Normalizace nebo stalinismus?

850 nebezpečných slov o tom, do jakého světa vstupujeme

Varování: Následující text obsahuje narativy, které v pražské a brněnské kavárně vyvolávají výbuchy vzteku

To, že si v České republice ještě žijeme docela svobodně, to není dáno současným politickým systémem, ale setrvačností. Staré svobodné časy nemohou být vymazány jedním stisknutím tlačítka. Dokumenty obsahující staré svobody, a zejména svobodu projevu, nebyly ještě formálně zrušeny. Podstatná část státní správy se chová, jako by už neexistovaly, ale pár staromilců se jimi ještě řídí. A dočasně přetrvávají i další instituce a vzorce chování.

Dokumenty obsahující staré svobody, a zejména svobodu projevu, nebyly ještě formálně zrušeny.

Je ale zřejmé, že – pokud nedojde k radikální politické změně – dědictví ze svobodných časů postupně vymizí a my se ocitneme ve světě, kde občanská vzpurnost nebude trpěna a nezávislé myšlení nebude tolerováno. To je dnes jasné asi všem. Lišíme se jen v názoru, zda to pokládat za skvělé, protože svět bude konečně vyčištěn od předsudků, útlaku a nenávisti (doporučuji knihu Erika Taberyho Opuštěná společnost) nebo zda pokládat likvidaci občanských svobod za tragédii (Hamplovo Prolomení hradeb).

Otevřeným problémem ale zůstává, zda bude nový nesvobodný režim odpovídat normalizaci nebo stalinským 50. letům. Povrchní lidé možná řeknou, že v tom není žádný rozdíl, že obojí bylo jen formou bolševismu, nicméně při bližším pohledu se ukážou podstatné rozdíly.

Ranně bolševický teror let byl z podstatné části tažen zfanatizovanými šílenci. Ambicí režimu bylo zničit celý dosavadní svět a vyměnit úplně všechno – soukromý život, rodičovství, vzdělanost, životní styl, sexualitu, umění, hodnoty… nic nemělo zůstat. Vše bylo odhalováno jako nepřijatelné a zločinné. Režim neměl žádnou hranici, před kterou by se zastavil. S tím byla spojena brutalita, jaká – s výjimkou německého nacismu – nemá v moderních evropských dějinách obdoby. Nedílnou součástí stalinského režimu byly vraždy, noční přepady, mučení, popravy a další děsivé záležitosti.

V politologickém slovníku se hovoří o rozdílu mezi totalitním režimem (stalinské roky) a autoritativním režimem (normalizace).

Normalizační teror byl oproti tomu tažen znuděnými kariéristy, kteří oficiálním ideálům sami nevěřili, ale pro peníze byli schopni udělat cokoliv. Ambicí režimu bylo zastrašit člověka, aby se nepletl do politiky, a výměnou mu nabídnout toleranci soukromého života, přátel, chatiček, soukromých udíren a třeba i protistátní literatury, když se o ní nebude mluvit. Nebo toleranci melouchaření, když řemeslník občas něco opraví i stranickému funkcionáři. Zastrašovací prostředky sestávaly z buzerace, vyhazování z práce nebo třeba dočasného zákazu studia. Na fyzickou brutalitu docházelo jen výjimečně. Cílem režimu nebylo rozbíjet dosavadní svět, nýbrž zajistit stabilitu a kontinuitu.

V politologickém slovníku se hovoří o rozdílu mezi totalitním režimem (stalinské roky) a autoritativním režimem (normalizace).

Co z toho vidíme v zemích na západ od nás? Stalinské totalitní režimy nebo husákovské autoritativní režimy? Nejčastěji podivnou kombinaci. Hlavní slovo mají zfanatizovaní šílenci, jejichž ambicí je zničit celou civilizaci a kteří se nezastaví naprosto před ničím. Soukromá sféra pro ně neexistuje, opatření jako odebírání dětí z rodin a posílání na převýchovu jsou pokládána za legitimní. To by ukazovalo k ranému bolševismu, dokonce možná k něčemu ještě extrémnějšímu, než byla Stalinova hrůzovláda. Na druhou stranu, brutalita není srovnatelná se stalinskou. Se západoevropskými disidenty se zachází jako s českými za normalizace – domovní prohlídky, buzerace, zastrašování a vyhazování z práce či ze škol.

Jak tedy rozumět vývoji a jak predikovat, jaký druh politického režimu je postupně nastolován i u nás? (heslo „patříme na západ“ je v tomto ohledu více než výstižné).

Se západoevropskými disidenty se zachází jako s českými za normalizace – domovní prohlídky, buzerace, zastrašování a vyhazování z práce.

Určité vodítko nám mohou dát dvě zprávy z poslední doby z Velké Británie.

První z nich je informace o postupu britských úřadů vůči Tommymu Robinsonovi, který se provinil tím, že systematicky poukazoval na konkrétní případy, kdy úřady hrubě zanedbávaly své povinnosti a tolerovaly extrémní případy násilí ze strany imigrantů vůči domácímu obyvatelstvu, včetně únosů a znásilňování.

Pokud vím, nedošlo od roku 1956 v celé východní Evropě k žádnému případu, kdy by komunistická státní policie postupovala vůči odpůrcům s brutalitou srovnatelnou s postupem britské justice vůči Tommymu Robinsonovi. To by naznačovalo spíše návrat do stalinských dob.

Druhá zpráva je méně hrozivá, ale není méně šokující. Britská konzervativní vláda rozhodla o tom, že starým solidním univerzitním profesorům budou přiděleny radikální studentky, aby je poučovaly o správných životních hodnotách. Kdo bude mít štěstí, tomu bude přidělena rozumná mladá dáma, která vyplní příslušné formuláře a nechá ho na pokoji. Kdo bude mít ještě více štěstí, toho třeba čeká romantické dobrodružství. Ale můžeme se vsadit, že ve většině případů se bude jednat o fanatickou rudou komisařku (normální ženská by přece takovou funkci nepřijala) a nejspíš hodně hloupou (úspěšná studentka či vědkyně by to neměla zapotřebí). Revolucionářka bude odříkávat ideové poučky a univerzitní profesor bude poslušně poslouchat a bude trnout, aby na něj rudá komisařka nepodala stížnost. Když takové ponížení nepodstoupí, přijde o práci.

Revolucionářka bude odříkávat ideové poučky a univerzitní profesor bude poslušně poslouchat a bude trnout, aby na něj rudá komisařka nepodala stížnost. Když takové ponížení nepodstoupí, přijde o práci.

To není normalizace! To není ani studentský radikalismus 60. let, protože tentokrát je to podepřeno oficiální mocí. Takhle to chodilo za Gottwalda!

Zkrátka, vypadá to, že se vyjasňuje, že neomarxisty řízený západní svět spěje k jasně stalinské podobě. A protože společenské systémy mají tendenci vytvářet kompaktní formy, můžeme s vysokou pravděpodobností očekávat, že nakonec dojde i na tu stalinskou brutalitu. Otázkou jenom je, jak si rozdělí práci oficiální policie, bojůvky typu Antifa a džihádistické skupiny.

Správní intelektuálové vám samozřejmě řeknou, že nic takového nehrozí a že jenom straším. Jsou to stejné typy, co tvrdily, že neexistuje stalinský teror ani Gulagy, potom dospěly k tomu, že Hitlerovy koncentrační tábory jsou jen taková rekreační zařízení, následovalo vzývání velkého humanisty Mao Ce-tunga… až po současné nadšení pro „náboženství míru.“ Když takoví lidé tvrdí, že nehrozí jiné nebezpečí než globální oteplování, můžete se cítit naprosto bezpečně.