Pokaždé, když nám média předkládají nešťastné dětské oči, můžeme s vysokou pravděpodobností soudit, že se s námi někdo pokouší manipulovat. A že se tudíž pokouší prosadit něco, co by bylo v otevřené diskuzi neobhajitelné. 

Právě to se podle všeho děje v diskuzi o pomoci obětem konfliktu v Sýrii. Tragédie je to obrovská, problémů je celá řada a není v možnostech jednoho článku je zvládnout. Navíc nechci předstírat, že jsem expertem na blízkovýchodní problematiku. Takže jen pár stručných poznámek.

Bylo by iracionální vozit oběti konfliktu do tisíce kilometrů vzdálené středoevropské země s vysokou hustotou zalidnění, výrazně jiným podnebím a výrazně jinými kulturními zvyklostmi. 

1. Zmíněná krize se nevytvořila sama. Má jednoznačného viníka, tím je vláda Spojených států amerických, která v posledních letech destabilizovala region, podpořila radikální islamisty proti relativně umírněným diktátorům a v případě Sýrie islamisty dokonce vyzbrojila moderními zbraněmi (případně je poskytla skupinám, o nichž neměla dostatek informací).  Osobně si myslím, že nešlo ani tak o zlý úmysl, jako spíš o další projev vyhlášené neschopnosti byrokratického aparátu amerického ministerstva zahraničí, nicméně odpovědnost je jednoznačná. Pokud chce Česká republika do situace zasahovat, měla by  především vytvářet tlak na Spojené státy, aby napravily škody, které spáchaly. Prostředky na to Američané mají. Česká republika není dost velká a bohatá, aby mohla uklízet americké průšvihy.

2. Bylo by zcela iracionální vozit oběti konfliktu do tisíce kilometrů vzdálené středoevropské země s vysokou hustotou zalidnění, výrazně jiným podnebím a výrazně jinými kulturními zvyklostmi. Rozumné řešení je vybudovat uprchlické tábory na území Turecka, Libanonu nebo jiné sousední země, a případně se podílet na financování takových táborů.

3. I v takovém případě je ale namístě vysoká obezřetnost. Máme příklad Palestiny, kde evropské peníze vedly k vypěstování generace zabijáků s omezenou schopností žít normální život, takže se dnes Palestinců bojí i v okolních arabských státech. Dokáže se z toho evropská byrokracie poučit? Nedopadlo by to se Syřany stejně?

4. Pak je tu další problém. Opravdu se nám líbí, že my máme financovat pomoc obětem války v Sýrii, zatímco bohaté arabské státy se drží stranou a místo toho vynakládají peníze na podporu šíření radikálního islámu v Evropě? Nebylo by lepší zvýšit tlak na tyto „spojence“?

5. Vedle toho se nabízí otázka, zda má česká vláda k takovému kroku vůbec mandát. Volili Češi parlament (a v důsledku vládu) k tomu, aby vynakládala peníze a energii na pomoc lidem z jiných regionů? Možná jsou Češi sobečtí hajzlové, ale dokud předstíráme demokracii, musíme také předstírat, že hlas sobeckého hajzla má u voleb stejnou sílu jako hlas nadpozemské mravní osobnosti. Požadavek na referendum je tudíž naprosto oprávněný.

6. Ani mezinárodní smlouvy na tom nemohou nic změnit. Nadřízenými politiků jsme my, občané ČR.  Jestli nějaká mezinárodní smlouva tvrdí, že skutečnými nadřízenými české vlády jsou úředníci v Bruselu, pak je nejvyšší čas takovou smlouvu vypovědět. A už vůbec nemyslitelné je, že by mravní soudy a politická rozhodnutí mohly být nahrazovány názorem „odborníků.“

Ostatně, celé je to poněkud vypečené. V posledních dvou letech slyšíme od profesionálních bojovníků za lidská práva, že prý vůbec nevadí, když radikální muslimové budují infrastrukturu pro převzetí moci. Prý to nevadí, protože je v České republice málo muslimů. A najednou se ti stejní lidé pokouší nastěhovat desetitisíce muslimů, z nichž část představují radikálové a zbytek je tak „umírněný“, že je toho názoru, že život nemuslima nemá hodnotu, není špatné znásilnit nevěřící ženu, změna náboženského přesvědčení se má trestat smrtí, kamenování je běžná životní situace a „věřící se nikdy nesmí smířit s tím, že zákony země nejsou v souladu s koránem“.

Obávám se, že jsme narazili na další utopickou ideologii. Je s ní spojená nádherná vize společnosti, kde jsou lidé šťastní, navzájem se tolerují, pomáhají si, jsou si bratry a vůbec nevadí, že je každý jiného náboženství. Je to krásná vize.

Obávám se, že jsme narazili na další utopickou ideologii. Je s ní spojená nádherná vize společnosti, kde jsou lidé šťastní, navzájem se tolerují, pomáhají si, jsou si bratry a vůbec nevadí, že je každý jiného náboženství. 

Jenže stačí připomenout, že ty minulé krásné vize nakonec vedly k masovým vraždám a vyhlazovacím táborům. Ta poslední vize ekologicky šetrné společnosti „jen“ k hospodářskému úpadku, masové nezaměstnanosti a celým generacím lidí se zničenými životy.

Ty stejné sociální skupiny, které ty vize prosadily, nám dnes nabízejí další skvělý plán. Tentokrát máme ale tu výhodu, že se můžeme podívat do zemí, kde se ta vize již prosadila. A vidíme pro nás nepředstavitelnou úroveň brutální násilné kriminality, uzavřené zóny ovládané islámskými skupinami, otevřené hlásání antisemitismu a policisty, kteří se muslimů bojí natolik, že raději šikanují původní obyvatelstvo.  Chcete takovou budoucnost i pro Českou republiku?

Pár měsíců po listopadu 89 publikoval profesor Berger, tehdy asi nejrespektovanější světový sociolog, esej Nejistý triumf demokratického kapitalismu, ve kterém varoval, že vítězství svobodné společnosti nemusí být trvalé. „Lůno, které zplodilo bolševismus, stále není neplodné. Nové utopické ideologie rostou jako houby po dešti… Existuje například feministická nebo environmentalistická cesta k socialismu,“ napsal tehdy. Pro českého čtenáře připomeneme, že oním lůnem profesor Berger myslel spojení intelektuálů, aktivistů a byrokracie, tedy to, co dnes zjednodušeně nazýváme „občanskou společností“ nebo „pražskou kavárnou.“

Bylo by krásné nežít ve strachu, jakou děsivou utopii nám zase tato „elita“ připraví a jak obrovské škody tím způsobí. Jenže to by byla zase jen další utopie – stejně bláznivá a stejně nebezpečná, jako ty předchozí. 

Původně publikováno  5. 12. 2014 na blog.ihned.cz.