Pokud hledáte ten typ konformního intelektuála, jaké najdete třeba na fakultě humanitních studií, v centrech gender studies nebo redakci Respektu, doporučuji obrátit se jinam,“ píšete na svém webu. V čem se od takových intelektuálů odlišujete?

Obávám se, že profese intelektuála spočívá v současné době především v tom, že člověk dokáže rychle pochopit, jaké názory se od něj očekávají a přesně ty názory si dokáže rychle osvojit. Takoví lidé jsou zváni do televizních a rozhlasových debat, dostávají ceny, jsou jim přidělovány dotace a mohou se stát třeba redaktory Respektu, Aktuálně nebo komentátory České televize.  To má pochopitelně důsledky pro analytické schopnosti těch lidí. Je to až děsivé, ale většina skladníků dnes dokáže lépe rozumět složitým společenským jevům než třeba politologové, jaké vidíme na televizní obrazovce.

Já se snažím, aby sociologie dělala tu práci, kterou dělat má a kvůli které na ni daňoví poplatníci dávají peníze.  To vyžaduje vyjít z otázek, které si lidé opravdu kladou. Najít uspokojivou odpověď, porovnat ji s dostupnými fakty, a zveřejnit výsledek. Pokud možno tak, aby to bylo dobře srozumitelné. Neohlížet se na to, zda se odpověď někomu líbí nebo ne. Neřeším ani, jestli je ve shodě s politickou korektností.

Od intelektuálního mainstreamu se liším i tím, že nesdílím ten pocit nadřazenosti, které je většinu dnešních intelektuálů tak typický. Naprosto souhlasím se starým moudrem Edmunda Burka, že předsudky lidu jsou spolehlivějším vodítkem než konstrukce intelektuálů. Když se podíváme do dějin 20. století, vidíme, že se znovu a znovu opakuje stejný vzorec. Vzdělanci říkali něco opačného než běžní lidé, posmívali se běžným lidem, že jsou zaostalí a hloupí a nakonec se ukázalo, že ti běžní lidé měli pravdu. Tohle se opakuje znovu a znovu.  A já jsem ochoten si to přiznat.

Vzdělanci říkali něco opačného než běžní lidé, posmívali se běžným lidem, že jsou zaostalí a hloupí a nakonec se ukázalo, že ti běžní lidé měli pravdu.

Ve své praxi se zabíráte civilizačními okruhy primárně na základě Huntingtonova paradigmatu střetu civilizací. Co to znamená v praxi?

Chování zvířat je určováno převážně instinkty. U lidí biologické danosti nefungují tak přímo. Naše instinkty jsou slabé, ale to nám vynahrazují nástroje společenského života – instituce, tradice, vzorce jednání a samozřejmě jazyk. Většinu z toho dostáváme v raném dětství a vnímáme jako naprosto přirozené. Tak přirozené, že to často my sami pokládáme za vrozené. Hraje to v našich životech minimálně stejnou roli jako biologie.

Jenže zatímco biologicky jsou si lidé na celém světě velmi podobní (až na takové relativní detaily jako temperament nebo výkonnost mozku), je obrovský rozdíl v tom, jaké kulturní vzorce vytvářely strukturu jejich osobnosti, jejich vnímání a myšlení. Ten rozdíl je tak významný, že bychom mohli skoro hovořit o různých živočišných druzích.

Lidé mimo Evropu tomu vždy rozuměli. Vždy chápali, že běloši jsou jiní, čímž nebyla myšlena barva kůže, ale typ osobnosti vytvářený evropský kulturou. Naopak v Evropě postupně převládla neuvěřitelně naivní představa, že evropské myšlení a vnímání je vlastní všem lidem. A pokud se od nás příslušníci nějaké jiné civilizace liší, pak je to prý jen proto, že jsou ještě nedospělí. Když počkáme pár set let, budou mít také svou renesanci, reformaci, svou modernitu apod. Samozřejmě je to kolosální nesmysl. Ti lidé mají úplně jiný hodnotový systém a úplně jiné vnímání. Na to narážíme, když se jim lidé Západu snaží vnutit vlastní pojetí občanských práv nebo když je dovezou do Evropy a doufají, že s nimi bude možné najít společnou řeč. Nefunguje to a nikdy fungovat nebude.

Lidé mimo Evropu tomu vždy rozuměli. Vždy chápali, že běloši jsou jiní, čímž nebyla myšlena barva kůže, ale typ osobnosti vytvářený evropský kulturou.

Samuel Huntington si všiml, že mimoevropské civilizace se odmítají přizpůsobovat a vracejí se k vlastním hodnotám. Definoval osm základních civilizačních okruhů a předpověděl, že v budoucnu bude většina konfliktů probíhat na hranicích mezi těmito civilizačními okruhy. To se také děje – nejen ve vztahu k islámu, ale vidíme i krvavé konflikty na hranicích západní a pravoslavné civilizace.

K tomu není zapotřebí provádět nějaké speciální výzkumy. Stačí, když připustíme rozdílnosti a vzdáme se snahy vnutit jiným civilizacím náš pohled.

V roce 2010 jste přišel s myšlenkou konfliktu mezi úzkou skupinou globalistické multikulturní elity a normálními pracujícími lidmi. Co vás k té myšlence přivedlo? Kde vidíte hlavní konflikt? Jakým způsobem může být podle váš řešen?

Pokud chcete řešit konflikt, je zapotřebí nejprve otevřeně přiznat, že existují rozdílné zájmy a že je třeba hledat kompromis. Čím více tento krok odkládáte a čím více se snažíte konflikt zakrývat, tím vyšší je riziko, že nakonec dojde na násilné řešení.

To se týká i nového třídního konfliktu. Obávám se ale, že nová vyšší třída, kterou v knize nazývám „novou aristokracií“ není schopna přiznat existenci konfliktu a že tudíž bude muset dojít na revoluci. Doufejme jen, že to bude revoluce podobně nenásilná jako Sametová revoluce v roce 1989.

To nové třídní rozdělení popsala přede mnou spousta autorů. Pro mě je nejvíc inspirující kniha Charlese Murrayho  Coming  Apart. Zdá se mi analyticky nejcennější, zejména v tom, že dává třídní strukturu do souvislosti se životním stylem a fungováním mozku.

Obávám se ale, že nová vyšší třída, kterou v knize nazývám „novou aristokracií“ není schopna přiznat existenci konfliktu a že tudíž bude muset dojít na revoluci.

Můj příspěvek je snad cenný v tom, že jsem upozornil, že česká společnost a další společnosti ve střední Evropě kopírují stejný vývoj jako před námi Západ. Se zpožděním, ale mnohem rychleji. Včetně toho, že se formuje stejné třídní rozdělení a stejný třídní konflikt. Když pochopíme jeho dynamiku, můžeme předvídat další vývoj společnosti a můžeme lépe pochopit i tak zdánlivě odtažité záležitosti jako eroze občanských svobod nebo ubývání maskulinity.

Přejděme k vaší nové knize „Prolomení hradeb.“ Můžete ji představit našim čtenářům? Co bylo důvodem, že jste se jí rozhodl napsat?

Je to vlastně dodatek k desítkám knih, které popisují, jak se Západ podrobuje islámu. Většina těch knih končí konstatováním, že „Západ ztratil víru ve své hodnoty“ nebo že „západní společnost je vyčerpaná.“ Takové odpovědi jsou dle mého soudu pravdivé, ale nedostatečné. Jaký mechanismus vede k tomu, že společnost ztrácí důvěru ve vlastní hodnoty? Jakou roli v tom hrají sociální konflikty? Proč si určitá skupina vybere určitou ideologii, i když je ta ideologie zjevně v rozporu s fakty? To jsou otázky, které jsem si kladl a snad jsem na ně i našel odpovědi.

Vyšel jsem z různých dílčích studií a z postřehů jiných sociologů, v něčem doplnil a vytvořil z toho ucelený obraz, který ukazuje mechanismus společenských změn a který také ukazuje, jakým způsobem probíhá hroucení Západu. Na základě jsem také formuloval prognózu, jak bude vývoj Západu pokračovat.

Podle našich informací se kniha původně prodávala v univerzitním knihkupectví Univerzity Karlovy v Praze. Po kritice sluníčkářů pod nálepkami fašismu a xenofobie univerzita knihu stáhla z prodeje. Zdůvodnily vám kompetentní univerzitní autority toto stanovisko?

Poté, co kniha byla stažena z pultů univerzitního knihkupectví, jsem napsal otevřený dopis rektorovi. Připomněl jsem mu, že kniha splňuje veškerá objektivní kritéria, aby měla právo být brána vážně i na univerzitní půdě. Pak rektor mi odpověděl, že celá záležitost byla vlastně jen omyl. A kniha je opravdu zpátky na regále. Pokládám to za uspokojivý výsledek.

Není to jediný cenzurní zásah. V Liberci zrušili pronájem na základě toho, že názory v knize nejsou v souladu s „názory knihovny.“  Bylo to přímo z popudu hejtmana libereckého kraje pana Půty. Budu se tomu ještě věnovat a doufám, že přiměju pana hejtmana, aby se alespoň omluvil.

Bolševická mentalita se postupně přelévá i na přírodovědné a technické fakulty. Pokud by měl vývoj tímto směrem pokračovat, stane se z univerzit úplně zbytečná instituce.

Jak se díváte na prostředí dnešních univerzit? Je možné ještě hovořit o neutrální půdě umožňující diskuzi?

Absolutně ne. Na dnešních humanitních fakultách vládne atmosféra velmi podobné 50. letům. Ideologická cenzura, kádrování, strach, vědecká kritéria odsunuta stranou. Starší profesoři se snaží tomuto trendu čelit, nicméně postupně odchází do důchodu a na jejich místa nastupují třicátníci se stalinskou mentalitou. A co hůře, tato bolševická mentalita se postupně přelévá i na přírodovědné a technické fakulty. Pokud by měl vývoj tímto směrem pokračovat, stane se z univerzit úplně zbytečná instituce.

Podle toho, co vím z doslechu, je situace na Slovensku o něco málo lepší. Ale netroufám si hodnotit.

Publikováno ve slovenština dne 29. června 2018 v konzervativním deníku Hlavné správy.