Buransko-sociologické postřehy: Tentokrát o zániku civilizací
Jsem horlivým čtenářem a posluchačem pana profesora Bárty. To, čím procházíme, přesně odpovídá jeho popisu civilizace těsně před kolapsem. Podle profesora Bárty se s tím musíme smířit, kolapsy civilizací jsou podle něj součástí přirozeného běhu věcí. Jenže my si dnes nemůžeme kolaps dovolit. Radikální islamisté jsou připraveni převzít v Evropě moc, čekají jen na vhodnou příležitost. A nenechme se mýlit, nástup islámu by byl horší variantou než jakékoliv mongolské nájezdy nebo než jakýkoliv totalitní systém, řekl jsem v jednom srpnovém rozhovoru.
Když je stabilita nejhorší hrozbou
A čím, že je islám tak strašný? Není to jeho brutalita. V lidských dějinách se už vyskytly i horší krutosti. To, co je na islámu tak děsivé, je jeho stabilita. Křesťanská civilizace vyprodukovala inkvizici, ale neustále také produkovala kacíře a reformátory. Síly změny i síly kontroly – na tom stojí vývoj každé zdravé společnosti. Když vymizí síly kontroly, společnost se rozpadne. Když naopak vymizí síly změny, společnost upadne do letargie. Postupně z ní zmizí veškerá radost, naděje, schopnost milovat, schopnost měnit věci k lepšímu.
Islámská civilizace je unikátní tím, že našla uspořádání dokonalé kontroly bez možnosti změny. Vítězství islámu znamená konec reformací, konec revolucí, konec naděje na vzpouru. Mezi islámem roku 800, 1400 a 2000 není rozdílu. A pokud by byl islám roku 2500 (pevně doufám, že zmizí ze světa stejně jako zmizely krvavé aztécké kulty), byl by zase stejný.
Křesťanská civilizace vyprodukovala inkvizici, ale neustále také produkovala kacíře a reformátory. Síly změny i síly kontroly – na tom stojí vývoj každé zdravé společnosti.
Změny, ke kterým v islámských zemích dochází, jsou generovány zvenčí. Buď tak, že absolutní vládce si přiveze nějaký nápad ze zahraničí a zavede ho. Nebo tak, že země prohraje válku s jiným státem.
Druhým děsivým rysem islámu je to, že pokud smícháte více druhů či směrů, má přirozenou tendenci ustálit se v nejvíce fundamentalistické poloze. Islámský stát není extrém, islámský stát je ta podoba, ve které se stabilizuje islám, povolí-li vojenská diktatura nebo jiný tyran. To dnes vidíme v Turecku, v Egyptě a konec konců i v západní Evropě.
Mezi buranstvím a dekadencí
Nicméně zpět k zániku civilizací. Je dobré vidět, že pro civilizace, o kterých profesor Bárta píše, jsou typické dva znaky: hluboké třídní rozdíly a složitá byrokracie. Barbarské společnosti nekolabují. Jejich nevýhodou je naopak neschopnost vyvinout významnou vojenskou sílu a nahromadit dostatečné bohatství. Moderní buržoazní civilizace představuje historický unikát tím, že dokázala přinést slušnou životní úroveň i vojenskou sílu bez toho, že by odsunula podstatnou část obyvatel do role otroků nebo nevolníků.
Jsou otevřené obě cesty. A je i docela dobře představitelné, že některé země zkolabují a budou převálcovány islámem, jiné se vzpamatují. Možná že úkolem pro další generaci bude osvobození Švédska, Velké Británie, Německa a dalších zemí.
Islámský stát není extrém, islámský stát je ta podoba, ve které se stabilizuje islám, povolí-li vojenská diktatura nebo jiný tyran.
Myslím, že rozhodující bude, zda najdeme odvahu udělat zásadní změny ekonomického a politického systému, to znamená eliminovat panství státní a korporátní byrokracie. Jedna cesta vede k přímé demokracii, ekonomickému systému založenému na drobném podnikání a nejspíš i nějaké formě návratu ke křesťanským hodnotám. Druhá cesta vede ke stupňující se vládě byrokratických aparátů, kolapsu a islamizaci.
Kubera na teplickém Titaniku
Když jsme u zániku civilizací, zastavme se na chvíli také u teplického Jaroslava Kubery. Je totiž velmi zvláštní, když někdo, kdo počítá s neodvratným pádem civilizace a odmítá proti němu cokoliv dělat, se chce zároveň stát prezidentem. Asi ho láká možnost sedět u okna na Hradě, pokuřovat, poslouchat zprávy o další vypálené obci a dalších zavražděných a občas se z vyhlídky na Hradčanském náměstí podívat na obzor do dáli na zanikající zemi a obzor zarudlý požáry.
Mezi konzervativci není tenhle ethos úplně vzácný. Důstojní pánové sedí v pracovně obložené tmavým dřevem, pokuřují doutníky, popíjejí whisky a nedají se vyvést z klidu, ani když barbaři řádí přímo pod jejich okny. Nakonec nájezdníci vpadnou do té knihovny, naši pánové nehnou brvou a nechají se zabít ve vší důstojnosti.
Vlastně je to spor mezi vznešeným estetickým cítěním a vitalitou. Lidé natolik vzdělaní a kultivovaní, aby dokázali vlastní život chápat jako umělecké dílo, si dokážou užít i chvíle zániku. Loď se potápí, orchestr hraje, z gentlemanů ve smokinzích vyzařuje důstojnost. Není to krásné?
Pryč s takovými Kubery! Budeme bránit, i kdyby to nebylo esteticky dost na úrovni. Tohle není román, to je skutečný život!
Jak pro koho? Burani budou bojovat o život svých a svých rodin. Ostatně, kdyby se na Titaniku vykašlali na důstojný zánik a místo toho horečnatě pobíhali a vymýšleli improvizované čluny, mohlo se zachránit pár lidí navíc.Pryč s takovými Kubery! Budeme bránit, i kdyby to nebylo esteticky dost na úrovni. Tohle není román, to je skutečný život!
Publikováno na www.literarky.cz 21.9. 2015