Děkuji za pozvání, které pokládám za obrovskou čest. Pan doktor Němec může potvrdit, že jsem se původně přihlásil jen proto, abych mohl slyšet ostatní řečníky a že jsem se nepokládal za dostatečně kompetentního, abych mohl být jedním z nich. O to víc si vážím pozvání přispět do programu této konference.

Nejsem právník ani expert na informační systémy, ale obrátím vaši pozornost jiným směrem. Kdybychom opustili tuto místnost, ušli pár metrů na Malostranské náměstí a tam se zeptali nějaké prodavačky v obchodě nebo řidiče tramvaje, zda je znepokojuje, že údaje o složení krve jeho dětí bez jeho souhlasu uchovávány v nějaké centrální databázi, jak se o tom právě zmínila kolegyně, myslíte, že by jim to vadilo? Ano, bylo by jim to úplně ukradené. Myslíte, že by jim vadilo, že policie si může bez soudního příkazu brát údaje o pohybu jejich mobilního telefonu? Ano, bylo by jim to úplně jedno.

Pokud lidem nebude vadit, že jsou sledováni, je práce vás a dalších expertů marná. Nedokážete ochranu soukromí dlouhodobě prosadit. 

Tím narážíme na podstatnou a klíčovou záležitost. Pokud lidem nebude vadit, že jsou sledováni, je práce vás a dalších expertů marná. Nedokážete ochranu soukromí dlouhodobě prosadit. Lidé, které se snažíte chránit, vás nepodpoří. Budete v jejich očích jen nějakými podivíny, kteří svou umanutou ochranou soukromí brání státní správě a obchodním organizacím pracovat.

Ve svém vystoupení se pokusím odpovědět na dvě otázky.

Za prvé. Jaké jsou příčiny ztráty zájmu o zachování soukromí.

Za druhé. Jaký další vývoj můžeme v této oblasti očekávat.

Představy roku 1989 a realita roku 2015

Ztráta zájmu o ochranu soukromí je v našich podmínkách poměrně nová záležitost. Vzpomínám si ještě na studentský večírek, který probíhal v únoru 1990 v prostorách dnešní FTVS na Veleslavíně, tedy v budově, kde byla předtím umístěna vysoká škola pro přípravu stranických kádrů. V té budově byly rozmístěny bezpečnostní kamery a já si ještě pamatuji na ten pocit, když jsme to zjistili. Připadalo nám to naprosto zvrácené a mysleli jsme, že takové záležitosti nadobro zmizely s komunistickým režimem.

Ale nešlo jen o kamery. Kdyby nám tehdy někdo řekl, že přijde doba, kdy demokratická vláda:

• bude shromažďovat data o každém jednotlivém drobném nákupu každého občana,
• rozmístí do domácností čidla, která umožní online sledovat, kdy pouštíte vodu,
• úřady budou prohlížet popelnice běžných občanů,
• v některých rodinných firmách budou rozmístěny kamery a úřady budou online sledovat dění na pracovišti (podotýkám, že se nejedná o zbraně, tisk peněz nebo podobnou citlivou záležitost),

zkrátka, kdyby nám někdo řekl, že v tom budoucím demokratickém režimu budou takové věci sledovány, nikdo by tomu nevěřil. A nejde jen o zavádění nových technologií. Hodně ze zmíněného by bylo, alespoň do určité míry, realizovatelné i s technickými prostředky 80. let. Ale bylo to nákladné a husákovský režim tak bohatý nebyl. Ale hlavně – i kdyby se to tehdy dělo, režim by se za to styděl a zapíral by to. Tím absurdnější by tehdy byla představa, že jednou budeme mít vládu, která se nebude namáhat to skrývat.  A že se s tím občané smíří.

Co se tedy změnilo, že demokratický režim naprosto běžně prolamuje soukromí způsobem, jaký byl za husákovského režimu obtížně představitelný? Jak je možné, že to nevzbuzuje odpor (vyjma okrajové skupiny). Chtěl bych při této příležitosti poděkovat zaměstnancům Úřadu pro ochranu osobních údajů, že tento trend zpomalují. Ale myslím, že ani vy nepředpokládáte, že ho dokážete úplně zastavit.

Co se tedy změnilo, že demokratický režim naprosto běžně prolamuje soukromí způsobem, jaký byl za husákovského režimu obtížně představitelný?

Vysvětlení první: Příliš snadno dostupné ženy

Co se tedy změnilo?

Není to ideologie. Nepřišla žádná nová ideologie, která by takové masivní zásahy do soukromí občanů ospravedlňovala. Ano, jsou tu feminismus a radikální ekologické směry, ale žádná z těchto ideologií nedosáhla takového rozšíření, aby naši záležitost vysvětlila.

Dalším zdůvodněním by mohla být ochrana před terorismem. Ale Češi nežijí ve strachu z atentátů a žádné z těch opatření, o kterých mluvím, není zdůvodněno obavami z útoků. Ministerstvo financí se nenamáhá tvrdit, že potřebuje sledovat moje nákupy, aby mě uchránilo před teroristickými útoky.

V další části svého příspěvku se tedy pokusím nabídnout dvě jiná vysvětlení. Netvrdím, že některé z nich vysvětluje 100% zkoumaného jevu, nicméně každý z nich má svůj význam.

Ministerstvo financí se nenamáhá tvrdit, že potřebuje sledovat moje nákupy, aby mě uchránilo před teroristickými útoky.

Za prvé. Došlo k poměrně radikálním změnám ve sňatkovém a reprodukčním chování, a to v důsledku přineslo i jiné pojetí intimity. Pokud se mění pohled na manželství a partnerství a pokud se mění životní plány, mění se také pohled na to, jaké části těla, jaké situace a jaké detailní informace je možné sdílet, a jaké je zapotřebí chránit. Pokud mi přestane vadit, že detailní informace o mé sexualitě jsou volně k dispozici, pak už nejspíš nebude existovat žádná jiná informace, kterou bych potřeboval chránit. Pak je namístě podezření, že skrývám pouze to, co souvisí s nezákonným nebo nemorálním jednáním. Z ochrany soukromí se stává zastaralá veteš.

Zdržím se u této záležitosti jen krátce, a zájemce odkážu na odbornou literaturu, zejména na teorii erotického kapitálu profesorky Hakimové. Shrnu pouze základní fakta.

1. V západních společnostech, i v naprosté většina známých společností, je strážkyní sexuální morálky žena. Ženy rozhodují o tom, jaké praktiky jsou přípustné, za jakých okolností, jak rychle se mohou lidé sbližovat, co mohou ze své intimity sdílet a s kým apod.
2. Všichni máme tendenci chovat se racionálně (nebo volit takovou morálku, který je slučitelná s našimi racionálními zájmy) a to se týká i sexuality. Žena se tedy chová tak, aby za to, co muži poskytuje, získala maximum možného.
3. Změny ekonomické a především změny sociálních programů dramaticky změnily poměry na tomto „trhu“. Jestliže ženy z generace mé maminky svou sexualitu mohly směnit za doživotní ochranu a věrnost, ženy z generace mých dcer budou moci pomýšlet nanejvýš na několik hodin či dnů romantického chování.
4. Jestliže se snižuje směnná hodnota toho, co je poskytováno, je zapotřebí provádět agresivnější marketing a naopak mizí nutnost chránit aktiva. Už to dávno není něco, co by bylo možné vyměnit za celoživotní vztah. Pokud by některá žena takovou strategii zvolila, muž snadno nakoupí jinde levněji.
5. Nemá tedy smysl investovat do skrývání těla a dalších intimních záležitostí. V roce 2015 ženy na plážích běžně ukazují ty části těla, která před pár desítkami let neukazovaly ani prostitutky. Uniklé intimní fotografie znamenají nepříjemnost, ale rozhodně nejsou zničující. Občas se objevují tendence přikládat to naivitě mladých nezkušených dívek, ale nevěřme tomu. Před pár lety proběhly médii fotografie odhaleného poprsí ministryně školství, aniž by to mělo na její kariéru jakýkoliv negativní dopad. A nebyly to fotografie ukradené ze soukromí, byly to fotografie pořízené na veřejnosti.
6. Sexualitu nemůžeme oddělit od dalších oblastí života. Pokud rezignujeme na ochranu něčeho tak intimního, rezignovali jsme na celkovou ochranu soukromí. Tendence se šíří, postihuje muže i ženy, postihuje všechny oblasti života.

Na základě právě uvedeného se pokusím o prognózu dalšího vývoje. Soukromí ztrácí důležitost, protože univerzálním  živitelem a poskytovatelem péče (v poslední době dokonce včetně péče o citový život) je stát. S tím, jak stále zadluženější a stále rozmařilejší státy budou ztrácet schopnost tuto péči reálně dodávat, poroste hodnota malých skupin včetně rodin, vzorce sexuálního chování se změní směrem ke vzorcům tradičním a poroste význam intimity i význam ochrany soukromí. Současná situace je tedy dočasný. 

Soukromí ztrácí důležitost, protože univerzálním  živitelem a poskytovatelem péče je stát.

Zájemce o to, jak může takové obnovení tradice vypadat, odkazuji na knihu profesora Možného Proč tak snadno..

Vysvětlení druhé: Pozdní fáze byrokratické společnosti

V další části svého příspěvku se proto pokusím nabídnout jiné vysvětlení. Vrátíme se na přelom 19. a 20. století, kdy německý sociolog Max Weber přinesl svou slavnou definici byrokracie. Nemusíme ji tady rozebírat celou, pro naše účely je podstatné, že v byrokratickém systému:

• se vše provádí podle předem definovaných pravidel,
• po každém úkonu je vytvořen písemný záznam o tom, že vše bylo provedeno podle pravidel,
• práci mohou vykonávat jen lidé vyškolení podle předem definovaných pravidel.

Max Weber pokládal byrokracii za něco pozitivního, co obrovsky zvedá efektivitu práce. V porovnání s předchozím fungováním organizací plným chaotičnosti a svévole se věci konečně začaly dělat správně. Během dvacátého století byly byrokratizovány další a další oblasti života, především pracovního – protože to je efektivní. Já jsem se loni nechal certifikovat na byrokratický proces, jak udělat vynález a založit inovativní firmu. Protože s tím byrokratickým procesem to jde lépe. Konec konců, i významnější zločinecké organizace dnes už mají procesy a standardy a dost možná, že je otázka času, kdy bude ISO pro gangstery a bandity.

Konec konců, i významnější zločinecké organizace dnes už mají procesy a standardy...

Jenže ono to má i druhou stránku. S tím, jak jsou procesy stále složitější, mění se třídní a mocenská struktura společnosti. Zjednodušeně řečeno, vytváří se speciální vrstva jakýchsi superbyrokratů, kteří vytvářejí pravidla nebo dokonce metapravidla či směrnice o tom, jak vytvářet metapravidla. Ti pak fakticky přebírají kontrolu nad celými aparáty. To má řadu důsledků:

Za prvé. Charles W. Mills napsal už v padesátých letech, že od určitého stupně složitosti státní správy není možná demokracie. Je to správný postřeh, ale ono není možné žádné vládnutí. Je to necelé dva roky, co nejmocnější muž v této zemi prohlásil, že zefektivní chod státní správy. Víme, jak to dopadlo.

Za druhé. Rozhodování je zcela odděleno od odpovědnosti.

Za třetí. Vytváří se nová třídní struktura. Zatímco cca od roku 1800 se třídní rozdíly neustále snižovaly, v posledních 20 letech znovu rostou. Nová třídní bariéra není založena primárně na finančním majetku, ale na mentálních schopnostech potřebných pro hraní mocenských her uvnitř aparátů. Ukazuje se, že nová třídní bariéra je rigidnější než ta předchozí. Peníze můžete našetřit, ale výkonnější mozek si nepořídíte.

Ukazuje se, že nová třídní bariéra je rigidnější než ta předchozí. Peníze můžete našetřit, ale výkonnější mozek si nepořídíte.

Za čtvrté. Tak jako podnikatel usiluje o maximální zisk, úředník usiluje o maximální rozpočet a pravomoci. Tuto poučku nelze aplikovat příliš mechanicky. Jsou podnikatelé, kteří se spokojí s nižším ziskem, aby mohli dělat něco, co pokládají za správné, a stejně je tomu v úřadech. Je jich ale menšina a jsou v organizacích méně úspěšní.

Tak jako můžeme hovořit o neviditelné ruce trhu, tak můžeme hovořit o neviditelné ruce byrokracie. Každé oddělení usiluje o navýšení svého rozpočtu a společnost jako celek míří ke kolapsu. Aniž by to bylo záměrem kohokoliv z úředníků. Předpisy jsou stále složitější, chod úřadů je stále dražší… až jednou formální vládce, třeba nějaký předseda vlády, zjistí, že není schopen vyplatit důchod, není schopen zajistit opravu nějaké silnice a především není schopen zabránit tomu, aby na území státu napochodovala nějaká cizí armáda a převzala moc. Může vydávat rozkazy, ale ty se ztratí v nepřehledné změti úředních předpisů. Tady mohu odkázat třeba na profesora Bártu, který se právě tím zabývá hlouběji.

Důsledky iluze, že úřady fungují

Jestli konec takové byrokratické éry proběhne hladce nebo ne, to záleží především na tom, zda bude k dispozici alternativní struktura. Tím se dostáváme k šedému trhu. Z toho pohledu je hodně znepokojivé, že Česká republika má mnohem menší stínový trh, než by odpovídalo její velikosti a úrovni hrubého domácího produktu. To je špatný a riskantní stav. Odpovědná vláda by se měla snažit spíše o jeho rozšíření než potlačování. Ale to je na jinou debatu.

...je hodně znepokojivé, že Česká republika má mnohem menší stínový trh, než by odpovídalo její velikosti. 

Co to má společného s erozí soukromí? Žijeme v době disproporce mezi tím, v jaké fázi cyklu je byrokratický systém a jak to lidé prožívají. Dá se říct, že obecné vnímání je zpožděné. Máme pocit, že žijeme v době, kdy byrokratické aparáty ještě jakž takž fungovaly, i když to už fakticky není pravda.  To má různé důsledky.

Za prvé. Poprvé v dějinách vzniká pocit, že státní moc není zlá. Tradičně vzbuzovala strach a pro svobodného člověka bylo důležité, že nemusí pustit biřice do svého domu a nenechat je nikam nakukovat. Tak viděl situaci i takový svobodný člověk, který miloval svého krále a byl k němu plně loajální. Přesto byla moc vnímána jako něco, před tím je třeba mít se na pozoru. V roce 2015 existuje iluze, že nás před svévolí úředníků mohou ochránit pravidla a že tudíž není zapotřebí hájit si určitý životní prostor.

Za druhé. Spoléhání na pravidla. Minulý týden vyprávěl jeden z řečníků konference IS2 o případu, kdy v New Yorku došlo k havárii letadla dříve, než vzletělo. Letadlo se zastavilo na rozjezdové dráze, začalo hořet a cestující měli možnost utéct. Ale dali přednost předpisu o tom, že nesmějí rozepnout pásy, dokud nedostanou pokyn. Více než 100 lidí uhořelo. Myslím, že to je dobrá metafora fungování naší společnosti.

Za třetí. Rostoucí třídní rozdíly. Spousta špatných věcí, o kterých slyšíme, se děje lidem z jiných společenských vrstev. Máme pocit, že nás se to dotknout nemůže.

Ze čtvrté. Nápodoba. Všichni dodržují předpisy, tak je dodržujeme i my. Jenže nápodoba může snadno začít fungovat i obráceně. Může vzniknout pocit, že nikdo nedodržuje předpisy a tudíž je masa přestane dodržovat. Ten zlom může být blíž, než si myslíme. V sobotu jsem se zúčastnil demonstrace proti norské sociální službě a musím konstatovat, že atmosféra byla až překvapivě podobná té, jakou si pamatuji z roku 1988. Včetně toho, že hlavní masa demonstrujících nejsou studenti, ale pracující středního věku.

V každém případě je tomu ale tak, že ta disproporce může být jen dočasná. Na základě toho soudím, že současná eroze soukromí je přechodnou záležitostí a že poroste tlak na to, aby uchovávání údajů o občanech bylo pokládáno za kriminální záležitost. Netvrdím, že se aparáty vzdají snadno, ale tvrdím, že poroste odpor.

Děkuji za pozornost

Ve zkrácené podobě předneseno na konferenci 15 let ochrany osobních údajů 2.6. 2015