850 nebezpečných slov obsahujících pět revizionistických tezí o Starém režimu

Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s členstvím v korporátně-byrokraticko-intelektuální elitě.

Titulek je nadsazený. Renegát je totiž poslední politická urážka, které se mi ještě nedostalo. Předposlední byla „revizionista,“ kterou mě před pár dny obdařil Roman Joch, čelní představitel českého cuckservatismu. Nicméně tento text nemá být o Romanu Jochovi.

Slovo „revizionista“ používala hojně režimní propaganda osmdesátých let. Nikdy nebylo přesně definováno, ale šlo v něm nejspíš o to, že se někdo domněle snaží zvrátit výsledky druhé světové války. Nejspíš tak, že vzkřísí z mrtvých Adolfa Hitlera, znovuvybuduje jednotky SS, vyhladí Židy, podrobí si domněle úpadkové národy atd.

(oprava: Kolega Konvička mě upozornil na záměnu termínů revizionista a revanšista, tenhle druh nadávek budu muset ještě dostudovat, a podle všeho si to spletl i Roman Joch)

Minulý týden jsem dostal stejné označení já, a nikoliv bez důvodu. Ve twitterové zkratce jsem zpochybnil oficiální výklad dějin, na kterém neomarxisté a neokonzervativci tolik trvají. Tento oficiální výklad říká, že:

1. Po celou dobu od únoru 1948 do listopadu 1989 se jednalo o stejný režim se stejnou ideologií, stejnými cíli, stejnými mocenskými poměry a stejným zacházením s obyvateli.
2. Vše, co se v tom režimu vyskytlo, bylo špatné. Není myslitelné, že by se třeba v 80. letech žilo v nějakém aspektu lépe než v dnešním byrokratickém korporativismu (zdráhám se použít slovo „kapitalismus,“ protože soukromí podnikatelé už v ekonomice nehrají významnější roli, a použít slovo „demokracie“ pro současný režim by bylo absurdní). Není ani myslitelné, že by tehdejší režim jednal v nějakém ohledu efektivněji nebo dokonce ohleduplněji než ten současný. 
3. Pokud bude některé z předcházejících dogmat zpochybněno, bude to mít za následek pád do nejbrutálnější éry ranného bolševismu.

Nesouhlasíte s tím? Jste revizionista.

K tomu druhu revizionismu se plně a rád hlásím.

Jsou dějinné situace, když musíme zjednodušovat a kdy musíme svět primitivně dělit na hodné a zlé. Jinak bychom neobstáli. Churchill by neporazil Hitlera, kdyby neházel všechny nacisty do jednoho pytle nebo dokonce kdyby „jen „ rozlišoval mezi Němci. A Reagan by to nevyhrál, kdyby se ponořil do motivace jednotlivých skupin, aktérů, proudů komunismu atd.

Churchill by neporazil Hitlera, kdyby neházel všechny nacisty do jednoho pytle nebo dokonce kdyby „jen „ rozlišoval mezi Němci.

Jenže pak se na dění díváme s odstupem a můžeme si dopřáte ten luxus přemýšlet o něm hlouběji. Už nepotřebujeme ideologická klišé. Můžeme přemýšlet o detailech, hledat méně zřejmé souvislosti, a také do pohledu zahrnout i ty informace, které jsme tenkrát prostě nemohli mít.

Když takto přemýšlíme o tzv. komunistickém období, rýsuje se pět „revizionistických“ tezí.

Za prvé. Mezi 50. a 80. lety byl obrovský rozdíl. Rozdíl tak velký, že se fakticky jednalo o úplně jiné režimy, které neměly nic nebo téměř nic společného. Ano, při pohledu z hodně velké dálky se mohou jevit určité společné rysy. Jenže při pohledu ze stejné dálky nebylo významného rozdílu mezi komunismem a demokratickým kapitalismem (obojí lze zařadit do kolonky „průmyslové společnosti).

Za druhé. Ideálem husákovského režimu nebylo marxistické „osvobození člověka,“ nýbrž nemotorný pokus o napodobení Ameriky 50 let. Respektování tradičních hodnot jako rodina a práce, dělnické domky na předměstí, podpora porodnosti, nacionalistická propaganda podtrhující statečnost českého národa. Dokonce ani nepřátelské chování vůči avantgardním umělcům se příliš nelišilo od toho, jakého by se jim dostalo třeba v Arizoně 50. let. Samozřejmě, nebylo to dokonalé. Režim si jako dědictví po režimech předcházejících nesl Státní bezpečnost, domovní důvěrnice a spoustu dalšího balastu. A hlavně, zoufale nevýkonná ekonomika ostře konstrastovala se schopnostmi lidí a jejich ambicemi.

Ideálem husákovského režimu nebylo marxistické „osvobození člověka,“ nýbrž nemotorný pokus o napodobení Ameriky 50 let.

Za třetí. V rámci husákovského režimu se některé věci povedly. I když spíše shodou okolností než zásluhou vedoucích představitelů. Nicméně povedly se. Češi byli hrdí na to, že jsou Češi. Obyvatelé se naučili řešit své věci samostatně a nespoléhat na státní byrokracii. Lidé měli chuť mít děti (což je příznak toho, že se na svět dívali optimisticky). Bezdomovectví sice existovalo, ale na nepatrném zlomku současného stavu. Chudoba existovala, ale neznamenala ztrátu základní lidské důstojnosti. Nebyl narušen základní společný morální rámec všech vrstev společnosti. Menšiny byly relativně integrované. Podařilo se zajistit základní školství pro všechny na úrovni, o jaké se dnes ani neodvažujeme snít. A vyrostla generace tak skvělých techniků jako nikdy předtím a nikdy potom. Oproti tomu by bylo možné jmenovat desítky oblastí, které byly v katastrofálním stavu, na prvním místě zdravotnictví a životní prostředí. Ale černobílý obraz „všechno špatně“ neodpovídá realitě.

Za čtvrté. Superúspěšná devadesátá léta byla založena právě na „lidském kapitálu“ vybudovaném za Husáka. Byly tu miliony lidí odhodlané nadšeně se vrhnout do podnikání, tvrdě pracovat, učit se nové věci. Lidé s famózními technickými schopnostmi. Lidé, kteří dávali otevřeně najevo, že nestojí o byrokratickou kariéru a že se jim dotace hnusí. V tom je naše situace mnohem horší než tehdy, protože příští režim zdědí především lidi závislé na dotacích, s regulátorsko udavačskou mentalitou, jejichž hlavní ambicí je práce politruka nebo aspoň teplé místečko v byrokratickém aparátu.

Superúspěšná devadesátá léta byla založena právě na „lidském kapitálu“ vybudovaném za Husáka. Byly tu miliony lidí odhodlané nadšeně se vrhnout do podnikání, tvrdě pracovat, učit se nové věci.

Za páté. Když se představitelé a zastánci starého režimu bránili proti vlivu ze západu, už dávno nešlo o marxismus ani o proletářskou revoluci. Částečně hájili svá vlastní privilegia a částečně si uvědomovali, že ti, kdo na západě rozhodují, nemají nejmenší chuť umožnit vznik demokratických režimů. Že ve skutečnosti je cílem Západu vytvoření koloniální zóny, odkud bude možné brát suroviny zdarma, a lidskou práci za směšně nízkou cenu. Jsem nakloněn věřit tomu, že třeba Ronald Reagan opravdu zamýšlel svobodu i pro lidi na východě, ale plány korporátních a intelektuálních elit byly už tehdy úplně jiné.

Možná, že některá z těch tezí není udržitelná. Ale právě to by měla ukázat otevřená diskuze. Pokud ji nezahájíme a spokojíme se s hlídáním dogmat před revizionismem, nijak se nelišíme od Pavlovových psů naučených slintant na zazvonění.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
380 NEBEZPEČNÝCH SLOV PROTI VOLNÉMU POHYBU PRACOVNÍCH SIL