že na území Texasu nebude vymáháno. A bylo to. Takovým krokem porušujete zákony, ale pokud je starosta či hejtman dost silnou osobností a může se opřít o lidovou podporu, je to schůdná cesta. Jenže to bychom museli mít politiky, co projevují odvahu ještě v něčem jiném, než v převádění fondů do vlastních kapes.

Což je, mimochodem, asi nejzásadnější problém. Rozjetý stroj totiž nezastaví lidé se správnými názory. Zastaví jej lidé s dostatečnou odvahou a bojovností. A zdá se, že  - když nepočítáme Tomia Okamuru – takoví lidé odcházejí z české politiky s prezidenty Klausem a Zemanem.