Ve třetím díle eseje napsané pro server FinMag ukazujeme, že současná vládnoucí elita nedokáže udržet své panství, aniž by tím zároveň nezastavila hospodářský růst, a jaké to má důsledky.

Minule jsme se pokusili ukázat, že společnost, ve které žijeme, je navzdory všeobecnému přesvědčení hluboce třídní. Lidé se rodí s rozdílnými šancemi a třídní rozdíly předurčují, jak dopadneme v nejrůznějších situacích. Některým lidem se podaří vyšplhat ve třídní struktuře o jednu či dvě příčky (nebo – častěji – to umožnit svým dětem), ale výrazné vzestupy či pády jsou vzácné. Synové traktoristů se nestávají evropskými komisaři ani konzultanty Deloitte. Ukázali jsme také, že všechny moderní státy provádějí masivní přerozdělování prostředků od chudších k bohatším. Rozdíly jsou proto větší, než jaké by mohly vzniknout na trzích.

Vysněný svět bez pracujících

Jak jsme uvedli, zájmem nižších tříd je otevírat kanály, které umožní jejich dětem pohyb nahoru. Nejběžnějším takovým kanálem bylo v posledním století zakládání firem. I drobný řemeslník se může s trochou štěstí dostat do situace, kdy začne sám zaměstnávat lidi a může svým dětem dopřát vzdělání srovnatelné se vzděláním dostupným dětem z vyšších tříd. Logickým zájmem vyšších tříd je naopak tyto mobilitní kanály uzavírat.

Z hlediska vyšších tříd by ideální svět vypadal tak, že veškeré hodnoty budou vytvářeny státní správou, státními podniky a korporacemi (a ekosférou advokátních kanceláří, uměleckých studií, neziskových organizací a dalších subjektů navázaných na státní rozpočet). Nižší třídy se svou omezeností, nedostatkem pochopení pro vznešené ideály a se svými živnostmi a malými podniky budou odsunuty kamsi na okraj.

I v běžném slovníku máme výraz pro toho, kdo se dostal nahoru, a přitom tam nepatří. Zbohatlík.

Jenže to už by se nejednalo o třídní společnost. Ve skutečných třídních společnostech (včetně té naší) se třídy navzájem doplňují a navzájem potřebují. Navíc schopnost dnešních vládnoucích elit vytvářet nějaké reálné výrobky je stejně slabá, jako byla schopnost knížete Metternicha pěstovat obilí, péct chleba nebo šít oděvy. Úřady se o něco podobného většinou ani nepokoušejí. Jak je to s produktivitou státních podniků, to nám dobře ukazují České dráhy či České aerolinie. Některé státní podniky (například ČEZ) sice vykazují zisky, ale jen díky státem vytvořenému monopolu na životně důležitý produkt. Banky mohou být čilé, dělat užitečnou práci, ale z principu jen vytvářejí podmínky pro práci ostatních. Samy nic neprodukují. Situace ostatních korporací je složitější. Působí dojmem extrémně byrokratických a extrémně marnotratných organizací, produktivita je zjevně velmi nízká, přesto vykazují vysoké zisky. Je ovšem velkou otázkou, kolik korporací by bylo schopno pokračovat, kdyby zmizely státní zakázky a státní regulace.

Cena za prosperitu: zbohatlíci bez úrovně

Ve skutečnosti je tomu tak, že aby mohla vládnoucí elita fungovat, potřebuje, aby obstojně fungoval také výrobní sektor. A potřebuje, aby fungoval ve stejných zemích, kde ty elity působí. Představa společnosti, kterou budou tvořit evropští úředníci a intelektuálové s čínskými dělníky, ale do níž nebudou patřit evropští zemědělci, řemeslníci, dělníci a podnikatelé, je z mnoha důvodů zcela nerealistická.

Tím se dostáváme k onomu nešťastnému dilematu vládnoucí elity. Podporovat růst a rozvoj sektoru skutečných výrobců znamená podporovat růst soupeřů v zápase o moc a o státem přerozdělované peníze. Jestli budou zakládány nové podniky a vznikat nová pracovní místa – pak se objeví také noví úspěšní lidé, kteří budou stejně ambiciózní jako manažeři korporací nebo státní správy. Budou chtít své děti posílat do stejných škol, budou pro ně chtít stejné šance, možná dokonce začne přibývat třídně smíšených manželství. A díky mýtu o rovnosti příležitostí nebude možné jejich nároky odmítat. Pozice těch nahoře bude ohrožena.

Ostatně, i v běžném slovníku máme výraz pro toho, kdo se dostal nahoru, a přitom tam nepatří. Zbohatlík. Je to člověk, který neovládá jazyk a kulturní kódy vládnoucí elity. Mohli jsme to vidět začátkem 90. let, kdy se sociální skupiny na chvíli promíchaly a kdy lakýrník nebo obchodník toaletním papírem mohl založit firmu a když měl úspěch, postavit vilu za stejné peníze jako filmový režisér. Ale bez vkusu a vytříbenosti filmového režiséra. Chceme takový svět? Filmoví režiséři ho zcela jistě nechtějí.

Horší než spiknutí nebo cynismus

Vyšší třídy mohou jít druhou cestou. Zabránit těm dole, aby bohatli a byli stále úspěšnější. Pak vyšší třídy ubrání svoji pozici, ale zároveň zastaví ekonomický růst. Všimli jste si, jak v posledních dvaceti letech vzdělané třídy v podstatě bezmyšlenkovitě podporují jakékoliv regulace? Jakoukoliv pitomost si vymyslíte, pokud bude znamenat obtíže a další náklady pro produktivní sektor, získáte okamžitě podporu většiny herců, novinářů, vysokoškolských učitelů, státních zaměstnanců, bankéřů a šéfů poradenských firem. Naše doba v tom není nová. Třeba Spojené státy americké zažily jednu z vln zavádění sociálních a ekologických regulací v 19. století jako reakci na zakládání čínských prádelen. Z hlediska sociální struktury hrála tato opatření stejnou roli.

Současná podoba evropského sjednocování tento pokus o likvidaci výrobních tříd dramaticky urychlila. Zatímco na úrovni jednotlivých národů bylo zapotřebí o regulacích smlouvat, na evropské úrovni nemají nižší třídy žádný podíl na rozhodování. Dokonce i možnost diskutovat o různých opatřeních je omezena na různé skupiny státních zaměstnanců a státem placených organizací, případně bank a nadnárodních korporací.

 Spiknutí může být odhaleno a zmařeno, ale přirozenou tendenci lidí z určité společenské vrstvy zastávat určité názory není možné odstranit.

To neznamená, že by se jednalo o promyšlené spiknutí, jak zabránit růstu. Ve skutečnosti je situace mnohem horší. Spiknutí může být odhaleno a zmařeno, ale přirozenou tendenci lidí z určité společenské vrstvy zastávat určité názory není možné odstranit. Bylo by také hloupé tvrdit, že příslušníci vládnoucí elity vědomě a cynicky udržuje produktivní třídy v bídě. Jde spíše o to, že bylo vytvořeno názorové ovzduší, které klade rovnítko mezi regulacemi, zaměřenými proti nižším třídám, a spravedlností, zájmy lidstva, záchranou planety, ochranou slabších a dalšími vznešenými ideály. Byly také vytvořeny mechanismy, které dokážou poměrně efektivně potlačit názorový disent a vštípit politicky korektní postoje už dětem v mateřské školce. Pohádka o tučňákovi Happy Feet je nástrojem třídního boje ve stejné míře jako jím kdysi byly pohádky o Trautenberkovi.

Od třídního zájmu k ideovému fanatismu

Tato kulturní atmosféra ale brání v realistickém pohledu i těm, kdo ji vytvořili. Tím se dostáváme k dalšímu kořeni současného průšvihu. Když kníže Metternich viděl, že je na sedláky příliš přísný a že takhle by nebylo možné uživit národ, mohl jim povolit. Ale jakmile vznikne pocit, že nejde o finanční zájem, nýbrž o spravedlnost a záchranu planety, není kompromis možný. A hroutí se nejprve hospodářství, potom společnost jako celek.

Ale nejen to. Naše doba se od minulých liší také tím, že ti, kdo drží skutečnou moc, si nepřipadají jako držitelé moci a necítí naprosto žádnou odpovědnost za společnost, které panují. Mohou k ní dokonce zaujímat nepřátelský postoj (což se také často děje).

Ale jakmile vznikne pocit, že nejde o finanční zájem, nýbrž o spravedlnost a záchranu planety, není kompromis možný.

Pokud je tato teze správná, měly by mít vládnoucí elita také zájem na uzavírání dalších mobilitních kanálů. Podívejme se, zda tomu tak opravdu je.

Případ vzdělání: Potvrzení hypotézy

Pokud pomineme zakládání firem, je další cestou, jak se může člověk z nižší třídy (nebo jeho děti) dostat nahoru, vzdělání. Nejvyšší vzdělání je přitom lidem z méně dobrých rodin nedostupné, mizerné všeobecné vzdělání zase nepředstavuje mobilitní kanál. Hledáme tedy něco mezi.

V České republice umožnil již zmíněný zmatek na začátku 90. let otevření tří typů takového vzdělávání – domácí škola, víceletá gymnázia a soukromé vysoké školy. Když se podíváme na diskuzi posledních dvou let, jednoznačně převládající názor říká, že všechny tři instituce z různých důvodů ohrožují obecnou vzdělanost a měly by být rušeny nebo omezovány. Je zajímavé, že nikdo nevolá například po objektivním měření, které by srovnalo znalosti studentů státních a soukromých vysokých škol. Stejně zajímavé je, jak malou pozornost budí neustálé snižování úrovně státního základního školství (pokud se nejedná o platy učitelů nebo sexuální výchovu). Náhoda? Spíš potvrzení naší hypotézy. Mimochodem, když se ve Velké Británii dostali v roce 1979 k moci konzervativci, jedním z prvních počinů Margarety Thatcherové bylo oživení tehdy skomírajícího projektu Open University. Tedy projektu založeného na myšlence, že vysokoškolské vzdělání má být reálně dostupné každému (!) občana Velké Británie. I zde je vysvětlení jednoduché – konzervativci byli především stranou drobných obchodníků a řemeslníků.

Vznešené pokrytectví

Tím se dostáváme k druhé tezi. Protože vládnoucí elity si nemohou přisvojit výrobky produkované nižšími třídami tak otevřeně jako v jiných dobách, je zapotřebí provádět zakrývací akce, které likvidují mnohem víc zdrojů, než kolik se přerozdělí.

To lze dobře ukázat na těch případech, které jsme zmínili v minulém dílu. Například globální oteplování a koncepce trvale udržitelného rozvoje vyhovuje potřebám vládnoucí elity, protože decimuje možnost zakládání a rozvoj menších výrobních podniků. Zároveň je však také nástrojem přerozdělování. Likviduje pracovní místa ve výrobním sektoru a vytváří pracovní místa ve státní správě, právnických kancelářích, poradenských firmách a neziskovkách. Aniž bychom se pouštěli do hlubších rozborů, je na první pohled zřejmé, že platy na nově vytvořených místech a zisky právníků a poradců se ani vzdáleně nepřiblíží ztrátám, jaké obyvatelstvu působí zdražení energií, veškerých životních potřeb (k jejich výrobě zase potřebujeme energie), nehledě na pracovní místa, která jsou zrušena nebo jejichž vzniku je zabráněno.

Státní vysoké školy jsou podobný případ. Nejde jen o to, že chudší lidé platí prostřednictvím svých daní studium svým bohatším spoluobčanům, ale také o děsivou neefektivitu. Státní vysoké školy dostávají příspěvek na studenta výrazně vyšší, než kolik účtuje většina soukromých. Přesto platí soukromé vysoké školy učitelům několikanásobně vyšší platy, nehledě na vybavení učeben, knihoven a další.

Seznam by mohl dlouho pokračovat a zahrnoval by i důchodový systém, který přerozděluje od rodin s více dětmi (tedy spíše nízkopříjmových) k rodinám bezdětným nebo s málo dětmi (tedy spíše vysokopříjmovým). Vedlejším efektem tohoto přerozdělování ovšem je, že systém lidi motivuje nemít děti, což má pochopitelné důsledky.

Proč pro akademiky řemeslníci neexistují

Třetí teze říká, že zatímco v době knížete Metternicha vládnoucí elity (a třídy těsně pod nimi, které pro ně pracovaly) měly relativně jasnou představu o tom, jaké dopady budou mít různá opatření na prosperitu země, dnes tato znalost chybí. Proto je velmi snadné provádět sebevražednou hospodářskou politiku. Přímo to souvisí s celkovým názorovým ovzduším, které vládnoucí elity vytvářejí.

Je těžké obhájit tezi, že někdo něco neví, pokud však taková znalost třeba i existuje, nemluví se o ní a evidentně neovlivňuje jednání vlád. Všimli jste si, že ze současných ekonomických debat zcela zmizela mikroekonomická perspektiva? Jako by existovaly jen státní rozpočty, dluhy, úrokové míry a velké investice. O dopadech na jednotlivá odvětví se vůbec nehovoří.

Nejde jen o akademické diskuze. Povinné zvýšení kapitálové přiměřenosti, o kterém loni v říjnu rozhodl Evropský bankovní úřad, znamená ukončení činnosti tisíců drobných podniků. Věděli to ministři financí evropských zemí, když návrh schvalovali? Ví česká vláda, kolik firem skončí v důsledku zvýšení DPH a kolika podnikům to přinese nutnost propouštět? Stále stejný vzorec. Odhady nejsou k dispozici (pokud nejsou tajné) a studie na taková témata neexistují nebo jsou extrémně tendenční. Pokud existují, vznikají v podnikatelských sdruženích. Bez grantů a dotací, což je v situaci, kdy daňoví poplatníci financují výzkum všeho možného i nemožného, zvláště pikantní.

Tím se dostáváme k závěru. Současná sociální struktura západních společností (přinejmenším v Evropě) znemožňuje realizovat taková opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu a vytváření pracovních míst. Zároveň nenabízí žádnou alternativu, jak jinak uspořádat život a společnost.

Příště probereme, jaké jsou možnosti dalšího vývoje.

Původně publikováno 13.2. 2012 na www.Finmag.cz. Převzato také serverem neviditelnypes.lidovky.cz.