570 nebezpečných slov o epidemii a státní byrokracii

„Kontroly na hranicích jsou jen formální, policisté, zdravotníci a hasiči mnoho lidí propustí bez kontroly, kamiony téměř vždy, pokud kamioňák sám aktivně nezastaví.
Policie neměří teploty každému a už vůbec nekontroluje občanky, aby pustila jen lidi s trvalým pobytem.
Na každém přechodu stojí desítky lidí s výstrojí a vybavením, my to platíme ani na svou práci kašlou a ohrožují nás všechny.“

To je úryvek z delšího svědectví Stanislava Dupače, které je k přečtení tady.

Zapadá to do celkového kontextu chování české veřejné správy. Aparát s několika tisíci zaměstnanci nebyl schopen včas nakoupit zdravotnický materiál. Když už se pomoc objeví, úředníci je brzdí, aby to nepoškodilo zájmy toho správného dodavatele. Pacienti jsou v kritickém stavu, ale není jim podáván lék, protože se čeká na razítko nějaké státní instituce. Ministerstvo zdravotnictví vytváří zmatky, brání testovat a léčit. Lékařka se vysměje pacientovi s koronavirem, odmítne ho otestovat, pošle domů metrem a vybídne, aby odložil roušku.  Primářka mikrobiologie z fakultní nemocnice ve veřejném vystoupení ujišťuje lidi, že lyžování v Itálii je bezpečné. Moravské vesnice jsou uzavřené, ale desetitisíce Čechů jezdí každý den do práce do nejzamořenějších německých oblastí. A mohli bychom dlouho pokračovat.

A to jsme na tom podle všeho mnohem lépe než země na západ od nás.

Teď je k odpovědnosti za byrokratickou tupost a neschopnost volán k odpovědnosti Andrej Babiš. Je to oprávněné? Ano i ne.

Skutečným držitelem moci nejsou v dnešní společnosti boháči ani vůdčí osobnosti, ale byrokratické aparáty. Anonymní masa expertů, byrokratů a manažerů.

V Prolomení hradeb jsem se pokusil ukázat, že skutečným držitelem moci nejsou v dnešní společnosti boháči ani vůdčí osobnosti, ale byrokratické aparáty. Anonymní masa expertů, byrokratů a manažerů. Každý z nich řeší především vlastní rozpočet a pravomoci. Kdo cítí odpovědnost za celkové dění, ten je vytlačen na okraj. Koncentruje se tak korupce, tupost a neschopnost vykonat cokoliv pozitivního.  

Pro přístup Andreje Babiše je typické, že už od svého vstupu do politiky si dává pečlivý pozor, aby se s těmito byrokratickými aparáty nedostal do konflikty. Na nikoho z ředitelů finančních úřadů, kteří kryli stamilionové daňové úniky, nebylo podáno trestní oznámení. Nová pravidla rozšířila možnosti korupce. Nikomu nebyly omezeny pravomoci, žádný úřad ani skupina úředníků nebyla podrobeny přísnější kontrole. Plynulé zvyšování platů, rychlé zvyšování počtů, žádný tlak na výkon.

Za klidných časů mohla taková symbióza fungovat. Babiš hájil svoje zájmy, úředníci hájili svoje zájmy a veřejnost věděla, že je to pořád lepší než návrat euronadšenecké opozice úzce propojené s globalistickými neziskovkami.

Jenže teď je zapotřebí rychle jednat. Babiš podle všeho dělá, co může. Ale výkonný aparát prostě neexistuje. Rozhýbat státní byrokracii se ukazuje jako nesmírně obtížné.

Takže ano. Je vina Andreje Babiše, že nic nepodnikl proti postupné spontánní privatizaci státní právy. Ani se nepokusil dostat ji pod kontrolu.

Řeší nákup respirátorů, a když má ministr vnitra uplatnit sankce vůči těm, kdo roznášejí nemoc, apeluje na jejich citlivé svědomí.

Na druhou stranu, předchozí vlády v tom nebyly o mnoho lepší, a nejsou nejmenší náznaky, že by opozice, která chce hlavu Babišovu hlavu, chtěla také řešit nefunkčnost státní správy. Naopak, její snaha o "nezávislost" české byrokracie na místním politickém rozhodování a snaha úžeji ji provázat s bruselskou by přinesla další dramatické zhoršení, pokud by uspěla.

To nejlepší, co může vláda v takové situaci dělat je:

• Udělovat základní pokyny a strategické směry.
• Povzbuzovat lidi, aby si v maximální míře poradili sami.
• Uplatňovat represi vůči těm, kdo svévolně porušují pravidla.

Nákup zdravotnických pomůcek zvládne každá firma o 10 lidech lépe než státní byrokratický aparát. Jenže vláda postupuje přesně obráceně. Řeší nákup respirátorů, a když má ministr vnitra uplatnit sankce vůči těm, kdo roznášejí nemoc, apeluje na jejich citlivé svědomí.

Nicméně pořád platí, že by to mohlo být mnohem horší. Ve všech zemích na západ od nás to mnohem horší je. Takže to nakonec zvládneme i s tou neschopnou byrokracií. Jenže s delší karanténou, drsnějšími omezeními, většími ekonomickými ztrátami , a žel i vyšším počtem obětí.