Moje předvolební úvaha tentokrát míří na skupinu voličů relativně úzkou.

Můžete je mít za staromilce, zpátečníky či omezené křupany, ale faktem zůstává, že existují lidé, kteří si myslí, že je pro dítě lepší, aby mělo maminku a tatínka než tři tatínky. Myslí si, že je lepší, aby muž vydržel s jednou manželkou, než aby prováděl každých pár let „upgrade“ a podobně staromódní názory mají i na další životní oblasti. A zůstává faktem, že i takoví lidé chodí k volbám. Pokud k nim nepatříte, vlastně už nemusíte číst dál.

Pro jistotu také uvedu, že konzervativcem nemyslím pána, který nosí motýlka, kouří doutníky a okázale pohrdá lidmi z nižších sociálních vrstev. Mám na přesvědčení, které jsem kdysi shrnul takhle:

„V jádru konzervatismu najdeme otázku, jak vzít v úvahu i ty zkušenosti a informace, jaké naše generace prostě nemůže mít. To je něco, co nemůže vyřešit žádná analýza ani žádný superpočítač, který by zahrnul i ta fakta, která víme o tureckých nájezdech, občanských válkách, státních bankrotech, hladomorech a tisících jiných situací. I kdyby si někdo takovou mravenčí práci dal, bude na všechny ty minulé události pohlížet pohledem vlastní generace a spoustu důležitých aspektů nedokáže zaznamenat.

Proto jsou tak důležité zděděné zvyky, pocity, tradice, předsudky, jazyk a další prvky naší kultury, které nedokážeme přesně definovat, často jim ani pořádně nerozumíme, ale o nichž víme, že v nich jsou koncentrovány zkušenosti desítek generací těch, kdo tu byli před námi. A víme také, že národy, kde lidé věřili určitým věcem a jednali určitým způsobem, jsou dlouhodobě úspěšnější než jiné (to není kopie darwinismu – naopak, to Darwin byl inspirován konzervativním pohledem na morálku).“ Celý článek najdete zde.

Puritánství vždy stoupalo odzdola nahoru, dekadence vždy vycházela od vládnoucích elit. I v křesťanských státech.

Proč jsou liberální Svobodní správnou volbou pro takové konzervativce? A proč je dobré nenechat se odradit vystupováním několika velmi mladých a velmi radikálních členů, kteří by svou hodnotově-kulturní orientací mohli dobře zapadnout mezi Zelené či krajních verzi komunistů? Rád bych všechny konzervativce ujistil, že jsem z některých jejich výroků zděšen stejně jako všichni ostatní. Ale vím, že určitý způsob vystupování k určitému věku prostě patří.

Těžší otázka zní, jak se smířit s představou mravně neutrálního státu, ke které se Svobodní hlásí. Tedy k přesvědčení, že stát nemá prosazovat dobré věci, morální jednání, tradiční rodinu, osobní odpovědnost, vymezení mužské a ženské role a všechno, co k tomu patří. Pokusím se ukázat, že promyšlený konzervativní postoj se může (a měl by) právě s touto ideou neutrálního státu dobře ztotožnit.

Argument přirozeného výběru institucí. Pokud je konzervativec opravdu přesvědčen, že tradiční rodina je lepší než alternativní formy soužití a že tradiční morálka je lepší než nejrůznější sexuální a jiná osvobození, stačí mu počkat. Lidé si mohou zvolit různé životní styly, ale rozdíl ve výsledcích se dříve či později projeví. Všechny ty moderní formy rodiny zmizí stejně rychle jako hipísácké komuny 60. let. Proč do toho zbytečně zapojovat státní moc? Nechme lidi, ať se sami přesvědčí, co funguje a co nikoliv.

Technický argument. I kdybychom přijali představu, že má stát prosazovat tradiční mravnost, musí takový program někdo realizovat. Potřebujete tedy rozsáhlý byrokratický aparát. Jenže byrokraté pochází z určitých společenských vrstev, mají určité vzdělání a určité stavovské zájmy. Proto každý byrokratický aparát získá dříve či později tu orientaci, kterou v českých zemích obvykle nazýváme pravdoláskařskou nebo sluníčkářskou. Začne tedy agresivně bojovat za likvidaci tradičních hodnot – bez ohledu na to, jaké zadání dostal a s jakým úmyslem byl vytvořen.

Historický argument. Někomu mohou imponovat vzpomínkou na katolickou nebo jinou centralizovanou říši, kde se vladař odvolával na vyšší mravní hodnoty. Pak je ale dobré připomenout, jak vypadal reálný život v takových říších. Obávám se totiž, že žádný dnešní stoupenec tradiční morálky by s ním spokojen nebyl. Připomínal spíše to, co dnes známe z předměstí ovládaných etnickými gangy. Zločin, násilí, chaos, neprovdané nezletilé matky jako běžný životní vzorec, promiskuita a pravidelné návštěvy bohoslužeb spíše výjimkou.

Pokud se někde skutečně prosadil uměřený životní styl zaměřený spíše na morální hodnoty než na bezprostřední požitek, tak to vycházelo z nezávislých komunit, které si takový život musely prosadit proti vůli „křesťanských“ panovníků a často za cenu značných obětí. Puritánství vždy stoupalo odzdola nahoru, dekadence vždy vycházela od vládnoucích elit. I v křesťanských státech.

Zkrátka, představa centralizovaného státu prosazujícího morálního hodnoty a pomáhajícího lidem dobře žít – to je možná krásná fantazie, ale jen fantazie. Ostatně, když stát začne být ještě aktivnější, co myslíte – podpoří tradiční rodinu nebo začne spíš zavírat staromilce do vězení? Dokážete během krátkého období nahradit ty tisíce levicových aktivistů, co se usadili ve státní správě? Není omezený stát přece jen nejlepší volbou?

Původně publikováno 5. 10. 2014 na blog.ihned.cz.