Kdyby se někteří lidé věnovali rozkrádání místo vylepšování světa, žilo by se nám všem lépe.

Pozastavil jsem se nedávno nad tím, že zatímco v podnicích se zoufale snaží udržet pracovní místa nebo dokonce vytvořit nová, úřad ombudsmana vynakládá tisíce člověkohodin na to, aby jim to ztížil.

„Kdyby si ombudsman Pavel Varvařovský nechal za ty prostředky postavit dům nebo zrekonstruovat byt, hrozil by mu mediální skandál, ale udělal by menší škodu. A mohl aspoň někomu zadat zajímavou zakázku, “ napsal jsem. Celý text najdete zde.

Neuplynulo ani 24 hodin, a obdržel jsem obsáhlou a důkladnou odpověď, v níž mi paní mluvčí vysvětlila, že úřad dělá přesně to, co mu ukládá zákon.

A tady jsme u kamene úrazu. Naivní občan by si mohl myslet, že ombudsman je tu od toho, aby hájil lidi před šikanováním ze strany státní byrokracie. Že by se mohl zastat třeba té majitelky malé čistírny, kterou Česká televize za peníze daňových poplatníků pranýřuje za to, že si chce vybrat zaměstnance, s jakým se jí dobře pracuje. Ta paní nejspíš bude nucena čistírnu zavřít a několik lidí přijde o práci (více zde). Ale to není případ pro ombudsmana. Úřad je tu přece od toho, aby plnil zákon č. 349/1999 Sb. Něco velmi podobného mi před časem napsal jeden čtenář - úředník, když jsem kritizoval ministerstvo školství za to, že jeho aktivity snižují úroveň výuky na školách. Neřešíme kvalitu výuky, plníme zákon, napsal mi tehdy.

Zkuste se na chvíli zasnít a představit si, že by úředníci na ministerstvech nebyli placeni podle toho, jak plní zákon (jehož znění oni sami navrhli), ale podle výsledků. Třeba personál ministerstva školství podle toho, jak dopadají české děti v mezinárodních srovnávacích testech. Když se školáci nenaučí matematiku, úředníci nedostanou výplatu. To by se děly věci!

Zkuste se na chvíli zasnít a představit si, že by úředníci na ministerstvech nebyli placeni podle toho, jak plní zákon (jehož znění oni sami navrhli), ale podle výsledků. 

Vsadím se, že ještě týž den by sexuální výchova a multikulturní výchova přestaly patřit mezi priority. Nezabralo by více než týden, než by byl ve vládě návrh na zrušení onoho zákona, který jasně říká, že nezáleží na tom, co učitel umí ani na tom, jakých dosahuje výsledků, ale výhradně na tom, na jaké škole vystudoval (tato kuriózní norma nese označení 563/2004Sb.).  Místo stále obsáhlejších formulářů by se začalo řešit, jak posoudit reálnou výkonnost učitelů a jak najít ředitele, pro které bude úroveň výuky důležitá. A taky se vsadím, že do pěti let by české děti počítaly nejlépe v Evropě. Podobná měřítka bychom mohli přisoudit každému úřadu.

Jenže tak tomu nikdy nebude. Proto znovu a znovu dochází k paradoxu spočívajícímu v tom, že když do jedné budovy posadíte tisíc inteligentních vysokoškoláků a zaplatíte britské konzultační firmě 80 milionů za to, aby pro ně vymyslela pravidla práce, budou výsledné výstupy stejné, jako by je tvořil jeden chlapík s nedokončeným základním vzděláním.  A často i horší. Stačí připomenout poslední návrhy ministerstva práce, které nezaměstnaným ztěžují hledání zaměstnání. Návrhy zjevně vznikly tak, že si referent spletl podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky, a nesmyslný text prošel přes vedoucí a ředitele odborů, náměstky a ministra až do vlády. Zmíněný chlapík s nedokončeným vzděláním by si to aspoň přečetl nebo by se někoho zeptal.

To neznamená, že by velké úřady jednaly iracionálně. Některých cílů, jako je zvyšování rozpočtu či vytváření příležitostí pro braní úplatků, dosahují mistrně. V době, kdy je fungování státní správy ochromeno nedostatkem prostředků, se bez problémů najdou peníze na půlmilionové odměny vysokých úředníků. Ostatně, francouzský sociolog Michel Crozier už v 70. a 80. letech přesvědčivě ukázal, že dosáhnou –li pravidla určitého stupně složitosti, dokáže je úřad použít jako zbraně proti zadavatelům či zákazníkům a plně se zaměřit na vlastní cíle. Občasný výskyt jednotlivých pracovníků, kteří na tuto hru nepřistupují, na tom nemůže nic změnit.

Další lidé přicházejí o práci, rozpadají se jim rodiny, stávají se z nich alkoholici, páchají sebevraždy….  To je cena, kterou platíme za byrokratické aparáty

To je problém, který se netýká jen státní správy.  Nedávno jsem udělal velmi podobnou zkušenost  v pobočce Raiffeisenu na Budějovické. Prostě jsem nebyl sympatický paní vedoucí a tak se ta dáma rozhodla, že mi odepře službu (výběr hotovosti z běžného účtu). Postavení zákazníka mi nebylo nic platné. Během 10 minut na mě vychrlila spoustu pravidel, žádné nepopsala dost konkrétně, o žádném mi neřekla, kde mohu najít jeho znění. Nicméně výsledek byl, že své peníze dostat nemohu a že ani nemám právo zrušit účet. Rozdíl je však v tom, že jsem mohl zavolat své osobní bankéřce a v nejhorším bych mohl i tu banku změnit. Se státním úřadem nepořídíme nic.

Nesmyslná nařízení jsou mnohem horší než korupce, protože nutí miliony lidí chovat se iracionálně. Brání jim podnikat, vynalézat, vytvářet pracovní místa, sdružovat se, starat se o své rodiny a všechno ostatní, co potřebují k životu.

Jako člověka, který se na každou stokorunu nadře (aby nedošlo k mýlce, neživím se sociologií, ale běžnou prací v komerčním sektoru), mě pochopitelně štve, když si přečtu, jak ten nebo onen politik ukradl desítky nebo stovky milionů. A rád bych viděl, že takoví lidé budou končit ve vězení.  Ale taky vím, že každé nové zbytečné pravidlo, které zvedá náklady podniků (byť o zdánlivě nepatrné částky) je nesrovnatelně destruktivnější. Znamená, že další lidé přicházejí o práci, rozpadají se jim rodiny, stávají se z nich alkoholici, páchají sebevraždy….  To je cena, kterou platíme za byrokratické aparáty produkující stále nové vyhlášky, předpisy a direktivy.

Je to horší než zkorumpovaní politici, protože politiky je možné vyměnit. Zrušit byrokracii v rámci národního státu je prakticky nemožné. Zrušit byrokracii v rámci evropského nadstátu je i teoreticky nemožné.

Kéž by politická třída někdy věnovala více energie rozkrádání a méně energie vylepšování světa.

Původně publikováno 13. 11. 2011 na blog.ihned.cz. Převzal též server neviditelnypes.lidovky.cz.