Za poslední týden jsem dostal přibližně desítku dotazů, proč se neúčastním dnešní protiimigrační demonstrace na Václavském náměstí. Otázka byla většinou spojována s tichou výčitkou „Vždyť teď přece musíme odložit rozdíly a držet spolu!“ Je to dobrý argument a je to dobrá otázka. Musel jsem kvůli tomu hodně přemýšlet, ale myslím, že to nebyl ztracený čas. Mám jasněji v celkové situaci i v tom, co je zapotřebí dělat. Příští týden zavolám Martinu Konvičkovi a nabídnu mu aktivnější pomoc. Možná o ni nebude stát, ale jestli ano, udělám všechno, co bude v mých silách. Nebudu to vlastně dělat pro něj, budu to dělat pro sebe, pro svoje blízké, přátele a pro svoji zem.

Politická situace se rychle mění. Nemáme žádnou hloubkovou studii, která by mapovala aktuální situaci. A pochopitelně nemáme nic, co by nám dalo spolehlivé vodítko ohledně budoucího vývoje. Nicméně z kusých šetření, jejichž výsledky byly zveřejněny, z rozhovorů s lidmi (trávím pracovně dost času i mimo Prahu) a z toho, k čemu dochází v západní Evropě, můžeme sestavit poměrně jednoznačný obrázek. V následujícím textu ho shrnuji do 10 bodů.

Jsme válce, ať si to připouštíme nebo ne

Teze první. Česká politika se dostala do stádia, kdy existují pouze dvě důležité otázky, úzce spojené: Imigrace a islám. V nejbližších letech se rozhodne o směřování země na stovky let. Česká republika se může stát zemí s paralelní muslimskou společností, non-go zónami a státní správou fakticky ovládanou islámskými zájmovými skupinami. Hranice non-go zón se budou posunovat, zákony a nařízení se budou kousek za kouskem měnit… až do úplného dobytí země islámem. Spory v následujících letech budou o rychlost tohoto trendu, nikoliv o základní směřování. To se stalo ve Švédsku a s vysokou pravděpodobností i některých dalších západoevropských zemích. Budoucnost těch zemí je islámská. Vědí to tamní muslimové (a chovají se podle toho), ví to i původní populace a hraje se už jen o urychlení nebo zpomalení trendu.  Vedle toho je ale druhá možnost, kterou už Švédi nemají, ale Češi ještě ano. Zastavit islamizaci v raném stádiu. Dnes je to těžší, než to bylo před dvěma lety, ale pořád ještě to je možné.

Teze druhá. Všechny ostatní politické záležitosti jsou vedle toho v zásadě bezvýznamné. Proč zlepšovat úroveň školství, pokud by mělo být za pár let z osnov vyškrtáno všechno, co vadí šéfům mešit? K čemu spory o elektronické účtenky, pokud za pár let bude neislámské podnikání omezeno a posléze postaveno mimo zákon?

Teze třetí. Česká společnost je názorově jednoznačná. Téměř 90% lidí nechce masivní imigraci ani islám. Rozdíly jsou pouze v názorech na prostředky dosažení tohoto cíle.

Spor o islamizaci a třídní konflikt

Teze čtvrtá. Vedle toho existuje 10-15% obyvatel, kteří v zásadě podporují islamizaci. Někteří doufají, že na tom vydělají (a mohou mít pravdu), další problém vytěsňují a podstatná část natolik nenávidí českou kulturu a český životní styl, že je ochotná se smířit s čímkoliv, co přinese změnu.

Teze pátá. V demokratickém režimu by taková menšina neměla být schopna svou vůli prosadit. Problém je ale v tom, že stoupenci islamizace jsou většinou koncentrováni ve vládnoucí třídě. Nenajdeme je mezi dělníky a taxikáři, zato jich je hojně mezi profesionálními politiky, poslanci, funkcionáři politických stran, soudci, redaktory velkých médií, vysokoškolskými učiteli na humanitních fakultách, korporátními manažery ,bankovními řediteli apod. , a pochopitelně zejména aktivisty neziskových organizací. Stoupenci islamizace dosáhli v těchto kruzích dokonce takové převahy, že se jim podařilo vytvořit atmosféru strachu a zabránit jakékoliv věcné diskuzi. Lidé, kteří působí v takovém prostředí a nejsou stoupenci islamizace, ti raději mlčí.

Spor o islamizaci tak dostává rysy třídního konfliktu. Jako ostatně téměř každý politický spor, který se v ĆR v posledních letech objevil.

Česká republika mezi odporem a pasivitou

Teze šestá. Bude taková vládnoucí třída smetena ve volbách? Nemusí to tak být. Je jasné, že nikdy nemůže počítat s loajalitou obyvatel. Nikdo nehne ani prstem, aby takovým vládcům pomohl. Nicméně vládnoucí vrstva má slušnou šanci, že se jí podaří voliče přesvědčit, že žádná alternativa neexistuje. Že protiislámské hnutí představuje ještě větší nebezpečí. Že se protiislámské hnutí skládá z pošuků neschopných cokoliv prosadit. Že v protiislámském hnutí mají převahu kariéristé, kterým jde jen o peníze a při nejbližší příležitosti zradí. Pokud tato negativní kampaň uspěje, zůstanou lidé v den voleb doma nebo hodí lístek ze zoufalství nějaké zavedené straně, která sice pracuje pro islamizaci České republiky, ale aspoň se při tom mračí. 

Teze sedmá. V rámci lidové opozice se rýsují dvě skupiny. Tu první můžeme s velkým zjednodušením označit jako „konvičkovce“. Spojuje lidi z nejrůznějších sociálních vrstev, od dělníků z fabrik až po univerzitního docenta. Jasně se distancují od rasismu, antisemitismu a podobných záležitostí. Důsledně lpí na nenásilných metodách. A celkově to jsou pohodoví lidé se smyslem pro humor, mohlo by se říci typičtí Češi.

Druhá skupina se postupně formuje kolem Tomia Okamury. Většinou se jedná o stejné typy lidí, jací podporují i „konvičkovce“ (ostatně, mnoho lidí potkáte na demonstracích obou skupin). Jenže je zde zapojena i řada malých politických stran a hnutí, které jsou velkými médii označovány jako extrémistické, ale kterým by spíše slušelo označení „mimoňské“. Některé jsou poměrně roztomilé a požadují třeba obnovení ranně středověkého katolického království, včetně všech obřadů a korunovačních klenotů. Jiné vystupují se značně nechutnou rétorikou a šíří spiklenecké teorie o ovládnutí západu izraelskými tajnými službami. Společné mají to, že jsou velmi hlasité a mají zpravidla méně než 10 členů. A společné mají i to, že budou pro vládní propagandu velmi snadným terčem.

Pár mandátů zemi nezachrání

Teze osmá. V těchto měsících se hraje o to, který z proudů převládne. Pokud ten „mimoňský“, je země ztracena, protože opozice možná získá pár mandátů, ale neotočí trend. Vládní propagandě se podaří přesvědčit lidi, že mají na výběr jen mezi vlastizrádci a magory a že nejlepší je nedělat nic.

Pokud ten „konvičkovský“, máme slušné šance. Tak, jak se Blok proti islámu formuje, totiž odpovídá stranám, které v západní Evropě dosahují 20% volebního výsledku. A že musí čelit nepřátelství médií? To je normální i v západní Evropě.

Teze devátá. Z výše uvedeného vycházíi můj vztah k dalším hnutím a stranám.

1. Svobodní, kde jsem členem. Jak už jsem dal vědět dříve, budu se snažit je přesvědčit, aby se stali spojencem „konvičkářů“. Pokud ztratím naději, že se tak stane, ze strany odejdu.
2. Svoboda a přímá demokracie, tedy nová strana Tomio Okamury. Mluvil jsem na akcích původního  Úsvitu a s Tomiem mě spojují přátelské vztahy. Rozhodně ho nepokládám za extrémistu, i když s některými jeho názory nesouhlasím. Nevěřím ale, že jeho současná aktivita může být úspěšná. Zvolil špatnou strategii, která nakonec může paradoxně napomoci vládnoucí elitě – sám neuspěje, ale odsaje opozici významný počet hlasů. Mimochodem, je to už podruhé, co se hlásí k výborné myšlence, ale má chybnou strategii. Z přímé demokracie se za ty roky nepodařilo prosadit ani kousek. A selhání tváří v tvář hrozbě islamizace si dovolit nemůžeme. Pro mne osobně to znamená bolestné rozhodnutí nasměrovat svou podporu jinam. Doufám, že Tomio pochopí, že v tom není nic osobního.
3. Malá uskupení typu přátel z OK strany, pražských Patriotů, Naštvaných matek apod. Předpokládám, že se zapojí do práce konvičkovské opozice. Čím dříve, tím lépe. Bude zapotřebí každé ruky.

Teze desátá. Nabízí se závěr, že situace České republiky není až tak skvělá. Všechno totiž visí na partě kolem docenta Konvičky. Jestli neuspějí oni, bude příští otázka znít, JAK bude vypadat Česká islámská republika. Nikoliv JESTLI. Demografické trendy jsou jednoznačné, při 5 – 10 dětech v rodině stačí pouhé dvě generace k tomu, aby muslimové dosáhli v populaci takového zastoupení, že budou schopni převzít kontrolu nad státem. A pokud nebudou zastaveny momentálně probíhající aktivity typu „islám do škol“ a „islám do věznic“, může to být ještě mnohem rychlejší.

Čtenáře vybízím, aby mou argumentaci prošel. Pokud jsem se nedopustil logické chyby, nechť uvažuje o stejném kroku jako já.

Já osobně příští týden Martinu Konvičkovi zavolám a nabídnu mu výraznější pomoc než řadové členství v jeho hnutí, kde platím 365 korun ročně. Čtenáře vybízím, aby mou argumentaci prošel. Pokud jsem se nedopustil logické chyby, nechť uvažuje o stejném kroku jako já.

Sedláci u Chlumce nebo husitská hradba?

V práci, která momentálně prochází recenzním řízením, jsem napsal: „V českých dějinách můžeme najít dva archetypální příklady otevřené manifestace třídního konfliktu. Prvním z nich je pokus nevolníků o útok na chlumecký zámek v roce 1775. Nezkušení a neorganizovaní rolníci se při střetu s ochrankou knížete Kinského okamžitě rozprchli, někteří se utopili v místním rybníce a knížeti celá záležitost nestálo ani za to, aby se jel na panství podívat osobně. „Sedláci u Chlumce“ jsou ještě po staletích synonymem debaklu a marnosti pokusu o vzpouru proti elitě s obrovskou technologickou a organizační převahou.

Opačným příkladem jsou husitské války, kdy se k chudinským vrstvám připojili i lidé fakticky vytlačení z vyšších tříd (zejména drobná šlechta), jejichž vojenské zkušenosti a organizační schopnosti daly vývoji úplně jinou dynamiku. Dost možná, že kdyby se k chlumeckým sedlákům připojil vysloužilý armádní kapitán se schopností organizovat partizánskou válku, vzpoura by začala přepadením zbrojnice a východočeské dějiny by vypadaly úplně jinak.“

Naše dnešní situace je zajímavá tím, že se k lidovým masám opět přidávají docenti, manažeři a další lidé, kteří by mohli mít zajištěné čestné místo v „kavárně“ a pohodový život. Je to dobře. Protože život v České islámské republice by byl smutnější, těžší a méně svobodný, než jaký byl život za Gottwalda.