O nedávných volbách v USA toho bylo napsáno víc než dost, ale jeden aspekt téměř unikl pozornosti – další zvyšování rozdílů ve volebním chování mezi bohatými a chudými. Vlastně jen Ivo Strejček dal do své analýzy velmi stručnou zmínku, že „puklina mezi liberální velkoměstskou levicí a konzervativním venkovem se prohloubila.“

Lidé v zámožných oblastech podporují anticivilizační síly, multikulturalismus, extrémní formy genderové ideologie, nyní tak módní „vyhlazení bílé rasy“, likvidaci občanských práv a nejrůznější formy politické korektnosti. Lidé v chudších regionech preferují normální klidný život, úctu k práci (ve starém významu toho slova) a vlastenectví. Taková tendence se projevovala už desítky let, ale v poslední době rozdíly ve volebním chování rostou. I tradiční rozdíly mezi státy začínají hrát menší roli. Luxusní předměstí v Texasu volí velmi podobně jako luxusní předměstí v New Yorku.  A totéž platí o zónách obydlených dělníky, řemeslníky či zemědělci. Texas je politicky jiný než New York do značné míry proto, že „nízkopříjmoví“ voliči tam přehlasují ty vysokopříjmové.

Luxusní předměstí v Texasu volí velmi podobně jako luxusní předměstí v New Yorku.  A totéž platí o zónách obydlených dělníky, řemeslníky

Z 66 nejzámožnějších volebních obvodů v celých Spojených státech má 56 demokratického kongresmana. Ostatně, už před dvěma lety tomu bylo tak, že z 10 amerických států s nejvyšším příjmem na hlavu jich 9 hlasovalo pro Clintonovou a z 10 nejchudších států jich 9 hlasovalo pro Trumpa. Tento obraz je podporován faktem, že Demokraté letos měli k dispozici přibližně o polovinu peněz více než Republikáni. Marxismus je ideologií bohatých, konzervatismus ideologií chudých.

Změny ve volebním chování jsou do značné míry dány ekonomickými změnami. Mezi bohatými totiž ubývá těch, kdo zbohatli běžným podnikáním či jinou usilovnou prací. Přibývá naopak těch, jejichž ekonomický úspěch souvisí s dotacemi, regulacemi či intrikováním v korporacích. Je pak logické, že takto elita zcela postrádá ty vlastnosti, které jsou potřebné pro úspěch v podnikatelském prostředí a je také logické, že podporuje ty ideologie, které vedou k růstu byrokracie.

Levicoví komentátoři vesměs tvrdí, že ty oblasti, které volí neomarxisty, dotují zbytek Spojených států.

S tímto novým rozdělením souvisí mýtus o tzv. produktivitě. Levicoví komentátoři vesměs tvrdí, že ty oblasti, které volí neomarxisty, dotují zbytek Spojených států. Třeba Brooking Institution si všimnul, že ve volebních okresech hlasujících pro Clintonovou vzniká 60 % amerického HDP, zatímco v Trumpovských okresech jen 40 %. To by mohlo svádět k domněnce, že Trumpovi voliči jsou buď línější, nebo méně šikovní, nebo dělají činnosti, které jsou trhem hodnoceny jako méně potřebné. Jenže ve skutečnosti je rozdíl v tom, že v těch údajně méně produktivních oblastech se konstruují, vyrábějí či pěstují produkty ve fyzickém smyslu, zatímco v bohatších oblastech se přerozděluje, reguluje a bojuje o pravomoci. Vztahy mezi nimi nejsou dány trhem, ale mocí. Jsou to přerozdělovači z centrály, kdo rozhodují o tom, jak bude hodnocena práce výrobního závodu a jak útvaru společenské odpovědnosti – ve státním i korporátním sektoru.  

V této souvislosti je zajímavé zmínit i vědecko-technická centra a univerzity, které vesměs sídlí ve vysokopříjmových oblastech a které nesporně užitečné jsou. I s nimi je totiž spojena řada mýtů. Nejhloupější z nich tvrdí, že je možné takovými výzkumnými činnostmi nahradit klasickou výrobu. Ve skutečnosti je tomu tak, že nové materiály či výrobní postupy mohou dramaticky zefektivnit výrobu strojů, ale to se pochopitelně neobejde bez strojírenských firem a chlapů v montérkách. Bez klasické výroby jsou nové materiály či výrobní postupy jen zbytečnou hračkou. Totéž platí o zemědělství a jakémkoliv jiném oboru.  Platí také, že high-tech výzkum je dramaticky ovlivněn vládními dotačními programy. Kdybychom se drželi starého stavu, kdy univerzity či výzkumné ústavy nabízejí své produkty fabrikám a kdy fabriky rozhodují, které z technologických novinek si koupí, nebyl by příjmový rozdíl zdaleka tak obrovský jako dnes. Dnešní věda a výzkum jsou především státem organizovaným přerozdělováním.

Jsou to přerozdělovači z centrály, kdo rozhodují o tom, jak bude hodnocena práce výrobního závodu a jak útvaru společenské odpovědnosti – ve státním i korporátním sektoru.  

To, co vidíme na příkladu USA (a co se v nemenší míře projevuje v Evropě), je negativní zpětná vazba. Blahobytné vrstvy mají finanční převahu, přeměňují ji v politický vliv, ten využijí k takové změně podmínek, která zvyšuje příjmové rozdíly, ještě větší finanční převahu využívají k získání ještě více politického vlivu… a kruh se uzavírá. Mizí trh (ve starém smyslu toho slova), mizí demokracie, životní úroveň v nejlepším případě stagnuje, navzdory inovacím neroste efektivita, hromadí se finanční nerovnováhy a celý systém směřuje ke kolapsu nejen ekonomickému, ale celkovému kolapsu společnosti.  Prezident Donald Trump podnikl řadu správných kroků, ale nezdá se, že by byl schopen vypnout mechanismus destrukce. A to zejména proto, že se znovu a znovu ukazuje, jak neokonzervativci, kteří dnes v Republikánské straně převažují, sice odmítají nejhorší výstřelky neomarxismu, ale celkově jsou s vývojem spokojeni a nejsou ochotni připustit zásadní změnu trendu.

Postupně se hroutící Spojené státy americké tak představují hrozbu pro celý svět. Nejen proto, že jejich obrovská vojenská moc se vymkla kontrole a že napříště může být terčem „humanitárního bombardování“ víceméně kdokoliv. Ještě větší problém představují nejrůznější nátlakové skupiny, aktivity bláznivých miliardářů a programy „rozvoje“ či „podpory demokracie“, které z Ameriky vycházejí a které ničí společnosti v řadě jiných států.

Postupně se hroutící Spojené státy americké tak představují hrozbu pro celý svět. Nejen proto, že jejich obrovská vojenská moc se vymkla kontrole...

Tím se dostáváme k poslednímu postřehu, a tím je synchronizace stagnací a krizí v západním světě. Nejen krátkodobých ekonomických, ale i dlouhodobých společenských. Po staletí tomu bylo tak, že když jedna země západu upadala, někdo jiný rostl na její úkor. Když se do krize dostávalo Španělsko, povstávalo britské impérium. Když se hroutila Francie, rostlo Prusko.  Když upadalo Rakousko, zdvihaly se malé národy na jeho území.

Dnes v zásadě platí, že téměř všechny země západu prochází stejným typem krize zároveň. Proto je pro vnější agresory tak snadné dobýt nejen jednotlivé země, ale celý civilizační okruh.

Publikováno jako Analytický komentář Institutu Václava Klause č. 58 dne 29.listopadu 2018