Zvýšit daně! Mocnější represi. Snížit daně! Víc kolků. Zdanit metanol jako líh. Zavést státní monopol na prodej lihovin.

Nápadů vyvolala metanolová aféra hodně a hodně různorodých. Existuje také hodně zájmových skupin, kterým záleželo na tom, aby uspělo řešení výhodné právě pro ně. A z výsledků se dá usoudit, kdo drží nejvíc moci.

Asi nejzásadnější zjištění, které zatím vzešlo z „metylové“ pohromy, lze shrnout přibližně takto: Pokud jste vzorný občan, pijete pouze řádně okolkované lihoviny a chodíte pouze do legálních výčepů, stát vám přesto nedokáže zaručit, že ve sklenici není jed. Lidé, kteří zemřeli nebo jsou doživotně postižení v důsledku otravy metanolem, k tomu nepřišli v podzemních ilegálních hernách.

Alkoholici a narkomani se chovají racionálně

Události posledních týdnů otevírají spoustu zajímavých otázek a problémů. Kalouskův náměstek Ladislav Minčič nabízí jako univerzální řešení zvýšení daní (jak originální!), další úředníci navrhují zavedení komplikovanějších předpisů – a z druhé strany zase slyšíme nápady na radikální snížení spotřební daně z alkoholu. K orientaci v problematice je dobré porozumět základním mechanismům, které určují chování aktérů a chování trhu s návykovými látkami. Tomu, kdo má více času, doporučuji ke čtení Charlese Murraye a Garyho Beckera. Pro ty, kdo mají času méně, jsem připravil následující výtah.

Rozdíl není v chemické substanci ani v rozhodování centrální vlády, ale v převládajícím přesvědčení a zvycích obyvatelstva. 

U potenciálně návykových látek má vztah mezi cenou a poptávkou v zásadě stejnou podobu jako všude jinde (čím je něco dražšího, tím se toho prodá méně). I závislí narkomani jsou schopní se chovat poměrně racionálně. Ovšem se dvěma výhradami.

• Konzumenti reagují na změnu ceny jen tehdy, pokud jsou přesvědčeni, že je dlouhodobá. Narkomani kupříkladu nereagují na různé „války proti drogám“, jestliže tuší, že slibovaná tvrdá opatření skončí s nejbližší výměnou ministra.

• Do ceny je zapotřebí započítat také nefinanční náklady jako riziko závislosti (víte, že čím snadněji je dostupná léčba, tím více lidé experimentují s drogami?), riziko konfliktu se zákonem, riziko přepadení či okradení, dopad na dobrou pověst atd. Proto někteří ekonomové radí nezvedat cenu drog pronásledováním dealerů, ale šikanovat narkomany. Z hlediska státu by to bylo levnější a dopad na konzumaci drog by byl stejný.

Zájmy: Kdo chce držet cenu vysoko a kdo nízko

V tomto ohledu je dobré připomenout, že vysokoprocentní alkohol není něčím na způsob čokolády, ale vysoce návykovou substancí. Jaká má být jeho správná cena? Záleží na perspektivě pohledu. Různí účastníci trhu mají totiž různé zájmy.

Velcí výrobci. Skupina s vysokým vlivem a zájmem na vysokém zdanění a přísné regulaci trhu. Stát tím totiž vytváří bariéru proti vstupu malých dynamických konkurentů. Všimli jste si, jakých zisků dosahují tabákové koncerny v ostře protikuřáckém prostředí? Kdyby došlo ke zrušení protikuřáckých opatření a každá venkovská dílnička mohla vyrábět cigarety, dostanou se tabákové korporace do problémů.

Malí výrobci. Skupina s malým vlivem a zájmem na minimálním zdanění a minimální regulaci.

Spotřebitelé. Skupina se stejným zájmem jako malí výrobci a různou silou (záleží na společnosti a typu látky).

Zúčastněné třetí strany. Rodiče narkomanů, děti alkoholiků, jejich sousedi, oběti dopravních nehod způsobných pod vlivem omamných látek a podobně. Jejich zájmem je co nejvyšší cena a jejich vliv může být také značný.

Daňoví poplatníci. Pokud je cílem co nejvyšší výběr daní, je nejlepší strategií velmi mírné zdanění a celkové prostředí vstřícné vůči rozvoji trhu.

Zaměstnanci státní správy. Skupina se zájmem na vysokých daních a regulacích (dává jim to moc) a značným vlivem. Výjimku mohou představovat specialisté na léčbu alkoholiků, narkomanů a podobně, kteří potřebují zákazníky. Třeba v České republice tato profesní skupina prosadila začátkem 90. let faktické uvolnění trhu s tvrdými drogami.

Poskytovatelé speciálních služeb od falšování kolků až po nájemné vraždy. To je skupina, která má zájem na vysokém zdanění, protože to otevírá prostor pro vznik ilegálního trhu.

Tento výčet není úplný, ale ukazuje, proč je prakticky nemožné, aby státní politika byla přísně racionální. Zájmových skupin je příliš mnoho a jsou příliš silné.

Hledání nejméně špatného řešení

Nicméně připusťme, že by bylo možné takovou racionální politiku prosadit. Jak by měla vypadat? Nejhorší varianta spočívá ve vysokém zdanění, zákazech či regulacích bez odhodlání podporovat a platit represivní aparát, který bude taková opatření prosazovat. To znamená, že jakékoliv opatření směřující ke zvýšení ceny by mělo být provázeno otázkou, jaké budou náklady na prosazení této regulace? Kolik nových policistů a/nebo úředníků budeme muset najmout?

Zvýšení ceny (vyšší spotřební daň, komplikovanější systém vydávání kolků a další administrativní překážky, zákaz konzumace ve veřejných prostorách, povinná varování na obalech atd.) má zpravidla tyto následky:

• snížení spotřeby (nezapomínejme, že se zvýšením oficiální ceny stoupá i cena na černém trhu a že korupce úředníků a policistů bude nákladnější),

• snížení nákladů na odstraňování škod způsobených konzumací (od dopadů na zdraví přes dopravní nehody až po narušené rodiny),

• snížení daňových výnosů,

• rozvoj černého trhu (a související nárůst kriminality),

• zvýšení nákladů na represi.

Snížení ceny pak vede k opačným důsledkům:

• zvýšení spotřeby,

• zvýšení nákladů na odstraňování škod,

• zvýšení daňových výnosů,

• zmenšení prostoru pro černý trh,

• nižší náklady na represi.

Záleží tedy na prioritách každé konkrétní společnosti. Ideální by bylo vyčíslovat jednotlivé přínosy a porovnávat je, nicméně nezapomínejme, že se pohybujeme v prostoru s řadou zájmových skupin, z nichž každá se snaží ovlivnit veřejnost. Proto je mediální prosto zaplněn nejrůznějšími hesly od „represe nic neřeší!“ až po „alkohol nejsou žvýkačky!“

I černý trh má pravidla, regulace a tresty

Nicméně k úvodní otázce. Proč prohibice funguje u heroinu a nefunguje u alkoholu? Rozdíl není v chemické substanci ani v rozhodování centrální vlády, ale v převládajícím přesvědčení a zvycích obyvatelstva. Kupříkladu v České republice je heroin pokládán za takové zlo, že většina občanů podporuje náklady na represi, a dokonce je ochotna se jí osobně účastnit (udávat prodejce heroinu, vytlačovat je ze sousedství svých bytů atd.). U alkoholu lze naopak předpokládat, že lidé budou velmi nevraživě reagovat na každé navýšení nákladů na protialkoholní policii a že budou sympatizovat spíše s pašeráky. Snad pouze kdyby dodávky zjevně směřovaly ke školním dětem, bude reakce jiná.

Během posledních dvaceti let jsme svědky toho, jak se kupříkladu marihuana posouvá z oné „heroinové“ polohy do „alkoholové“. Stále víc lidí vnímá represi jako zbytečnou a neodpovídající riziku. Což je nejspíš realistický postoj. Jestliže v roce 1990 byla u nás marihuana předpokojem heroinu, v roce 2012 tomu tak většinou není.

Skutečnost, že závěrem metanolové aféry je složitější kolkování a složitější úřadování, můžeme chápat jako indikátor, které skupiny drží nejvíc moci – státní byrokracie a velcí výrobci. Ale nečekejme od toho opatření dramatické zvýšení bezpečnosti. Pár magorů může stejně snadno přidat jed do jogurtů, mléka, pečiva, párků, pitné vody nebo čehokoliv jiného.

Celá kauza má jeden sociologicky zajímavý aspekt, který – žel – zůstává neviditelný. Totiž jaké mechanismy budou vznikat na černém trhu, aby bylo zabráněno opakování podobné aféry a vlně represí. Na závěr smutná hypotéza. Ti dva pánové, na kterých leží podezření, se nedožijí příliš vysokého věku. Víte, o kolik peněz připravili majitele a zaměstnance ilegálních výroben?

Původně publikováno 2. 10. 2012 na www.FinMag.cz.