Polemiky s Michalem Kašpárkem jsou zábavné a osvěžující. Je mnohem inteligentnější než pražská parta podporovaná Georgem Sorosem (pánové Pehe, Macháček, Urban a pár dalších).

Vyjadřuje postoje velké skupiny vzdělaných mladých lidí. A trochu mi připomíná mne samotného z dob, kdy jsem nosil dlouhé vlasy (byl jsem nezkušený, takže jsem nevěděl, že pleš je lepší) a cítil se intelektuálem.

Odpovídat Michalu Kašpárkovi je něco jako vést spor se svou vlastní minulostí. Čímž vyjadřuji naději, že mladý pán z Brna jednou doroste ve „fašizujícího maloměšťáka“, jakým jsem dnes já.

• Text Petra Hampla je odpovědí na Kašpárkův páteční článek Dnes vadí buzeranti, zítra eurohujeři.

V několik staletí trvajících diskuzích, sporech a revolucích se v Evropě postupně vyjasnilo, že existují v zásadě dva typy obyvatel.

První skupinu představují nevolníci, ať už se jim říká jakkoliv. Je pro ně typické, že:

• nesmí nosit zbraň. Leda, že by to nevolník dobře zdůvodnil vrchnosti a dostal nějaké lejstro, které ho k nošení zbraně opravňuje,

• jsou nuceni platit daně nebo jiné podobné poplatky a nemají právo mluvit do toho, jak budou tyto peníze utraceny.

Vždy existuje nějaké zdůvodnění, proč je takové uspořádání v zájmu nevolníka. A nemusí to být úplná lež. Občas to opravdu udržuje v chodu uspořádání, které ho chrání, dává jeho životu stabilitu a případně poskytuje i nějaké služby. Nicméně hlavním důvodem, proč se podřizuje, je skutečnost, že panstvo má pušky a nevolníci pušky nemají.

Pokud něco platím, získávám právo o věci spolurozhodovat.  

Druhou skupinu představují svobodní občané. O nich platí, že:

• mohou se ozbrojovat, aniž by kohokoliv žádali o dovolení; naopak, ten, kdo je chtěl v této oblasti omezovat, to může udělat jen v mimořádných a velmi dobře zdůvodněných případech,

• pokud jsou svobodní občané nuceni platit nějaký poplatek, získávají tím právo rozhodovat o tom, co financují.

Takhle vlastně vznikly parlamenty. Jestliže chce panovník moje daně, musí mi umožnit, aby můj zástupce kontroloval, jak budou daně využity. No taxation without representation! Odbornost z principu nesmí hrát roli. Jsem-li svobodný člověk, mám právo za sebe do kontrolního orgánu poslat hňupa, šílence, negramotného zločince nebo kohokoliv jiného si vyberu.

To je základní princip svobodné společnosti. Pokud něco platím, získávám právo o věci spolurozhodovat.  Takže pokud bych byl pokládán za svobodného občana, opravňovala by mne platba koncesionářského poplatku k tomu, abych volil ředitele České televize. Přispívám-li svými daněmi na činnost policie, získávám tím právo volit šerifa. A pokud budu spolufinancovat činnost Karlovy univerzity, mám právo podílet se na výběru rektora.

Pro jejich dobro

Mohou v zemi svobodných lidí existovat nezávislé instituce? Pochopitelně, že ano. Ale nemají právo uvalovat poplatky na svobodné občany. Musí si obstarat peníze někde jinde. Univerzita může vybírat školné, získávat sponzory, prodávat výsledky vědeckého výzkumu a třeba i prodat vládě nějakou speciální službu (co třeba školení policistů?), pochopitelně na základě férového výběrového řízení.

Osobně studuji na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, jsem velmi spokojený student, a pochopitelně bych nechtěl, aby o mé dizertační práci rozhodoval Miloš Zeman. Ale je mi jasné, že by bylo správné, abych náklady na své studium hradil ze svého.

Představu samosprávné univerzity financované daňovými poplatníky lze obhájit pouze za předpokladu, že většina spoluobčanů je pokládána za nevolníky. Musí platit a nemají právo mluvit do vnitřních záležitostí univerzity. Děje se tak pochopitelně pro jejich dobro. Před dvěma sty lety by oficiální zdůvodnění říkalo, že nejsou dost urození, dnes se raději mluví o odbornosti.

Sprostý lid ať nám do toho nemluví

Tak jak to bylo s odborností v tomhle případě? Stačí se podívat na seznam prací Martina Putny (zde  a zde) spousta populárních položek, ale téměř žádné impaktované publikace. Vždyť takový vědec nesplňuje ani podmínky docentury! To vysvětluje, proč se stal literární historik profesorem antropologie, tedy oboru, kterým se nikdy soustavně nezabýval. Vyhnul se tak posuzování svých reálných výsledků. Mimochodem, zkuste si tipnout, kolik antropologů bylo mezi osmnácti členy akademického senátu FHS, kteří Putnovu kandidaturu posuzovali. Jeden jediný! To je zcela ve shodě se standardním systémem, kdy profesor matematiky posuzuje práci psychologů a naopak.

Spor Zeman versus Putna je především sporem o to, jakou chceme být zemí.

Zkrátka, když hovoří akademici o odbornosti, nemyslí se tím odbornost v běžném slova smyslu. Martin Putna se stal profesorem, protože kamarádí se správnými lidmi, trousí správné intelektuálské fráze, zastává správné politické názory, chodí do těch správných průvodů a nosí ty správné cedule. V sociologii se zase používá slovo status. Prostě buď patříte ke správné sociální vrstvě, nebo ne, schopnosti s tím nemají nic společného.

Součástí příslušnosti k těm správným nóbl lidem je i to, že cítíte hluboké mravní pohoršení při představě, že vás mohli posuzovat prostí nevolníci z nižších vrstev. Proč by měli sedláci mluvit do toho, koho panovník jmenuje vévodou? Co oni mohou vědět o urozenosti?

Spor Zeman versus Putna je především sporem o to, jakou chceme být zemí. Jestli zemí, jako je Švýcarsko, kde rozhodují sedláci a řemeslníci. Nebo zemí elit, jako je třeba Francie. Každá z variant má svá pro a proti. Švýcaři jsou bohatší a svobodnější, ale nemají Versailles ani Louvre. Dokonce ani Sorbonnu. 

Původně publikováno 27. 5. 2013 na www.FinMag.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.