Následující text je druhou částí projevu prosloveného na konferenci Pronásledování křesťanů v 21. století. První část najdete zde.

V roce 2016 probíhala ve Velké Británii konference o pronásledování křesťanů, na kterou byli pozváni i biskupové syrské pravoslavné církve, jejíž členové tehdy nepředstavitelně trpěli. Vláda Terezy Mayové je odmítla vpustit do země. Se zdůvodněním, že existuje riziko, že by ve Velké Británii požádali o azyl. Ve stejném roce provedlo britské námořnictvo složitou operaci, kdy na pobřeží Libye vyzvedlo několik desítek džihádistů. Jeden z nich provedl v následujícím roce v Manchesteru pumový atentát, při kterém zavraždil několik desítek dospívajících. Pokud předpokládáte, že toto zvrácení řazení priorit vyvolala kritiku, mýlíte se. Nikdo nepřišel o funkci, nikdo nemusel rezignovat, nikdo nebyl kritizován. Novináři hlavního proudu vidí věc stejně jako vládní úředníci. To je Velká Británie současnosti. A situace v jiných evropských zemích se příliš neliší. 

Podobných případů bychom našli najít stovky. Západní elity, které až zběsile nenávidí vlastní civilizaci, očekávají od obyvatel chudých zemí, že budou jasně vystupovat proti evropské kultuře a evropskému životnímu stylu. A když to tamní křesťané dělat nechtějí, jsou pokládáni za zrádce.

Západní elity, které až zběsile nenávidí vlastní civilizaci, očekávají od obyvatel chudých zemí, že budou jasně vystupovat proti evropské kultuře a evropskému životnímu stylu.

To také dobře ukazuje, jak nesmírně nepravdivé jsou řeči o tom, že muslimští migranti se budou integrovat nebo že se už skvěle integrují (jak se vyjádřil Šimon Pánek). Multikulturní aktivisté ve skutečnosti velmi dobře vědí, že se nikdy integrovat nebudou. Proto je do Evropy dovážejí. Kdyby hrozilo, že se přizpůsobí a přestanou tudíž potřebovat speciální multikulturní servis, neziskovky by je tu nechtěly. Řeči o integraci – to je jenom taková lež pro uklidnění evropského publika a pro získání času pro další dovoz džihádistů.

Dámy a pánové, možná vás napadá otázka, proč ti lidé vůbec nemyslí na bezpečnost vlastních zemí ani na budoucnost svých národů.

1. Jak jsem vysvětlil v knize Prolomení hradeb, jejich nejcennější dovedností je v tuto chvíli schopnost hrbit se. Ponižovat se před kýmkoliv. Neomezeně. Před Bruselem, před centrálou Otevřené společnosti, před korporacemi, před islámskou komunitou. Tomu odpovídají jejich povahové rysy. Na to jsou zvyklí. Od panstva akceptují cokoliv – i nejhorší formy vražd a mučení.

2. Ve vyšších společenských vrstvách začíná převládat přesvědčení, že islám se v dohledné době stane státním náboženstvím, a že dosavadní evropské instituce, zvyklosti a kultura budou přizpůsobeny. Jak by si tedy mohli dovolit kritizovat muslimské zacházení s křesťany.

Pražská pobočka americké reklamní agentury Ogilvy zveřejnila loni náborový inzerát. V inzerátu mluvila „typická zaměstnankyně“ pražské pobočky. Mladá ambiciózní vysokoškolačka, která se ráda baví, ráda se hezky obléká a… učí se arabsky. Tak se připravují noví zájemci o členství v elitě.

...„typická zaměstnankyně“ pražské pobočky. Mladá ambiciózní vysokoškolačka, která se ráda baví, ráda se hezky obléká a… učí se arabsky. Tak se připravují noví zájemci o členství v elitě.

3. Schopnost plně se koncentrovat na rozpočet svého oddělení, případně zisk a neřešit nic jiného. Ožívá tak nejtemnější rys evropský racionality. Jak ukázala Hannah Arendtová, právě tato mentalita „řeším svou práci“ byla za vyhlazením milionů Židů. Sadističtí dozorci ve vyhlazovacích táborech, to byla pouze poslední vrstva. Ale nad nimi byly tisíce byrokratů, kteří „pouze“ plánovali dopravu, sestavovali rozpočty či organizovali stavební práce. Nebyli to jen zaměstnanci německých úřadů, ale také manažeři a inženýři firmy IBM, která pro Hitlerovu vládu pracovala. Nikdo z nich si nepoložil otázku o celkovém smyslu toho, co budují. Každý se plně soustředil na svůj dílčí úkol a své peníze.

Totéž hraje roli i dnes. Nejhůře na to doplácejí křesťané třetího světa. Ale stejný princip vede i k tomu, že západ podporuje násilí proti buddhistům a hinduistům, dopouštějí-li se ho islámské komunity.

Jak už jsem připomněl, náš kontinent je plný aktivistů, kteří horečnatě hledají příležitost někoho zachraňovat. A když tu jsou lidé, kteří opravdu děsivě trpí, aktivisté je okázale ignorují. Nebo dokonce násilí podporují.

Za křesťany třetího světa totiž nestojí ani Vatikán, ani evropské fondy, ani saudské peníze ani katarské peníze ani Nadace otevřené společnosti. Pomoci skutečným trpícím by znamenalo jít do rizika a do střetu s mocnými. Toho nejsou aktivisté schopni. Jsou zvyklí se velkým penězům a velké politické moci podřizovat.

Za křesťany třetího světa totiž nestojí ani Vatikán, ani evropské fondy, ani saudské peníze ani katarské peníze ani Nadace otevřené společnosti. Pomoci skutečným trpícím by znamenalo jít do rizika a do střetu s mocnými.

Dámy a pánové, nemůžeme nést odpovědnost za celý svět. A nemůžeme pomáhat všude, kde se děje nějaké bezpráví. Nemáme na to dost prostředků ani dost schopností.

K povaze příslušníků naší civilizace ale patří, že v takových případech cítíme lítost. Cítíme se špatně a je to tak dobře. Vidíme utrpení, cítíme bezmoc a přáli bychom si, aby to bylo jinak.

Z toho vyplývají dilemata, která naše civilizace zná už tři tisíce let. Nad tím přemýšlíme. O tom jsou složité filosofické knihy. S tím se učíme žít. I proto jsou naše země méně násilným místem, než byly v minulosti.

Ne, že by cítit lítost stačilo. Ale člověk, který toho není schopen, je monstrum. A právě taková monstra jsou vytvářena obrovskými organizacemi, tupou byrokracií a bojem o rozpočty, v kombinaci s novými počítačovými technologiemi. Proto jsme schopni podporovat zabíjení židovských dětí, je-li to v souladu s rozpočtovými prioritami. Proto mohou někteří podporovat krutost vůči křesťanům v zemích třetího světa.

Proto jsme schopni podporovat zabíjení židovských dětí, je-li to v souladu s rozpočtovými prioritami. Proto mohou někteří podporovat krutost vůči křesťanům v zemích třetího světa.

Dnes čelíme různým islámským komunitám, a většině z nich nerozumíme. Fráze o tom, že existují různé druhy muslimů, ta jen zakrývá ustupování těm nejhorším a tolerování čehokoliv. Přitom tu jsou lidé, kteří znají islámské komunity zblízka, důvěrně a po staletí. Jejich zkušenosti pro nás mohou být životně důležité. Ale my zkušenosti těchto lidí žijících v Libanonu, Pákistánu, Nigérii, Egyptě, Íránu a jindy zahazujeme, protože se nehodí do boje o rozpočty.

Je to destruktivní především pro nás. Když někdy zaznívá něco ve smyslu „to, že jste nám odepřeli pomoc, se vám jednou vrátí. Muslimové budou s vámi zítra jednat tak, jak jednají dnes s námi,“ může na tom být nepříjemně hodně pravdy.

Jestli se dnes někteří zabývají tím, že upozorňují na pronásledování křesťanů, organizují pro ně pomoc nebo se snaží vytvořit tlak na tyranské vlády, je to důležité i kvůli nám. Jsme to důležité pro to, aby se z nás nestala monstra. 

Snaží se vytvářet osobnosti, které nejsou schopny bojovat a nejsou schopni bránit své země a své blízké. Ale kteří zároveň necítí nejmenší lítost, když dojde na to nejhorší mučení a zabíjení

Ta nejhorší monstra se snaží vytvářet dnešní progresivisté. Snaží se vytvářet osobnosti, které nejsou schopny bojovat a nejsou schopni bránit své země a své blízké. Ale které zároveň necítí nejmenší lítost, když dojde na to nejhorší mučení a zabíjení. Mohou to dokonce podporovat.

Skutečný zájem o skutečné trpící – společně s odhodláním pevně bránit vlastní země – je tou nejlepší protilátkou.