„Obnovme Českou republiku jako plně svrchovaný, hospodářsky soběstačný a akceschopný stát, který je svými vlastními silami schopen se vypořádat s výzvami a hrozbami, s nimiž se budeme v budoucnosti střetávat,“ píše ve svém poselství Ivo Budil, které vyšlo pod názvem: Virus zase odejde. Pak odhoďme balast a učiňme Evropu opět velkou (k přečtení ZDE).

Jde o dobrou a vznešenou výzvu. Zvláště po posledních událostech ji musí podporovat každý rozumný člověk, což ale ještě neznamená, že bude naplněna. Profesor Budil velmi správně připomíná, co rovněž napadne každého, kdo sleduje třeba facebookové zpravodajství europoslance Ivana Davida: Itálie kolabuje, Španělsko a Francie následují, to nejhorší ale můžeme čekat v Německu a Británii. Kde je Evropská unie? Kde je nějaká pomoc? Jak Ivan David píše, eurounijní smlouvy se přímo hemží slovy jako pomoc a solidarita. Jenže solidarita znamená jen to, že panstvo uvaluje na podřízené země další a další povinnosti. Když má dojít na skutečnou pomoc, tak si členské státy EU kradou zdravotnický materiál. I to slavné spojenectví s Američany je k ničemu, jak se ukazuje. Skutečná pomoc přichází z Číny, Ruska a dokonce z Kuby.

Solidarita znamená jen to, že panstvo uvaluje na podřízené země další a další povinnosti.

Nejde o to, že by výše zmíněné státy byly humánnější nebo že by tamní vlády měly měkčí srdce. Jak profesor Budil správně analyzuje, hledejme něco jiného. Ty státy jsou vyspělejší! My máme samozřejmě pocit, že jsme o století napřed, že Rusové dosud bydlí v zemljankách a v Číně dosud vládne předseda Mao. Ono je dobré si ovšem všimnout, že každý národ připadá sám sobě vyspělejší než ostatní. Pákistánci a Egypťané mají taky pocit, že do Evropy přinášejí světlo skutečné civilizace. Pocit tedy nestačí. Potřebujeme objektivní měřítko. Co je objektivním měřítkem vyspělosti? Počet grantových agentur? Rozpočty neziskovek? Není měřítkem vyspělosti spíš schopnost řešit problémy a chránit vlastní obyvatelstvo? Epidemie je jen jedním z případů. Liberálně-demokratické režimy zemí EU nedokážou chránit své občany ani před migračními hordami, ani před dopady globalizace, ani před ničím jiným.

Nepotřebujeme za každou cenu soutěžit. Závody o to, kdo bude dříve na Marsu, jsou z hlediska obyvatel jen zbytečným vyhazováním peněz. Potřebujeme spíše schopnost pěstovat, vyrábět, vymáhat právo a vše, co k tomu patří. Je také třeba ovládat válečnické schopnosti aspoň na takové úrovni, aby každý útok agresora výrazně bolel. Jenže o to všechno jsme se nechali připravit. Zato máme tisíce lidí, kteří si vymýšlejí neexistující problémy a vydělávají na jejich řešení. Profesor Budil naprosto správně vidí, že jediným možným řešením je návrat k Evropě národních států. Myslí se tím Evropa, v jejímž rámci bude existovat konkurence, soupeření, pestrost a porovnávání. V tom je naše civilizace silná už téměř 3000 let. Bylo by nesmyslné začít kopírovat Číňany. Jenže právě to je cesta, do níž nás tlačí EU: máme napodobovat čínský režim bez konfuciánské tradice.

Jenže právě to je cesta, do níž nás tlačí EU: máme napodobovat čínský režim bez konfuciánské tradice.

Bude Budilův recept po nynějších událostech jasný všem? Zdá se, že právě v takový vývoj profesor doufá. Rozhodně procitnou ti, kdo používají zdravý rozum. Propagandistický aparát ovšem nejspíš nebude nijak oslaben, z čehož mnozí vyvodí poučení, že teď potřebujeme ostřejší protiruské sankce, přísnější postup proti odlišným názorům, striktnější odzbrojení obyvatelstva a více genderových aktivit. Spor o možnost obnovit zdecimované národní státy je teprve před námi.