Profesoři a čtvrtá cenová

Myslím, že většina těch, kdo byli v nabité aule přítomni, se shodla na tom, že tolik osobních útoků ve vědecké debatě ještě nezažili. Skoro bych řekl, že i mnohé hospodské diskuze se vedou méně drsně. Pomyslných splašků se přitom bohatě dostalo nejen třem ekonomům, ale také nepřítomnému Pavlu Kohoutovi. Škoda, že se nedostavil taky, mohla být větší legrace.

Možná, že to pánové vlastně dělali dobře. Zajímavým aspektem loňských intervencí byla totiž skutečnost, že téměř každý si udělal jasný názor během prvních hodin po oznámení. K čemu pak další argumentace?

Nicméně pár posluchačů na diskuzi přišlo právě kvůli argumentům a já byl mezi nimi. Nebylo úplně snadné je v záplavě emocí identifikovat, ale snad se mi to podařilo.

Miroslav Ševčík: Deflace znamená, že věci jsou levnější. Lidem tedy zbydou peníze, takže můžou víc utrácet. Nebýt intervence České národní banky mohlo české hospodářství naskočit k růstu.

Čtenáře, který není profesorem ekonomie, možná napadne, že zároveň s poklesem cen klesnou i výnosy podniků, a tudíž i platy a počty pracovních míst, takže čistý efekt by měl být v nejlepším případě nulový. Pouštím si raději záznam z diktafonu, jestli jsem slyšel dobře. Ale opravdu. Žádný další argument Ševčíkovo vystoupení neobsahovalo. Není-li tím argumentem kritika České národní banky, že podstřelila dvouprocentní inflační cíl. Jak to jde dohromady s nadšením pro deflaci, to bez profesury nepochopíte.

Deflace nevadí? Zeptejte se Španělů, Řeků, Kypřanů

Václav Klaus. Ačkoliv zahájil tím, že s kroky České národní banky hrubě nesouhlasí, první část vystoupení věnoval účinkům právě deflace. Celkem přesvědčivě ukázal, že dopad výrazné deflace na národní hospodářství bývá katastrofální a ilustroval to na příkladech Řecka a Španělska (kde probíhá deflace označovaná termínem „vnitřní devalvace“).

Co tedy Česká národní banka dělala špatně? Rozhodně špatně komunikovala.

Námitky proti krokům České národní banky podepřel Klaus dvěma argumenty. Za prvé. Při míře inflace kolem nuly je měření velmi nepřesné. Centrální banka tedy vycházela z nespolehlivých čísel a není vyloučeno, že intervenovala zbytečně. Druhá námitka. Intervence zmírnily škody, které českému hospodářství působí jeho vláda. Vláda tudíž nedostane zpětnou vazbu a bude v ničivých krocích pokračovat.

Téměř polovinu přednášky věnoval Václav Klaus kritice společné evropské měny a přehnaných regulací. Bylo to nesporně zajímavé a promyšlené, ale lepšímu pochopení měnových intervencí to nepomohlo.

Proč vám intervence vadí? Vždyť to děláme pořád?

Mojmír Hampl. Česká národní banka prováděla standardní práci, jakou dělá po celou dobu mandátu současné bankovní rady. To zahrnuje průběžné intervence k udržení inflace ve stanoveném pásmu kolem dvou procent. Rozdíl byl jen v tom, že tentokrát podnikla místo několika drobných kroků jeden razantnější, takže se stala vděčnějším terčem médií. Veškerá kritika, která dosud zazněla, vychází z neznalosti a nepochopení. A viceguvernér se pokusil tyto (údajné) myšlenkové chyby popsat.

• ČNB se má zdržet jakýchkoliv kroků a nijak do situace nezasahovat. Jenže to fakticky znamená zafixovat kurz k euru. Proto zní taková kritika přesvědčivě třeba od pánů Zemana a Rusnoka, kteří chtějí euro co nejrychleji zavést. Ale není možné odmítat euro a zároveň chtít nečinnou centrální banku.

• Zákrok České národní banky byl netržní. To je kritika, která fakticky nedává smysl. Centrální banka je ze své podstaty netržní institucí a veškerá její práce je regulační. Hampl v této souvislosti připomněl příklad Singapuru s extrémně aktivní centrální bankou a minimální regulací podnikání.

• Dvě procenta, na která Česká národní banka cílí, fakticky představují příliš vysokou inflaci. Jenže na světě není žádná centrální banka, která by cílila na nulovou inflaci a jen jedna jediná centrální banka, která cílí na jednoprocentní (Švýcarsko). Všichni ostatní cílí na dvě procenta nebo víc. Můžeme se přít o to, jak by se žilo v zemi, kde národní banka udržuje nulovou inflaci, ale bude to diskuze čistě teoretická.

• Centrální banka si plete „dobrou deflaci“ a ničivou deflaci. Ve skutečnosti můžeme rozpoznat rozdíl podle toho, zda roste produktivita práce a zda vznikají nová pracovní místa. Ani jedno neplatí v současné době o České republice.

• Intervence byla zbytečná, panikářská a přehnaná. Česká ekonomika neměla tendenci spadnout do deflace. To vyvracejí údaje za leden, což byl měsíc s nejmenší inflací od vzniku České republiky – dvě desetiny procenta (ušetřili jsme za energie, o to víc nás ale stály potraviny). Bylo by tedy spíš logické vyčítat České národní bance malou razanci.

Tolik vlastní proslovy. Kdo čekal, že bude následovat věcná diskuze k přednesenému (jako například já), byl zklamán. Následovaly už jen hádky, výlevy emocí a pochopitelně spory o reálie z období, kdy byl Václav Klaus předsedou vlády.

Když jsem Hamplovu řeč poslouchal, rozvzpomínal jsem se, jaké další námitky proti zásahu centrální banky zazněly v debatě zde na Finmagu. Kromě těch, které viceguvernér uvedl ve druhém a třetím bodě, jsem našel dvě:

• Povinností národní banky je udržovat fixní kurz vůči jiným měnám (zejména vůči Euru) bez ohledu na domácí inflaci – tedy v podstatě Hamplův první bod. V naší diskuzi to bylo vztaženo ke kupní síle českých občanů v zahraničí, ale to argumentaci nemění.

• Národní banka svou intervenci přehnala tak dramaticky, že inflace vyskočí někam nad deset procent. Jenže to se nestalo.

Můžeme brát ekonomy vážně?

Možná, že v diskuzi pod tímto článkem silné argumenty najdeme, ale pro tuto chvíli se musíme spokojit s konstatováním, že v radě České národní banky to měli přece jen dobře promyšleno a nejsou to až takoví břídilové, jak by se mohlo zdát z novinových komentářů.

Ale jednoho velmi osobního komentáře se nemůžu zdržet já. Ten se týká čerstvě znovuzvoleného děkana Národohospodářské fakulty. Po devadesátiminutové akci bylo zřejmé, že právě on nezná ani základní literaturu, která je pro studenty povinná, a že v podstatě není schopen zformulovat jediný souvislý argument. Kromě toho nebyl schopen ani zvládnout nestranné moderování debaty, jak se to od něj očekávalo. Jestli je toto děkan zvolený drtivou většinou hlasů, jak na tom musí být se znalostmi řadoví vyučující! My sociologové také nejsme dokonalí, ale neumím si představit, že by kdokoliv z nás vystupoval podobným způsobem.

Co tedy Česká národní banka dělala špatně? Rozhodně špatně komunikovala. Pokud významný úřad provede rozhodnutí s potenciálně významným dopadem na občany, měl by věnovat dostatek energie a zdrojů, aby jim vysvětlil, co dělá a proč. Jestli státníkovi (a rada České národní banky nesporně státníci jsou) nestojí obyvatelé za takovou námahu, pak si nemůže stěžovat, když upadne do podezření z neschopnosti nebo korupce. A způsob, jakým Česká národní banka komunikovala, byl opravdu děsivě amatérský.

Původně publikováno 17. 3. 2014 na www.FinMag.cz. Převzal též server www.zpravy.e15.cz.