450 nebezpečných slov o poznatcích z předvolebního hemžení

Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s bezpečnostní politikou Evropské unie.

Blížící se prezidentské volby zvyšují hladinu emocí, výhled na debakl kavárenských povalečů vyvolává hysterii a část z toho sklízím i já. Tím spíše, že jsem začal vybírat peníze na vydání své knihy Prolomení hradeb. Když se stane předmětem různých nenávistných útoků sociolog, je to pro něj dobrá příležitost k pozorování a analýze.

O jednotlivých aktérech toho moc říct nemůžeme, protože se vesměs jedná o anonymní účty. Z tónu lze ovšem usuzovat, že se vesměs jedná o městské mladé lidi humanitním vzděláním (slovo „humanitní“ zde používám v širším významu, aby obsáhlo i právníky a ekonomy) nebo někdo, kdo je jim natolik blízký, že si osvojil stejný způsob vyjadřování.

Ze spousty postřehů vypichují dva.

Je zarážející, jak malou část urážek dostávám osobními kanály, i když jsou dobře veřejně přístupné. Lze z toho usuzovat, že faktickým adresátem komunikace nejsem já. Mladá výrazná individualita dokazuje ostatním příslušníkům své skupiny, že je dostatečně loajální. Že myslí naprosto stejně jako ostatní, je ve všem předpisový, v ničem se neodlišuje – prostě „osobnost s vlastními názory.“

Znovu se vrací motiv „Hampl dopadl tak strašně, že musí pracovat rukama.“ Nic horšími si ti mladí lidé pravděpodobně nedokážou představit.

Pro velkého vynálezce Nikolu Teslu bylo normální, že když mu nevyšel projekt, vzal krumpáč a zapojil se do výkopových prací. A nebyl v tom sám, stejný příklad najdeme na mnoha a mnoha místech. Poctivé lidi nenapadalo, že by na fyzické práci mohlo být něco degradujícího.

Pro velkého vynálezce Nikolu Teslu bylo normální, že když mu nevyšel projekt, vzal krumpáč a zapojil se do výkopových prací.

Stejně jsem byl vychován I já. Byl jsem korporátním manažerem s odpovědností za řízení marketingových aktivit v celé střední a východní Evropě. Byl jsem majitelem malé firmy. Doplňoval jsem zboží na regály v Makru. Ale nikdy jsem si kvůli tomu nepřipadal jako lepší nebo horší člověk. Špatně bych si připadal, kdybych prostřednictvím nějakého dotačního systému nutil spoluobčany, aby mi platili za něco, s čím nesouhlasí. A i když jsem byl v nějakých dotačních projektech zapojený, s hrdostí můžu říct, že jsem za život zaplatil na daních mnohem více, než kolik jsem dostal. To nepíšu, že bych se vytahoval, ale abych popsal, co je v mé generaci normální.  

Je tedy logické, že si pokládáme otázku. Co je v naší zemi špatně, jestliže tu vyrůstají lidé, kteří pokládají za správné a vznešené okrádat spoluobčany a práci pokládají za ostudu? Ve své knize Prolomení hradeb používám termín “nova aristokracie” a ukazuji na podivuhodnou podobnost mezi dekadentními královskými dvory, kde se pitvořili šlechtici v napudrovaných parukách, a mezi prostředím v dnešních sklobetonových centrálách, ministerstvech a velkých neziskovkách. Vztah k práci to potvrzuje.

Co je v naší zemi špatně, jestliže tu vyrůstají lidé, kteří pokládají za správné a vznešené okrádat spoluobčany a práci pokládají za ostudu?

Mimochodem, všimněte si, že stejní lidé oceňují fyzickou práci, je-li zbavena symbolické příslušnosti k životu nižší třídy. Třeba uklízet ubytovnu pokálenou migranty, kteří se vám při tom vysmívají, to je naopak pokládáno za vznešenou činnost.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
600 NEBEZPEČNÝCH SLOV O AROGANCI BEZ HRANIC