Jedním z knižních hitů poslední doby je Myšlení rychlé a pomalé od psychologa ověnčeného Nobelovou cenou Daniela Kahnemana. Pojednává o různých omylech, kterých se systematicky dopouštíme. O tom, že náš mozek má tendenci dopouštět se některých chyb a stále je opakovat.

Některé z těch postřehů asi čtenáře nepřekvapí. Třeba to, že když je úplně první dojem z nějakého člověka pozitivní, máme tendenci všechno další vykládat pro něj příznivě a posilovat si původně pozitivní dojem. Když je první dojem negativní, je to zase naopak. A děje se nám to , i když si říkáme, že si na to budeme dávat pozor.

Kahnemanovy experimenty ale ukazují i další zajímavosti. Třeba to, že nás mozek nesnáší náhodnost. Všechno kolem nás musí vytvářet uspořádaný logický celek. 

Vezměme třeba slova:

Tomáš – manželka – soused – Ferrari – žárlit

Ta slova na přednášce ještě ani nedozní, a už má většina posluchařů v hlavě příběh, který vypadá přibližně takto: Tomáš má manželku (nejspíš atraktivní manželku), jejich soused je velmi úspěšný muž, který si pořídil Ferrari, Tomášova manželka se zasnila a Tomáš si dělá obavy o její věrnost nebo o udržení vztahu. Je to přece jasné, fakta do sebe zapadají, celé to dává smysl.

Kahnemanovy experimenty ale ukazují i další zajímavosti. Třeba to, že nás mozek nesnáší náhodnost.

Jenže z těch věcí můžeme poskládat úplně jiný příběh. Tomáš žije sám. Jeho soused se právě oženil. Jeho šéf si pořídil Ferrari. A jeho maminka čte psychologickou knihu o žárlivosti. Tenhle příběh není méně pravdivý ani méně pravděpodobný. Přesto z něj nemáme tak dobrý pocit. Nevytváří totiž žádný logický celek. Všechny věci se objevily více méně náhodně, nijak do sebe nezapadají. Připadá nám to nezajímavé, nebo možná hledáme v pozadí něco, čím by to vše mohlo být spojeno.

Evoluční biologové říkají, že jsme to zdědili po předcích, kteří byli divočejší a žili přírodněji. Stalo se občas, že prapředek byl někde v divočině. Najednou všechno ztichlo, a pak se v křoví ozvalo zapraskání. Prapředek, jehož mozek měl tendenci vše spojovat do logického celku, se přikrčil a připravil si oštěp. Asi byl často zbytečně ve střehu (ono to zapraskání opravdu mohlo být náhodné), ale zato nebyl uloven (když náhodné nebylo).

Toto spojování faktů do logických celků může mít různé podoby. Když se říčka chová všelijak a občas zaplaví osadu, může to být opravdu otázka náhody. Jenže lidské mozky náhodu nesnášejí, takže fantazie pracuje. Vytvoří třeba říční vílu, která to rozvodnění působí. Lidé mohou přemýšlet o jejím životě, náladách nebo třeba jejím partnerském životě. Mají logické vysvětlení, proč je někdy naštvaná (to se říčka rozvodní), jindy smutná (to je v říčce málo vody), jindy zase rozverná (to voda vesele skáče přes kameny). Je to přece tak jasné! To je proto, že její manžel, bůžek hory, se jednou opil, a podruhé byl něžný. Jak to někdo může nevidět! V praktickém životě to moc nepomáhá, ale lidé se cítí lépe. Potřeba mozku vidět logické souvislosti je uspokojena.

Jenže lidské mozky náhodu nesnášejí, takže fantazie pracuje. Vytvoří třeba říční vílu...

Ten stejný mozek ovšem může vidět či hledat nějakou pravidelnost ve smyslu přírodních zákonů. Tady je pudová tendence hledat logické spojitosti nejen uspokojivá, ale také užitečná. Kolik významných objevů vzniklo tím, že někomu vrtalo hlavou, proč se něco pravidelně děje.

Křesťanská teologie je unikátní tím, že i když přepokládá živého Boha s vědomím, uvažování je systematické a spíše vědecké. To je tím hlavním důvodem, proč empirická věda vznikla v rámci Západní civilizace a další celky ji převzaly až později (pokud vůbec).

To vše nezní špatně. Jenže ono to taky znamená, že když si říkáme „tohle nemůže být náhoda“, tak to náhoda být může. To jenom náš mozek nesnáší náhodnost. Stejně jako nesnášíme, když nás někdo kárá nebo když se musíme vzdát uspokojení nějaké potřeby.  Takže nakonec je přijatelnější věřit, že jsem byl v minulém životě Adolf Hitler (to není nadsázka, lidí s touhle představou je překvapivě hodně) než věřit, že mi utekla manželka, vyhořel jsem a můj zaměstnavatel zkrachoval, a to vše byla jen shoda náhod.

Jenže se na to celé můžeme dívat i z druhé strany. To, že náš mozek nesnáší pomyšlení na náhodnost, to není jen chyba, ale taky obrovské obdarování. Jsme bytosti, které potřebují smysl. Osobní dějiny, dějiny našeho národa, dějiny civilizace – potřebujeme v tom vidět něco vyššího, nějaký záměr. To nám pomáhá jednat lépe, ušlechtileji a někdy i statečněji. To nám pomáhá přinášet oběti. To posouvá národ i civilizace dopředu.

Osobní dějiny, dějiny našeho národa, dějiny civilizace – potřebujeme v tom vidět něco vyššího, nějaký záměr.

Tohle všechno platí pro pana profesora i pro burana. Ale rozdíl tady přece jenom je. Pan profesor provede výzkum, sepíše zprávu a přednese hezkou přednášku o tom, jak má lidský mozek tendenci dopouštět se určitého typu omylu. Ve svém vlastním životě najde dva takové omyly, které použije jako ilustrace v té přednášce. Ale fakticky si nepřipustí, že by se ten klam mohl týkat i jeho. Svět je přece rozdělen na badatele a výzkumné objekty. Pro burana je naprosto přirozené, že když říká „náš mozek nás občas oklamává“, týká se to i jeho samotného.

Publikováno v prosincovém čísle měsíčníku My.