Tak jsem zase jednou dal 90 minut poslechu rozhovoru s Václavem Klausem starším. Byla to v zásadě nuda, protože říkal chytré věci, jenže on říká chytré věci pokaždé. O nás řekl, že založení Alternativy pro ČR bylo „dětinské“, což není taky nic nového, protože mi to samé řekl před časem osobně a já musel později uznat, že měl pravdu.

Když člověk poslouchá názory, které už většinou zná, má možnost všímat si detailů, jaké by mu jindy utekly. Třeba pojem „liberální řád“, se kterým se moc často nesetkáváme, a který – jestli Klause dobře chápu - spočívá mimo jiné v tom, že se lidé dobrovolně podrobují určitým pravidlům. Když to přestanou dělat, konstrukce společnosti se zhroutí a to, co mělo původně vést ke svobodě, skončí chaosem a nastolením tyranie.

„Ztrátu respektu k jakýmkoliv autoritám od autority učitele ve škole až k prezidentu republiky považuji za věc mimořádně špatnou a za tragický děsivý vývoj naší současnosti. Je to něco, co se rodí už v posledním půlstoletí a je to v každém případě špatně…. Je to otázka výchovy v rodině i ve škole. Já si nedovedu představit, že by moje děti mohly použít takový výrok vůči prezidentu republiky, ať by jím byl kdokoliv.“

Klasická antiautoritářská námitka říká, že autorita si musí úctu zasloužit, případně, že je chyba autority, že není „přirozenou autoritou“. Jenže právě taková námitka odhaluje zvrácenost progresivistického pohledu. Staví dítě do role soudce nad rodiči, žáka do role soudce nad učitelem, občana do role soudce nad prezidentem. Samozřejmě, že každá pozemská autorita se bude jednou zodpovídat svým podřízeným. Rodiče se dříve či později dostanou do situace, kdy budou slabší než jejich děti. Učitel může být volán k odpovědnosti, co žákům vštípil a co nikoliv. A prezident se bude znovu ucházet o hlasy voličů. Ale do té doby musí být autority respektovány. To je obrovský rozdíl proti politikům typu poslanců a ministrů, jaké najímáme na běžné řízení státu.

Úcta k autoritám je především znamením dospělosti. Znamením rozhodnutí dodržovat pravidla a znamením toho, že člověk nechce vyhrát svůj spor za cenu zničení společnosti. To ho odlišuje od rozmazleného fracka, který dupe nožičkou,  a žádná pravidla pro něj neexistují.

Úcta k autoritám je především znamením dospělosti. Znamením rozhodnutí dodržovat pravidla...

Peter L. Berger ve své teorii dekadence ukázal, že po ztrátě úcty k hodnotám a pravidlům bude rozklad postupovat.  Postupně rozplyne význam základních pojmů (začnou být zpochybňována i třeba tak základní a jednoznačná slova, jako "mužský" a "ženský"), bude následovat masová ztráta psychické stability a vše skončí tím, že „náčelník barbarů se prohlásí králem a nastolí svůj vlastní řád.“ Ale to už nebude řád liberální.