V debatě, kterou jste nedávno absolvoval, jste se dotkl i role náhody v životě a dějinách. Je možné, aby se něco opravdu významného stalo jen čistě náhodně?

Tvrzení, že nic se neděje pouhou náhodou, to patří do náboženství nebo filosofie. Skutečná věda vždy počítá i s rolí náhody. I v matematice jsou obory jako teorie pravděpodobnosti, statistika, náhodné funkce apod.

I v dějinách hrála náhoda větší roli, než si dnes většinou připouštíme. Vidíme, že dějiny šly určitým směrem, a připadá nám to logické. Ale přitom mnohdy stačilo, aby jeden vojevůdce neudělal jednu hloupou chybu, bitva mohla dopadnout jinak a celé osudy říší či civilizací mohly být jiné.

Co když vše ovlivňuje objem informací? Kdo ví všechno (pokud takový subjekt je), dost pravděpodobně neudělá chybu. O to jde i při vývoji zbraňových systémů. Řídící jednotka, má-li maximum dat, zareaguje správně. Dokonce i tam, kde by člověk nestačil mrknout okem…100 % informací by vytlačilo náhodu někam zcela na okraj.

To jsou dvě různé záležitosti. I když počítáme s existencí náhod, je skutečně možné, že část z toho, co dnes pokládáme za náhodu, se ve skutečnosti řídí nějakou složitou zákonitostí, kterou dosud nechápeme.

Druhá věc je, jestli je možné, aby existoval někdo, kdo je schopen shromáždit a zpracovat úplně všechny relevantní informace. Takový člověk nebo takové centrum by pak možná bylo schopné řídit svět. Ale francouzský matematik Pierre-Simon Laplace už v 18. století dokázal, že je to z principu nemožné.

...je skutečně možné, že část z toho, co dnes pokládáme za náhodu, se ve skutečnosti řídí nějakou složitou zákonitostí, kterou dosud nechápeme.

Na besedě se skloňovaly pojmy jako PREDIKTOR a KOREKTOR… Společnost zajímá, kdo je ten hlavní ředitel zeměkoule, kdo tahá za všechny nitky.

Na besedě jsem řekl své stanovisko, že vidím tuhle myšlenku prediktora jako problematickou. Že by mohl existovat někdo, kdo opravdu řídí úplně všechno, to je z principu nemožné, ledaže by to byl Bůh. Může existovat někdo velice mocný. Ale čím větší moc mu budeme připisovat, tím menší je pravděpodobnost, že by mohl opravdu existovat.

Pokud tedy hledáme teorii s rozumnou pravděpodobností, pak bychom se měli vzdát představy jednoho prediktora řídícího svět. Spíš to vypadá na několik velmi mocných skupin, které vznikají a zanikají, někdy vytváří aliance a někdy spolu soupeří. Jejich členové podléhají stejným psychologickým a jiným zákonitostem, jako ostatní lidé.

Mají dějiny či politické procesy vůbec nějaký smysl? Je-li za vším i dílo náhody?

Je to opět otázka pro filozofy či teology. Zde to každý vidí jinak. Já jako empirický sociální vědec nemohu říkat, co má jaký smysl. Mohu ale konstatovat, že jsou v dějinách vzorce, které se opakují. Z toho vyplývá určitá předvídatelnost. Pokud například roste nespokojenost obyvatel a pokud se uvnitř vládnoucí vrstvy hromadí neschopnost, můžeme se značnou pravděpodobností čekat změnu systému. Ale pořád je zde prostor pro náhodu, která způsobí, že dějiny půjdou jiným směrem.

Mohu ale konstatovat, že jsou v dějinách vzorce, které se opakují. Z toho vyplývá určitá předvídatelnost.

Řekl byste, že má smysl se zabývat seriózně futurologií? Například tvůrci historického sci-fi se dost často ve svých prognózách „pěkně sekli“. Nebo je futurologie toliko uměním?

Futurologie je v posledních letech předmětem obrovského zájmu, a to právě proto, že mnohé renomované kapacity se šeredně zmýlily, a že na základě těchto chybných odhadů byly podniknuty některé velké a nesmírně nákladné státní projekty.

Proto dnes třeba v USA působí celé týmy psychologů, které se zabývají otázkami, proč se experti mýlí a jak zvýšit spolehlivost odhadů. Část této práce již byla publikována.

Jedním z doporučení je např. to, že bychom se měli zaměřit na konkrétnější otázky a na procentní pravděpodobnosti. Místo „bude postupovat islamizace českých zemí?“ bychom se měli ptát např. „jaká je pravděpodobnost, že do konce roku 2021 bude v ČR otevřeno více než pět nových mešit?“.

Řekl byste, že má smysl se zabývat seriózně futurologií? Například tvůrci historického sci-fi se dost často ve svých prognózách „pěkně sekli“. Nebo je futurologie toliko uměním?

Futurologie je v posledních letech předmětem obrovského zájmu, a to právě proto, že mnohé renomované kapacity se šeredně zmýlily, a že na základě těchto chybných odhadů byly podniknuty některé velké a nesmírně nákladné státní projekty.

Když velký problém či trend rozdělíme na menší, myšlení se stává přesnějším a spolehlivějším.

Všechno, co v životě děláme, má jenom pravděpodobnostní povahu. Raději si vyberu cestu s 2% pravděpodobností přepadení než cestu, na které mě někdo přepadne na 90%.

V diskusi zaznělo, že hlavním prediktorem by mohl být Bůh… Jak vidíte polaritu náboženství vs. ateismus?

Ateismus je jednou z forem náboženství. V Prolomení hradeb jsem jej označil za jednu křesťanských konfesí.  Ani ateismus, ani křesťanství by se neměly zatahovat do vědy. Věda je o logice, dokazování, falsifikování.

Podíváte-li se na solární systém či vesmír vůbec či na takové organizované struktury jakým jsou mravenčí a včelí společenstva – vážně věříte, že nikde není žádné ústředí?

Až budete někdy na výletě, možná narazíte na skálu, která vypadá jako kobylí hlava nebo muž v klobouku. Mohlo něco takového vzniknout náhodou? Opravdu za tím není nějaký stvořitel, jehož záměrem bylo potěšit vás pohledem na skálu vypadající jako kobylí hlava?

Až budete někdy na výletě, možná narazíte na skálu, která vypadá jako kobylí hlava nebo muž v klobouku. Mohlo něco takového vzniknout náhodou?

V přírodě i společnosti existuje řada zákonitostí a pravidelností. Náboženští myslitelé mohou spekulovat o tom, jestli ty zákonitosti vložil do hmoty na počátku Stvořitel, ale nám nezbývá než akceptovat, že prostě existují. A že za určitých okolností mohou vést i ke vzniku tak složitých struktur, jakým je Sluneční soustava. Mimochodem, kdyby kteroukoliv z těch struktur vytvářel dnešní konstruktér, pravděpodobně by ji navrhl lépe.

Existují pozitivní vzory pro multipolárnost (množství center), o níž třeba hovoří ruský prezident Vladimir Putin?

Lze se inspirovat v dějinách Evropy. Můžeme si všimnout, že Západ byl nejstabilnější a neúspěšnější v těch obdobích, kdy neměl žádnou dominantní mocnost, kdy existovala rovnováha sil.

Pokud byla rovnováha narušena, zpravidla to vedle ke zhroucení. Tento princip se projevil už na řeckých městských státech na začátku našich dějin. Dokud se jednalo o mnoho subjektů, které se navzájem hlídaly, aby nikdo nezískal převahu, civilizace se zdárně rozvíjela. Jakmile Atény získaly příliš velkou moc a staly se centrální mocností Řecka, vedlo to ke zhroucení. Podobně tomu bylo, když získali příliš velkou moc Habsburkové. Dnes je v Evropě příliš silné Německo a ve světě jsou příliš silné USA. Namísto rovnováhy nastupuje svévole. Pokušení zneužívat moc je příliš silné. Výsledek je nakonec špatný pro všechny, včetně občanů té dominantní mocnosti.

Má šanci být průměrný člověk svobodný? Šťastný? Na pozadí všeho, co bylo řečeno?

I když jsou dějiny řízeny neosobními silami a mechanismy a i když většinou převládá to, co je obyčejným lidem nepřátelské, přesto po celé dějiny zápasili o štěstí a svobodu pro sebe i pro své blízké. Někdy poměrně úspěšně.

O tom, je-li kdo šťastný, o tom rozhoduje, jakými lidmi je obklopen, jak se on sám dívá na život, dokáže-li jej naplnit smysluplnou činností. Jsou ale věci, které jsou nad síly jednotlivce. Jen těžko může být šťastný někdo, kdo nemá možnost sehnat takovou práci, která mu umožní pokrýt základní životní potřeby. Je obtížné být šťastný, jsou-li vaši blízcí bombardováni propagandou, že pokud nedokážete koupit nějaký luxusní produkt, nemá život smysl. Ukazuje se také, že lidé pracující ve svých živnostech nebo aspoň v malých podnicích, se cítí šťastněji než lidé z obřích organizací.

A zase jsme u té pravděpodobnosti. Lidé mohou ovlivnit i to, s jakou pravděpodobností půjde vývoj směrem, který otevře víc prostoru pro osobní svobodu a hledání vlastního štěstí nebo směrem opačným. Tu možnost má každý jednotlivec. A pokud se dokážou spojit a organizovat, jejich síla se násobí.

Ukazuje se také, že lidé pracující ve svých živnostech nebo aspoň v malých podnicích, se cítí šťastněji než lidé z obřích organizací.

Konceptualismus vs. racionalismus. Vyplývá z těchto směrů něco, co by se dalo poradit současným politikům?

Na besedě jsme se v zásadě shodli. Konceptualismus je cenný svou ucelenou teorií systému kontrol a metodou projektového řízení. Západní racionalismus je, a o tom jsem hluboce přesvědčen, v tuto chvíli jediným směrem, který může najít způsob, jak zabránit katastrofě civilizace.

Díky za rozhovor.

Ptal se Vladimír Franta.

První verze publikována na serveru Sputnik.