Minulé zamyšlení se týkalo byrokracie. Nesmyslných zákazů a příkazů, které lidem ztrpčují život a brání jim rozumně žít, pracovat, podnikat, starat se o své rodiny a všechno ostatní. Ale byrokracie má ještě jeden děsivý rys. Hannah Arendtová jej kdysi nazvala banalitou zla. Lidé dělají svou práci a stávají se kolečkem v soukolí, na jehož konci je někdy vyrobený automobil (což je skvělé), jindy zbytečná vyhláška (což je špatné), ale taky třeba vyhlazovací tábor s plynovými komorami.

Hannah Arendtová to popsala na příkladu z Hitlerova Německa, ale stejný princip platí pořád. Nedávno se třeba stalo, že slovenská filmařka Zuzana Piussi dostala zakázku od České televize. Vykreslit představitele antiislámského hnutí jako rasisty a holohlavé primitivní násilníky, vulgární a nebezpečné. Podvedla jednu aktivistku, sehrála scénku, že je její kamarádka a dostala možnost točit interní věci. Slíbila, že použije jen určité záběry, použila jiné, s podvodem si nelámala hlavu a dělala svou práci. Samozřejmě se nepodařilo najít nic, co by potvrzovalo, že odpůrci islamizace jsou nějací rasisté nebo nebezpeční násilníci. Tak natočila jinou verze, ve které se snažila ukázat, že se o islám v podstatě nezajímají a že to všechno dělají jen pro peníze. Ono to vlastně není tak těžké. Pustíte nějakou úplně jinou osobu, která říká, to co chcete slyšet. Pak pustíte nějaké bezvýznamné záběry s vašimi „terči.“ A vytvoříte tak dojem, že citované názory byly vlastně jejich.  Odvedete práci, dostanete zaplaceno, a je hotovo. Ano, jsou to věci, na které by většina běžných lidí neměla žaludek. Ale když chcete být státem placený umělec, nemůžete si vybírat.  Tak tomu bývá ve všech dobách a režimech. 

A teď ale přichází to zajímavé. Paní Piussi se po dobu dvou let poměrně intenzivně pohybovala v prostředí protiislámských aktivistů. Za tu dobu musela mluvit se spoustu žen, kterým se podařilo uniknout z islámské komunity. Muselo se jí dostat bezpočtu svědectví o týrání, mlácení, únosech dětí, nespravedlnostech a lhostejnosti českých úřadů, které ustupují islámské komunitě. Setkala se se svědectvími o cílené radikalizaci lidí v české islámské komunitě. Ale úplně to po ní steklo. Žádné city, žádná solidarita, nic, co by jí zastavilo. Jako by se ani nejednalo o živé lidské bytosti. Jenom objekty, které filmaře dělí od dalšího honoráře a postupu k ještě větší prestiži v intelektuálském světě.

Jako by se ani nejednalo o živé lidské bytosti. Jenom objekty, které filmaře dělí od dalšího honoráře a postupu k ještě větší prestiži v intelektuálském světě.

Měla by taková filmařka problém s točením propagačního filmu o terezínském koncentráku? Měla by problém s Osvětimí? To jsou věci, které nemůžeme vědět.  A není naše věc to soudit.

Co ale můžeme vidět, je to, že některé psychologické mechanismy fungují stále stejně, bez ohledu na desetiletí i oboru působení.  V případě provozního manažera vyhlazovacích táborů i ambiciózní umělkyně.