Dámy a pánové,

Děkuji za příležitost promluvit na této konferenci, u příležitosti tohoto významného výročí, k tolika vzdělaným lidem. Tato příležitost je pro mne o to zajímavější, že mohu prožívat generační vztahy z jiné strany než obvykle. Jsem o generaci mladší než většina posluchačů, sdílím s nimi hodnoty, ale nespojují mě s nimi některé vzpomínky a související pocity nostalgie.

Nedokážu tudíž ani sdílet citový vztah k bývalému československému státu. Nedokážu ani prožívat jako tragédii jeho rozpad. Snad mi to dává možnost určitého odstupu, a tudíž také možnost všímat si vztahu Čechů a Slováků více analyticky. Jedná se o poměrně vzácný případ dvou etnik tak blízkých, že se možná skoro nedá mluvit o přátelských národech, ale spíše o speciálním případu dvounároda. Přesto byly výsledky společného soužití zklamáním. Lze z toho vyvodit nějaké poučení?

Nejprve ke vztahům. Výzkumy veřejného mínění poskytují jednoznačnou a konsistentní výpověď o tom, že Češi nevnímají Slováky jako jeden z mnoha přátelských národů, ale jako něco speciálního, blízkého, mnohem sympatičtější než kdokoliv jiný. A je pozoruhodné, že se nezdá, že by tento postoj odezníval s časem, nebo že by byl méně silný u těch generací, které nezažily společný stát. Na druhé straně je tomu podobně – tam to jde dokonce až tak daleko, že nikoliv nevýznamná část slovenských respondentů uvádí, že Češi jsou prý sympatičtější než sami Slováci. Ke stejným závěrům nás vede také humor, který o vztazích mnohé vypovídá. Když srovnáme kolující anekdoty typu „přijdou Čech, Američan a Rus…“ s vtípky o Češích a Slovácích, zpravidla vidíme stereotyp přemoudřelého bohatého Čecha (nejlépe z Prahy) a proti němu stereotyp bači, který působí jako prosťáček, ale díky praktickému selskému rozumu nakonec triumfuje.  Ale to přece nejsou typické vtipy, jaké se vypráví v jednom národě o druhém! To jsou stereotypy, jaké se vytvářejí kolem vztahu města a venkova, tedy dvou skupin ve stejném národě.

Požadavek spojenectví tak úzkého, že může vést až ke společnému státu, je tedy docela logické. Nicméně dějiny ukazují všechno jiné než úspěch společného státního soužití.

Požadavek spojenectví tak úzkého, že může vést až ke společnému státu, je tedy docela logické. Nicméně dějiny ukazují všechno jiné než úspěch společného státního soužití. Roky 1938, 48, 68, začátek 90. let… v žádném z těch historických předělů nepřinesl společný stát větší sílu ani robustnější bezpečnost. Pokaždé šel každý z národů svou cestou, nebo se dokonce dařilo rozehrávat mezi nimi konflikt.

Mohli bychom být v pokušení to vysvětlovat tak, že Češi a Slováci jsou nějak zvlášť hašteřiví, a to že byl důvod neúspěchu společného státního soužití. Podívejme se tedy na jiné případy. A jsme u toho! Známe z dějin západní civilizace jiný případ národů – dvojčat, které by žily společně, a vydržely se po řadu generací vzájemně podporovat, aniž by se jejich společný projekt zhroutil?

Obávám se, že takový příklad nedokážeme najít. Spíše to po 100 letech působí dojmem, že od začátku byla na české straně chuť Slováky asimilovat podobně jako Moravany, možná výměnou za přijetí některých folklórních prvků. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že by mělo jít o skutečné spolužití dvou národů, bylo také jasné, že projekt společného státu nemůže být úspěšný.

To je něco, co vidíme znovu a znovu. Velké celky, které jsou různorodé a plné vnitřních rozporů vesměs nejsou úspěšné a jejich velikosti nevede k vyšší obranyschopnosti. Daleko úspěšnější byla krátkodobá spojenectví menších kompaktních celků. Ostatně, když se dnes podíváme, které státy odolávají islamizaci, vidíme pouze Maďarsko s 10 miliony obyvatel, Srbsko se 7 miliony obyvatel a Izrael se 6 miliony obyvatel. Stranou ponechávám Polsko, které zatím vypadá nadějně, ale kde stále existuje silná globalistická opozice.  A další kandidát na přežití je Švýcarsko (opět pouhých 8 milionů).

Velké celky, které jsou různorodé a plné vnitřních rozporů vesměs nejsou úspěšné a jejich velikosti nevede k vyšší obranyschopnosti.

Co mají tyto malé odolné státy společného? Co působí, že některé státy v krizích obstojí a jiné nikoliv? Faktorů je nesporně celá řada. Zde se pokusím navrhnout jen některé.

Stát by měl být natolik malý, aby bylo možné udržet státní správu natolik jednoduchou a malou, aby byla kontrolovatelná. V opačném případě začne byrokratický aparát dříve či později pracovat proti vlastním lidem.  

Velikost je podstatná také proto, aby vládnoucí mocenská a finanční elita pořád zůstala natolik malou, že nebude schopna vytvořit vlastní svět s vlastní kulturou, vkusem a morálkou. Z toho vyplývá nejen požadavek na poměrně malý stát, ale také požadavek na to, aby zapojení do mezinárodních struktur bylo jen omezené. Jinak i v malé zemi hrozí, že někteří občané fakticky nebudou občany svého národního státu, nýbrž občany korporace Microsoft nebo neziskovky typu Lékařů bez hranic či Otevřené společnosti.  Pokud takoví lidí – fakticky už patřící jinam – získají významná postavení v podnicích, médiích, univerzitách či státní správě, má to srovnatelné dopady jako vojenské dobytí státu.

Velikost je podstatná také proto, aby vládnoucí mocenská a finanční elita pořád zůstala natolik malou, že nebude schopna vytvořit vlastní svět s vlastní kulturou, vkusem a morálkou.

Odolný stát je také etnicky jednolitý. Lidé musí být spojeni nejen barvou pleti, ale především dějinami, jazykem a kulturou. Případně musí mít nějaký jednotící prvek dostatečně silný, aby to nahradil. Jinak dojde k tomu, že v případě konfliktu se společnost rozdělí podle etnických linií.

Odolný stát neumožňuje vznik majetkových rozdílů tak velkých, že by bohatí začali mít radikálně jiné zájmy než chudí. Kde najít správnou hranici? Ve zdravé společnosti není problém, že má někdo větší dům a rychlejší auto než někdo jiný. Ale ve zdravé společnosti nedochází k tomu, že by vedle luxusních letovisek vyrůstaly chudinské čtvrti.

Samozřejmě je důležité neustále se vracet k velkým dějinným událostem,  a budovat národní hrdost. Ale je důležité nezapomínat ani na opačnou stranu. Odolná společnost je natolik dynamická, že neustále vzniká dostatek nových příležitostí. Lidí, kteří vyrůstají, studují a připravují se na život tedy vidí, že budou schopni realizovat své cíle v rámci tohoto systému. Samozřejmě, málokterý omezený stát dokáže nabídnout stejné příležitosti jako vedení nadnárodní korporace, ale zdá se, že jenom zcela nepatrné procento lidí dá přednost cizině před prostředím, ve kterém vyrostli a do kterého zcela samozřejmě zapadají – pokud jim domácí prostředí nabídne dost šancí. Konec konců, dost možná, že odchod toho nepatrného procenta je pro společnost zdravá.

Není to výčet úplný, ale snad naznačuje směr, kterým bychom se měli dívat, pokud chceme pracovat na znovuvybudování státu, který přežije vedle agresivních režimů, které vznikají na západ od nás a pro které je typické podřízení islámské komunitě, fašistický režim a permanentní hospodářský úpadek.

Odolná společnost je natolik dynamická, že neustále vzniká dostatek nových příležitostí.

Pokud se náš nový český projekt podaří, potom budeme cennými spojenci a potom bude velká šance, že aliance s podobnými státy budou úspěšné. Potom bude minimální i tlak na sebevražedné vytváření soustátí.

A doufejme, že se to podaří i na Slovensku. Budeme potřebovat hodně dobré spojence.

Proneseno (nebo něco podobného) na masarykovské konferenci v říjnu 2018 v Luhačovicích.